YŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 430/2002-178
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra
Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně, Č.
o. b., a.s., proti žalovaným 1. F., spol. s r. o., a 2. S.,
a.s., zast. JUDr. J. S., advokátem, o zaplacení 23,027.397,- Kč
s přísl. ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 264/99,
o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.
prosince 2001, č. j. 5 Cmo 398/2001-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne
26.6.2001, č.j. 50 Cm 264/99-106, kterým tento soud ponechal (v pořadí již svým
druhým rozsudkem, přičemž prvním rozsudkem rozhodl shodně vůči druhé žalované)
v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22.2.1999, č.j. Sm 40/99-5.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud odkázal ohledně námitky neplatnosti
právního úkonu na svůj závěr v předchozím zrušujícím rozhodnutí. (Přitom v
odkazovaném rozhodnutí uvedl, že zajištění závazků za situace předvídané
ustanoveními § 196a odst. 2 a 4 obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“
- je bez souhlasu valné hromady akciové společnosti neplatné,
což se vztahuje i k zajištění směnkou, ovšem s tím,
že v souvislosti se směnkami by byly neplatné dohody o zajištění takových
závazků prostřednictvím směnky. Nešlo by ovšem o neplatný
směnečný závazek, ale o neplatnou dohodu, tedy o neplatný důvod směnky.)
Za správný pak uznal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že abstraktní
směnečné rukojemství nelze podřadit pod případy zajištění podle § 196a odst. 2
a 4 obch. zák., když směnečný rukojmí negarantuje zaplacení směnky určitým
dlužníkem, ale garantuje zaplacení směnky
vůbec.
K tomu pak ve svém druhém rozhodnutí zdůraznil, že celá směnka je zajišťovací
nikoli z hlediska směnečného, ale proto, že se o této její funkci D. s.r.o. (na
jejíž řad byla směnka vystavena) a prvá žalovaná (ne již druhá žalovaná)
dohodly a je zajišťovací jen potud, pokud taková dohoda trvá. Není to tedy
vlastnost, kterou by měla směnka jako listinný cenný papír, ale jde jen o
funkci, kterou směnka v určitém čase plní. Tuto funkci vůbec nemusí mít od
počátku své existence, stejně jako ji může kdykoli ztratit z mnoha důvodů, aniž
by se tím něco změnilo na její směnečně právní kvalitě. Konstatoval, že ze
samotného zjištění, že sporná směnka plní ve vztahu k úvěru poskytnutému prvé
žalované zajišťovací funkci (a jen potud je zajišťovací, když tento pojem
právní řád nezná), „nelze dovodit z tohoto hlediska vůbec nic.“ Konečně na
vztah druhé žalované a D. s.r.o. vůbec nemůže toto ustanovení dopadat.
Rukojemský závazek na každé směnce, lhostejno zda platební nebo zajišťovací, je
zajištěním směnečně právním, nikoli však zajištěním směnečných povinností
některého ze směnečných dlužníků, ale zajištěním zaplacení směnky vůbec (čl. I.
§ 30 zákona č. 191/1950 Sb. - dále též jen „směnečný zákon“). Uvážíme-li
hypotetickou směnku, kde by byli vedle avalisty dva další dlužníci, z nichž k
jednomu by byl ve vztahu předpokládaném ustanovením § 196a
obch. zák. a ke druhému nikoli, pak přece není možné, aby rukojmí zároveň byl i
nebyl směnečně zavázán, když ani při výkladu, který
přičítá tomuto ustanovení ve vztahu ke směnkám druhá žalovaná, by přece nemohl
být podpis avalisty nijak vadný ohledně druhého z takto uvažovaných dlužníků
To, že na sporné směnce je dlužník jen jeden, je okolnost z hlediska směnečného
jen náhodná.
Není však pravdou, že směnkou lze bez dalšího obcházet ustanovení § 196a obch.
zák. Bezpochyby i podpis rukojmího se ocitá na směnce po dohodě s někým, zde,
jak vyplynulo z dokazování, po dohodě s D. s.r.o. Nepochybně tato dohoda, je-li
v rozporu s ustanovením § 196a odst. 2 a 4 obch. zák., může trpět vadou
absolutní neplatnosti. Pro směnku to však znamená, že směnečný závazek nemá
přípustný důvod pro rozpor směnečné smlouvy se zákonem. Z toho však nevyplývá
neplatnost směnečného závazku, a tedy námitka směnečné neplatnosti podpisu
avalisty, ale jen kauzální námitka vadného důvodu rukojemství, jinak ovšem
platného. To však namítáno nebylo.
K námitce ohledně podpisu druhé žalované odvolací soud rovněž odkázal na své
zrušující usnesení, ve kterém k této otázce uvedl, že podpis na směnce za
druhou žalovanou odpovídá jednomu ze způsobů podepisování jménem této
společnosti uvedenému k rozhodnému dni v obchodním rejstříku. Tehdy zapsaný
způsob jednání a podepisování byl ovšem značně problematický v
tom, že sám obchodní rejstřík vlastně nepodával pro všechny eventuality
vyčerpávající odpověď, zda jedná nebo nejedná statutární orgán, když odkazoval
na další pověření. Takový zápis je z hlediska informace veřejnosti o tom, zda
jedná nebo nejedná se statutárním orgánem, více než
problematický. Proto další úvahy soudu vycházejí z toho, že důsledky tohoto
stavu je nutno přičíst k tíži tomu, kdo si nechal takový způsob jednání a
podepisování zapsat do obchodního rejstříku, nikoli k tíži třetím osobám.
Uvedené pověření není plnou mocí, ve smyslu § 33 a násl. občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) ani plnou mocí ve smyslu čl. III. § 3 směnečného
zákona. Proto nebylo třeba, aby se člen představenstva pověřený k jednání za
představenstvo, znamenal jako zástupce s dovětkem, že jde o zastoupení, neboť
šlo o přímé jednání představenstva samotného.
Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že Ing. L., jednající jménem
představenstva druhé žalované na základě uděleného pověření, ztratil toto
oprávnění již 21.12.1996, posuzoval otázku, zda právní úkony, učiněné později,
je nutno přičíst k tíži druhé žalované nebo k tíži třetích osob. Při posuzování
této otázky vycházel z toho, že jestliže se za jiných právem
předvídaných obdobných situací mění oprávnění jednat, je tato změna účinná vůči
třetím osobám až zápisem do obchodního rejstříku. Rovněž jednání zmocněnců,
jednajících na základě plné moci, která sice byla odvolána,
ale třetím osobám to není známo a příslušná listina je ponechána v rukou
takových zmocněnců, stále zmocnitele vůči bezelstným třetím osobám zavazuje.
Obdobně je upraveno i procesní zmocnění podle § 28 odst. 3
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proto i v tomto neobvyklém případě je nutno vyjít z toho, že pokud se třetí
osoby spoléhaly na pověření, které bylo ponecháno v rukou Ing. L. a nemohlo jim
být jinak známo, že toto pověření, které bylo stále v oběhu, již bylo odvoláno,
je nutno obecně takové třetí osoby chránit proti opatřením druhé žalované,
které sice mají mít externí povahu, ale probíhají skrytě uvnitř této
společnosti, aniž by měla veřejnost efektivní možnost se s takovými změnami
seznámit.
Dále uvedl, že nejde o podpis smluvním ani zákonným zástupcem, ale o tzv.
podnikové zastupování. Jde tedy o to, zda v daném okamžiku mohly třetí osoby
považovat podpis předsedy představenstva „za podpis představenstva“. Jestliže
odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí argumentoval běžnými pravidly v
souvislosti s plnou mocí, šlo jen o přiblížení podstaty celé věci, která má
původ v zákonu zcela neznámému a značně bizardnímu způsobu jednání
představenstva podle zápisu v obchodním rejstříku. Argumentace druhé žalované §
22 obč. zák. je tedy zcela nepřípadná, stejně jako poukaz na to, že z projevu
zástupce musí být patrno, že jedná jako zástupce.
Za důvodnou neuznal odvolací soud ani námitku, že by měla být plná moc či jiné
zmocnění v určitých intervalech obnovováno, když pro takový postup neexistoval
v projednávané věci žádný důvod.
Ani námitku neplatnosti směnky pro použití jiných písmen k napsání slova
směnka, neshledal odvolací soud důvodnou, když již ve svém zrušujícím
rozhodnutí uzavřel, že používání jiných typů a velikosti písma je v textu
směnky běžné a není na újmu její platnosti. Dovodil, že v
českém jazyce jsou zcela běžné projevy, které, aniž by cokoli ztrácely na
jazykové jednotě, kombinují různé typy a velikosti písma. V případě směnek pak
všechny směnečné formuláře, včetně formulářů vydávaných druhou žalovanou,
počítají s tím, že ve směnečném textu bude kombinován nejméně dvojí typ písma,
protože je nepředstavitelné, že by uživatel formuláře měl k dispozici nástroj,
kterým by dopisovaný text zhotovil zcela shodným typem písma,
jako je předtisk.
Na své zrušující rozhodnutí odkázal odvolací soud i ohledně námitky promlčení
(když v tomto rozhodnutí uzavřel, že proti přímým dlužníkům ze směnky vlastní
platí tříletá promlčecí lhůta podle čl. I. § 70 směnečného zákona).
Dále pak odvolací soud uvedl, že důvodem zrušení předchozího rozsudku soudu
prvního stupně byla nutnost zabývat se kauzální námitkou, že celý úvěrový
obchod byl druhem podvodu na druhé žalované. Taková námitka v tomto případě
rukojmímu ze směnky přísluší, protože jde o jeho vlastní
vztah k ostatním účastníků posuzovaného obchodu, když je namítáno, že celý
obchod byl založen tak, že půjde ve svých důsledcích jen k tíži druhé žalované.
Přitom v projednávané věci nelze uznat překážku pro uplatnění této námitky
proti původní žalobkyni, I. a P. b. a.s., když bylo prokázáno, že ta celý
obchod řídila a smluvní věřitel – D. s.r.o. (její dceřinná společnost) - jen
plnila její pokyny. Jestliže ve svém zrušujícím rozhodnutí vycházel odvolací
soud jen z toho, že mezi I. a P. b. a.s. a D. s.r.o. je vztah mateřské a
dceřinné společnosti, z provedeného dokazování vyplynulo, že jde o vztah ještě
užší, než bývá jinak u společností v takovém postavení obvyklé. Proto pokud by
byla námitka důvodná ve vztahu k D. s.r.o., je v tomto případě zcela přípustná
i proti I. a P. b., a.s., tedy také proti žalobkyni.
Dále odvolací soud uzavřel, že lze připustit, že poskytnutí úvěru vykazuje
určité nepravidelnosti. Zejména není jasné, proč byl poskytnut přes D. s.r.o.,
když byl stejně čerpán k tíži banky, jak plyne z toho, že banka úvěrovou sumu
hned věřiteli nahradila. To však ještě nemůže být podkladem pro závěr, že jde o
jednání směřující od počátku jen k tíži druhé žalované. K tomu by muselo z
dokazování vyplynout, jak správně uzavřel soud prvního stupně, že zúčastnění
vůbec nepočítali s tím, že by prvá žalovaná úvěr splatila, či že s tím počítali
jako se skutečností, která nastane spíše, než že by dlužník úvěr splatil.
Takový závěr všechny vyslechnuté osoby zcela vyloučily. Kromě toho bylo
prokázáno, že v době poskytnutí úvěru měla prvá žalovaná značné obchodní jmění.
A konečně snaha zajistit úvěr spolehlivými prostředky je zcela běžným postupem,
a to nejen v bankovní praxi. Je-li poukazováno na výši základního jmění prvé
žalované, je nutno odkázat na obecně známou skutečnost, že řada obchodních
společností s jen minimálním základním jměním disponuje značným obchodním
jměním a naopak.
Námitka, že celý obchod byl zaměřen jen proti druhé žalované, že úvěr byl
poskytnut s tím, že jej prvá žalovaná nesplatí, úhrada bude požadována jen po
druhé žalované a směnka měla být nástrojem útoku proti jejímu majetku, nebyla
prokázána. Snad lze uvažovat o tom, že tyto okolnosti byly případně známy Ing.
L., který směnku za obě žalované podepsal. Není vyloučeno, ne však prokázáno,
že on sám tento cíl sledoval. Nelze však dospět k závěru, že by o tom věděli
jiní účastníci a snad mu dokonce v této činnosti pomáhali.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání. Jako důvod
dovolání uvedla nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že přinejmenším ve dvou
zásadních právních otázkách je právní názor odvolacího soudu v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu Spolkové republiky Německo.
Dovolatelka namítá, že „není žádný právní podklad k závěru, že náležitosti
podpisu právnické osoby na směnce mohou být jiné, než jak jsou obecně
vyžadovány k platnosti jakéhokoli jiného obligatorně písemného úkonu. Rozdíl by
mohl založit jen zákon. Proto podpis jen samotného předsedy představenstva
akciové společnosti, jejíž stanovy vyžadují podpis alespoň dvou členů
představenstva, nemůže tuto společnost zavazovat ani směnečně.“
Nedostatek podpisu druhé žalované na směnce je dán již tím, že podpis samotného
předsedy představenstva bez spolupodpisu alespoň jednoho dalšího člena
představenstva není a nikdy nebyl podpisem druhé žalované. Tehdejší stanovy
sice umožňovaly, aby za druhou žalovanou byl oprávněn podepisovat i jen jeden
člen představenstva, avšak pouze za výslovné podmínky jeho písemného pověření
představenstvem. Toto pověření by tedy muselo objektivně existovat a
současně by muselo být v podepisované písemnosti tvrzeno.
Nebylo ale možné, aby jediný člen představenstva platně podepisoval s pouhým
odkazem jen na své členství či předsednictví v
představenstvu.
Dovolatelka dále uvedla, že z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.11.1997,
sp. zn. 11 Cmo 245/97 vyplývá, že v případech, kde zákon předepisuje písemnou
formu právního úkonu, musí (mimo osoby, jejíž právo podepisovat vyplývá ze
zápisu v obchodním rejstříku) přímo z příslušné listiny vyplývat, na jakém
základě podepisující jménem jiné osoby podepisuje. V tomto rozhodnutí vrchní
soud zdůraznil, že např. ani předání písemné plné moci druhé straně smlouvy při
podpisu nezhojí neplatnost, není-li na listině u podepisujícího uveden odkaz na
takové zmocnění či pokud takové zmocnění není přímo
součástí dotyčné listiny. Přitom důkazní břemeno o tom, že podepisující fyzická
osoba v době podpisu „nemohla mít řádné pověření k podpisu za právnickou osobu
by totiž jinak dopadalo na toho, kdo námitku vznesl, když zcela vyloučit, že v
době podpisu neexistoval pro podepisující osobu právní důvod k podpisu za
právnickou osobu, je prakticky nemožné.“
Dovolatelka tvrdí, že podpis směnky za právnickou osobu někým, kdo ke dni
podpisu směnky už žádné pověření neměl, nezavazuje ve směnečných vztazích
právnickou osobu, ale - podle § 8 směnečného zákona - jen podepsanou fyzickou
osobu. Pouhou nevědomost druhého účastníka o tom, že je mu předkládáno již
neplatné pověření, nelze zaměňovat s dobrou vírou.
Odvolací soud již ve svém zrušujícím rozhodnutí dospěl ke skutkovému závěru o
tom, že Ing. L. nebyl v době podpisu směnky oprávněn jednat za druhou
žalovanou, protože už měsíc před tím představenstvo druhé žalované jeho
pověření k takovému jednání zrušilo. Trvá však na tom, že je třeba chránit
dobrou víru toho, komu bylo jeho (byť již zrušené) pověření fakticky
předloženo, i když o takovém pověření není ve směnce žádná zmínka. Podle
odvolacího soudu přitom přijetí rok starého pověření samo o sobě nezakládá
pochybnost o dobré víře přijímajícího a po přijímajícím nelze požadovat, aby
platnost pověření ověřoval. Argumentuje tím, že výstavce takové pověření musí
stáhnout z oběhu, jinak nese sám veškeré následky.
Dobrou víru nelze podle dovolatelky ztotožňovat s pouhou
nevědomostí o skutečném stavu v okamžiku převzetí již
zaniklého pověření či plné moci. Jestliže směnka byla součástí obchodu jako
výsledku několikatýdenního jednání stran, potom existence dobré víry na straně
příjemce plné moci či pověření musí být posuzována jak ze všech zjištěných
okolností, které předcházely přijetí pověření, tak i z povahy úkonu, k němuž
jsou předkládány. Dovolatelka poukazuje též na obtíže stažení všeobecné plné
moci či jiného obdobného dokumentu z oběhu.
Dovolatelka rovněž namítá, že podle § 22 odst. 2 obč. zák. nemůže předseda
představenstva jednat jménem akciové společnosti a tedy ani podepisovat směnku
v případě, kdy je jeho osobní zájem na věci v zásadním rozporu se zájmy této
společnosti. Odvolací soud odůvodňuje svůj opačný závěr tím, že uvedená
ustanovení nedopadají na tzv. podnikové zastupování, o které v daném případě
šlo. Tento závěr je nesprávný, neboť uvedené ustanovení dopadá na
všechny případy zastoupení v širším slova smyslu.
Podpis rukojemství na zajišťovací směnce ve prospěch společnosti s ručením
omezeným jejím „stoprocentním vlastníkem“ považuje dovolatelka za přímo
učebnicový příklad kolize zájmů. V daném případě je navíc tato kolize zájmů
naprosto zřejmá už ze samotné směnky, podepisované jak za výstavce, tak i za
avala stejnou osobou (viz zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/1999 a 37/2000).
Další námitkou dovolatelky je námitka, že akciová společnost je „směnečně
nezpůsobilá k avalu zajišťovací směnky za subjekt, za který k ručení či
zajištění pohledávky musí podle § 196a odst. 2, 4 obch. zák. (ve znění platném
k 21.1.1997) splnit hmotněprávní podmínku souhlasu valné hromady, a to až do
doby, než valná hromada takový souhlas udělí“. Odvolací soud argumentuje opačný
právní názor příkladem směnečného ručení při pluralitě směnečných dlužníků, z
nichž by pouze ve vztahu k jedinému z nich byl nutný souhlas
valné hromady. Takový příklad podle dovolatelky nic neřeší, neboť bez souhlasu
valné hromady nemůže žádná akciová společnost poskytnout jakékoli zajištění,
včetně ručení, bez ohledu na pluralitu dlužníků, věřitelů nebo i ručitelů.
Přitom aval zajišťovací směnky je nesporně formou zajištění pohledávky. Protože
v projednávané věci jde o ručení za společnost, jejímž jednatelem a jediným
společníkem byl člen statutárního orgánu druhé žalované, byl k platnosti
podpisu rukojemství nutný předchozí souhlas valné hromady. Nedostatek takového
souhlasu je nesplněním zvláštní hmotněprávní podmínky právního
úkonu a tím i jeho absolutní neplatnosti.
Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že nedostatek
souhlasu valné hromady podle § 196a obch. zák. zakládá neplatnost smlouvy s
Domeanou s.r.o., „v níž byl závazek směnečného zajištění zakotven“, nikoli
směnky samé. Podle dovolatelky smluvní závazek sám neplatný není. Pokud by
valná hromada druhé žalované dala souhlas, potom by první žalovaná mohla splnit
svůj závazek zcela v souladu se zákonem. Do doby, než valná hromada takový
souhlas dá však je druhá žalovaná směnečně nezpůsobilým avalem ve smyslu § 7
směnečného zákona s následky vázanosti pouze té fyzické osoby, která za druhou
žalovanou aval podepsala.
Dovolatelka rovněž namítá, že „slovo „směnka“ napsané záměrně
odlišně od ostatního textu jak typem tak velikostí písma a
vzdáleností písmen, jen velkými písmeny a s grafickým záměrem nadpisu listiny
tímto slovem porušuje zákonnou podmínku, že „musí být součástí vlastního
textu.“ Takto vyhotovená směnka umožňuje právě to, čemu se snaží směnečné
zákony již přes 150 let zabránit požadavkem jednotnosti textu, tj. aby na
vhodné místo bez textu mohlo být dopsáno až dodatečně slovo směnka a jeho
odlišnost vydávána za přirozený a logický závěr.
Dovolatelka také namítá, že směnečný nárok vůči výstavci se promlčuje v
jednoroční lhůtě i u směnky vlastní, neboť zákon směnečný a šekový neobsahuje
žádné ustanovení, které by u směnky vlastní stanovilo délku promlčecí doby
odchylně proti směnce cizí. Protože promlčení v českém právním řádu není
obsahem závazku, nelze na základě obecných ustanovení či „logiky věci“ pouhým
výkladem dopět k jiné promlčecí době vůči výstavci, než jak ji výslovně stanoví
zákon směnečný a šekový.
Podle čl. I. § 70 odst. 2 směnečného zákona se nároky proti výstavci promlčují
v jednom roce ode dne splatnosti. U směnky vlastní ustanovení § 78 odst. 1
směnečného zákona pouze stanoví zavázání výstavce vlastní směnky stejně jako
příjemce směnky cizí - což se však nemůže týkat promlčení, neboť promlčení není
obsahem závazku. Jestliže ustanovení § 77 odst. 3 směnečného zákona u
neuvedeného adresáta rukojemství u směnky vlastní výslovně označuje výstavce
(namísto v § 31 odst. 4 směnečného zákona příjemce u směnky cizí), v případě
záměru jiné promlčecí doby u výstavce by jistě takovou jinou
promlčecí lhůtu zákon také výslovně stanovil.
A konečně dovolatelka tvrdí, že k naplnění podmínky, že směnka je výsledkem
úmyslného jednání ke škodě jiného, zákon nevyžaduje pouze formu přímého úmyslu.
Postačuje i forma úmyslu nepřímého. Odvolací soud, který zaujal opačný závěr,
tak neposuzoval uvedenou námitku v souladu s hmotným právem.
Takovým nepřímým úmyslem je i to, že obchod byl postaven pouze na bonitě avala,
vědomost od počátku takového hrozícího následku a srozumění s ním.
O takovém úmyslu svědčí podle dovolatelky to, že v projednávané věci
šlo o zajištění krajně rizikového úvěru 20+3 miliony Kč
stotisícové společnosti s ručením omezeným, se splatností pouhých 10 měsíců k
zaplacení dluhu (tedy nikoli k tvorbě možných zdrojů úhrady poskytnutého
úvěru). K zajištění došlo po předchozím odmítnutí zajištění všemi aktivy této
společnosti, jako zajištění nedostatečného. Zajištění vyprovokovala sama
původní žalobkyně, která sama navrhla jako dostačující zajištění směnkou
avalovanou dovolatelkou, jejíž bonitu dobře znala z obchodů s jejím tehdejším
největším akcionářem, protože od něho měla v té době v zástavě 12.000 akcií
druhé žalované. Zajištění bylo přijato během několika dnů, takže i původní
žalobkyni muselo být jasné, že je i z časových důvodů vyloučeno splnit podmínku
souhlasu valné hromady. Přitom byl akceptován podpis na směnce téže osoby za
výstavce i za avala, a to bez sebemenšího ověření jeho rok
starého pověření k podepisování za avala. Přitom šlo o nestandardní obchod, kdy
je už ze samotné směnky na první pohled zcela zřejmá kolize zájmů podepisující
osoby. Dovolatelka zdůrazňuje, že prokuristka D., s.r.o., jednající tehdy za
žalobkyni, vypověděla, že „akceptovala celý tento obchod na
návratnosti z veřejných zakázek, tedy že byl od počátku založen výlučně
jen na bonitě dovolatelky.“
Dovolatelka dále poukazuje na to, že předem připravené a okamžité zneužití
zajišťovací směnky jako směnky platební ještě v den jejího vystavení a tím i
její oddělení od úvěru, na jehož zajištění byla vydána, je samo o sobě zřejmou
formou úmyslného jednání ke škodě jejího avala - druhé žalované. Uplatnění
zajišťovací směnky jiným subjektem odlišným od věřitele úvěrové pohledávky, je
tím nejhrubějším porušením ujednání o účelu vystavení, podmínkách uplatnění a
účelu institutu zajišťovací směnky vůbec.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V průběhu dovolacího řízení navrhla žalobkyně, aby do řízení vstoupila Č. k.
a., na kterou směnku, ze které žaluje, převedla. Podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. pro řízení před dovolacím soudem neplatí ustanovení § 107a. Proto
dovolací soud, přestože v řízení bylo prokázáno, že k tvrzenému převodu směnky
skutečně došlo, pokračoval v řízení s Č. o. b., a.s.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní
význam se jedná zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku,
kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací
soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v
rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní
význam.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla
v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má
dovolání za přípustné) především v řešení otázky, zda
je vlastní směnka, jejímž právním důvodem je zajištění závazku výstavce,
neplatná, jestliže směnečný rukojmí za výstavce z této směnky neměl, při
splnění podmínek ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., ve
znění zákona č. 142/1996 Sb., předchozí souhlas valné hromady k převzetí
rukojemství.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že akciová společnost může uzavřít smlouvu,
jejímž obsahem je zajištění závazků člena představenstva jen se souhlasem valné
hromady. Jestliže je člen představenstva oprávněn uzavřít takovou smlouvu i
jménem jiné osoby, je k uzavření smlouvy o zajištění závazků s touto osobou
rovněž nutný předchozí souhlas valné hromady. Obchodní zákoník tedy v citovaném
ustanovení nezakazuje převzetí jakéhokoli zajištění závazku, jak tvrdí
dovolatelka, ale zakazuje uzavření smlouvy o takovém zajištění. Stejný závěr
vyplývá z ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák., které rozšiřuje zákaz uvedený v
§ 196a odst. 1 a 2 obch. zák. i na ručení (které podle převažujícího názoru
teorie i praxe a důvodové zprávy k obchodnímu zákoníku nevzniká v obchodních
vztazích smlouvou, ale jednostranným právním úkonem).
Smlouvou, kterou se rukojmí ze směnky zavazuje k zajištění závazků výstavce,
není směnka, resp. převzetí směnečného rukojemství podpisem na směnce, ale
smlouva (dohoda) mezi výstavcem směnky nebo osobou oprávněnou ze směnky a
budoucím rukojmím, že směnečné rukojemství převezme. Samotný podpis avalisty na
směnce je pak již jen realizací závazku, převzatého v dohodě o
převzetí směnečného rukojemství. Jestliže je k uzavření smlouvy o převzetí
směnečného rukojemství nutný předchozí souhlas valné hromady a tento souhlas
nebyl udělen, je dohoda o převzetí rukojemství absolutně neplatná. Tato
neplatnost však nezpůsobuje neplatnost samotné směnky ani neplatnost podpisu
osoby, která převzala rukojemství, ale může pouze (případně) založit kauzální
námitku avalisty ve vztahu ke konkrétní osobě oprávněné ze
směnky. Závěr odvolacího soudu ohledně této otázky je tedy správný.
Za otázku zásadního právního významu dovolací soud považuje i otázku,
zda za situace, kdy předseda představenstva společnosti podepsal
směnku jako směnečný rukojmí jménem společnosti, aniž u podpisu uvedl, že jedná
na základě pověření k jednání uděleného jejím představenstvem a poté, co
představenstvo toto pověření odvolalo, takový podpis společnost zavazuje.
Z ustanovení § 32 odst. 1 obč. zák. lze dovodit, že jestliže z konkrétního
právního úkonu nevyplývá, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná
vlastním jménem. Jednání statutárního orgánu právnické osoby však není jednáním
za jiného, ale je, podle ustanovení § 13 odst. 1 obch. zák.,
jednáním podnikatele, a proto se na ně ustanovení § 32 odst. 1 obč. zák.
nevztahuje, stejně jako se nevztahuje na případy, kdy jedná fyzická osoba
vlastním jménem.
Podle ustanovení § 191 odst. 1 obch. zák. je statutárním orgánem akciové
společnosti představenstvo, které jedná jménem společnosti. Nevyplývá-li ze
stanov něco jiného, jedná za představenstvo navenek jménem společnosti každý
člen představenstva. Jestliže tedy stanovy druhé žalované určovaly, že jménem
představenstva je oprávněn jednat i jen jeden člen představenstva, jestliže tím
byl představenstvem písemně pověřen, zakládá toto ustanovení stanov při splnění
uvedené podmínky oprávnění pověřeného člena představenstva jednat jménem
společnosti samostatně.
Byl-li pak takový způsob jednání zapsán do obchodního rejstříku,
uplatní se ve vztahu ke třetím osobám ustanovení druhé věty
§ 27 odst. 2 obch. zák., že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do
obchodního rejstříku nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis
neodpovídá skutečnosti. Jestliže za takového stavu prokáže konkrétní osoba,
písemným pověřením představenstva, že je osobou oprávněnou jednat jménem
představenstva, a tedy i jménem společnosti samostatně, nelze v takovém případě
princip důvěry v zápis do obchodního rejstříku chápat jinak, než že
zahrnuje i jednání na základě předloženého dokladu
jednatelského oprávnění - pokud bylo uděleno v souladu se zápisem v obchodním
rejstříku. Z principu dobré víry v zápis do obchodního rejstříku přitom
vyplývá, že důkazní břemeno o tom, že třetí osoba není v dobré víře, nese
osoba, jejíž statutární orgán jednatelské oprávnění založil. Dovolatelka přitom
ani netvrdí, že by osoba oprávněná ze směnky v dobré víře nebyla, dovozuje
pouze, že bylo její povinností zkoumat, zda je udělené oprávnění ještě
platné a že dobrou víru nelze ztotožňovat s pouhou nevědomostí o
skutečném stavu v okamžiku převzetí již zaniklého pověření či plné moci.
Takovou povinnost ale zákon s principem dobré víry nespojuje
Námitkou dovolatelky, že podle § 22 odst. 2 obč. zák. nemůže předseda
představenstva jednat jménem akciové společnosti v případě, kdy je jeho osobní
zájem na věci v zásadním rozporu se zájmy této společnosti, se přitom dovolací
soud zabývat nemohl, neboť ji dovolatelka neuplatnila v námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu.
Rovněž námitku dovolatelky, že slovo „směnka“ napsané záměrně
odlišně od ostatního textu jak typem tak velikostí písma a
vzdáleností písmen, jen velkými písmeny a s grafickým záměrem nadpisu listiny
tímto slovem porušuje zákonnou podmínku, že musí být součástí vlastního textu,
považuje dovolací soud za otázku zásadního právního významu.
Podle ustanovení čl. I. § 75 bodu 1 směnečného zákona musí vlastní směnka
obsahovat též označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a
vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána. Jak uvádí dovolatelka,
je účelem toho ustanovení, „aby na vhodné místo bez textu nemohlo být až
dodatečně vepsáno slovo směnka a jeho odlišnost vždy vydávána za přirozený a
logický záměr.“ K tomu dovolací soud uzavřel, že není podstatné, jakým typem či
velikostí písma je slovo směnka do vlastního textu listiny
vepsáno, ale je podstatné, zda spolu s textem, do kterého
je vepsáno, tvoří souvislý a na sebe navazující text, nevzbuzující pochybnosti,
že je jeho součástí.
Tuto podmínku posuzovaná směnku splňuje. Souvislý text, do kterého je slovo
směnka (resp. směnku) zařazeno zní „Dne 12. prosince 1997 zaplatím za tuto
jedinou směnku na řad D., spol. s r.o., Kč
Dvacettřimilionůdvacetsedmtisíctřistadevadesátsedmkorunčeských.“ Tento text je
sepsán celkem 5 typy písma, celkově však jde o zcela souvislý text, ze kterého
je zcela jednoznačně patrno, že slovo „směnku“ nebylo do textu zařazeno
dodatečně, ale jako jeho nedílná součást, neboť bez tohoto slova by uvedený
text nedával žádný smysl. Námitka dovolatelky proto není důvodná.
Další námitkou dovolatelky, kterou rovněž dovolací soud uznal za otázku
zásadního významu je otázka délky promlčecí lhůty u směnky vlastní. Podle
dovolatelky je tato lhůta jednoletá, neboť směnečný zákon neobsahuje žádné
ustanovení, které by u směnky vlastní stanovilo délku promlčecí
doby odchylně proti směnce cizí.
Podle čl. I. § 70 odst. 2 směnečného zákona se nároky proti výstavci promlčují
v jednom roce ode dne splatnosti, tvrdí dovolatelka. U směnky vlastní
ustanovení § 78 odst. 1 směnečného zákona podle dovolatelky pouze stanoví
zavázání výstavce vlastní směnky stejně, jako příjemce směnky cizí - což se
však nemůže týkat promlčení, neboť promlčení není obsahem
závazku. Jestliže ustanovení § 77 odst. 3 směnečného zákona u neuvedeného
adresáta rukojemství u směnky vlastní výslovně označuje výstavce (namísto v §
31 odst. 4 směnečného zákona příjemce u směnky cizí), v případě záměru jiné
promlčecí doby u výstavce by jistě takovou jinou promlčecí lhůtu zákon také
výslovně stanovil.
Podle ustanovení čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona platí pro promlčení
vlastní směnky, pokud to neodporuje její povaze, ustanovení čl. I. § 70 a 71
směnečného zákona. Podle ustanovení čl. I. § 70 odst. 1 směnečného zákona se
směnečné nároky proti příjemci směnky cizí promlčují ve třech letech ode dne
splatnosti směnky. A konečně podle ustanovení § 78 odst.
1 směnečného zákona je výstavce vlastní směnky zavázán stejně, jako příjemce
cizí směnky.
Z citovaných ustanovení dovolací soud uzavřel, že promlčecí lhůta pro výstavce
vlastní směnky je tříletá. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. I. §
77 odst. 1 směnečného zákona, které výslovně rozšiřuje úpravu promlčení u
směnky cizí i na směnku vlastní. Výstavce směnky
vlastní přitom je, stejně jako příjemce směnky cizí, přímým dlužníkem ze směnky
a podle ustanovení čl. I. § 78 odst. 1 směnečného zákona je zavázán stejně,
jako přímý dlužník ze směnky cizí. Jeho postavení jako osoby přímo zavázané ze
směnky je tedy shodné s postavením příjemce cizí směnky;
to nepochybně platí i pro promlčení, neboť nelze dovodit (a
dovolatelka to ani nedovozuje), že by to
odporovalo povaze vlastní směnky.
K uvedenému závěru lze ostatně dospět i logickým výkladem, neboť je zcela
logické, že závazky osob, které jsou přímými dlužníky ze směnky (ať již jde o
směnku vlastní či směnku cizí) se promlčují ve shodné promlčecí lhůtě.
Argumentace dovolatelky o tom, že promlčení není obsahem závazku, je přitom
zcela nepřípadná, neboť ustanovení čl. I. § 78 odst. 1 směnečného zákona není
omezeno na obsah závazku, ale týká se postavení výstavce (srov. je zavázán
stejně), tedy i promlčení.
Rovněž poslední námitku dovolatelky, že k naplnění podmínky, že
směnka je výsledkem úmyslného jednání ke škodě jiného, zákon
nevyžaduje pouze formu přímého úmyslu, ale postačuje i forma úmyslu nepřímého,
uznal dovolací soud za otázku zásadního právního
významu.
K této otázce pak uzavřel, že tvrzení dovolatelky, že k naplnění
podmínky, že směnka je výsledkem úmyslného jednání ke škodě
jiného, zákon nevyžaduje pouze formu přímého úmyslu, ale postačuje i forma
nepřímého úmyslu, je nesprávné.
Důvodem jakéhokoli zajištění závazku (tedy nejen jeho zajištění směnečným
rukojemstvím) je úmysl osoby, jejíž pohledávka se zajišťuje, v případě
nesplnění závazku osobou, která jej převzala, zajistit jeho splnění jiným
způsobem. U těch forem zajištění, které poskytuje třetí osoba (ručení, zástavní
dlužník odlišný od dlužníka apod.), je takovým jiným způsobem poskytnutí plnění
z majetku této jiné osoby. Poskytnutím takového zajištění pak osoba, která
zajištění poskytuje, vyjadřuje souhlas s takovým uspokojením.
Eventuální úmysl uspokojit věřitele zajištěné pohledávky z majetku třetí osoby
poskytující zajištění, je tedy nedílnou součástí takového zajištění, a to
součástí akceptovanou zákonem, který takové zajištění umožňuje. Eventuální
úmysl uspokojit závazek z majetku avalisty, tedy nemůže postačovat k naplnění
podmínky úmyslného jednání ke škodě jiného, neboť takový závěr by popíral
samotný účel rukojemství jako zajištění závazku ze směnky. Závěry soudů obou
stupňů k této otázce jsou proto správné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve
výroku, neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a
žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. května 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu