29 Odo 431/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně G., a. s., proti žalovaným 1) O. K., a 2) K. E., zastoupené
advokátkou, o zaplacení částky 1,755.495,37 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 239/96, o dovolání druhé žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2005, č.j. 4 Cmo
287/2005-227, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 6. října 2005, č.j. 4 Cmo
287/2005-227, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č.j. 2 Cm
239/96-184, jsa vázán právním názorem vysloveným v kasačním usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2003, č.j.
4 Cmo 347/2002-143, uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni částku
1,755.495,37 Kč s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení jen z
výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to domu č.p. 83 objektu bydlení na
pozemku parc. č. 84 zastavěná plocha a nádvoří a
pozemku parc. č. 84 zastavěná plocha a nádvoří, dále budovy bez č.p. na
pozemku parc. č. 85 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku
parc. č. 85 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 745 zahrada,
pozemku parc. č. 749/1 orná půda a pozemku parc. č. 750
zahrada, včetně všech součástí a příslušenství zapsaných na listu vlastnictví
(dále též jen „LV“) č. 90 pro katastrální území M., u Katastrálního úřadu v N.
a dále s tím, že plněním první žalované O. K. dle pravomocného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě č.j. 2 Cm 239/96-115 ze dne 5. srpna 2002 zaniká v
rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že právní předchůdkyně
žalobkyně K. b., a. s. (dále jen „banka“) uzavřela s první žalovanou dne 6.
května 1993 smlouvu o úvěru č. A 60173 podle ustanovení § 497 a násl.
obchodního zákoníku, kterou byl první žalované poskytnut úvěr ve výši 800.000,-
Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. K
zajištění pohledávky z úvěru byla uzavřena s druhou žalovanou dne 6. května
1993 zástavní smlouva k nemovitostem (dále jen „zástavní smlouva“) označeným ve
smlouvě. Vklad zástavního práva byl zapsán do katastru nemovitostí dne 20.
května 1993 na listu vlastnictví č. 90 pro katastrální území M. s účinky
vkladu od 7. května 1993.
Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky ve vztahu ke druhé žalované jako
zástavní dlužnici soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 151a odst.
1, § 151b a násl. občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), ve znění platném v době uzavření zástavní smlouvy.
Námitku neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu nedostatku oprávnění ředitelky
expozitury banky k jejímu podpisu nepovažoval za důvodnou s odkazem na
ustanovení § 16 obch. zák. a neshledal oprávněnou ani
námitku neplatnosti z důvodu neurčitosti údajů o zastavených
nemovitostech, konkrétně pro neuvedení parcelního čísla pozemku, na
němž se nachází rodinný dům č.p. 83, s tím, že předmět zástavního
práva, jak je uveden v zástavní smlouvě, označuje nemovitosti tak, že je
zjevné, o které nemovitosti jde.
Neakceptoval ani námitku promlčení části pohledávky, o níž byla žaloba
rozšířena, vznesenou druhou žalovanou, neboť šlo o kapitalizované úroky z
prodlení za dobu od 6. dubna 1996 do 30. dubna 2000
a nárok na úroky z prodlení byl uplatněn již v žalobě.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhé žalované rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ohledně uspokojení pohledávky žalobkyně též z
výtěžku prodeje budovy bez čísla popisného na pozemku p. č. 85 - zastavěná
plocha a nádvoří zapsané u Katastrálního úřadu pro M., Katastrální
pracoviště N., katastrální území M. na LV č. 90 změnil tak, že žalobu zamítl
(první výrok), ve zbytku vyhovující výrok a výrok o nákladech řízení potvrdil
(druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí, LV č.
90 pro katastrální území M., zpracovaným k datu 15. srpna 2005 Katastrálním
úřadem pro M. kraj, Katastrální pracoviště N., považoval za
důvodnou námitku druhé žalované, podle níž nebyla zastavena budova bez č.p. na
pozemku parc. č. 85 a proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně
změnil a žalobu zamítl.
Námitky neplatnosti zástavní smlouvy pro neurčité označení předmětu zástavy
vztahující se k „RD č.p. 83“ bez uvedení parcelního čísla pozemku, na němž je
budova postavena a pro nedostatek oprávnění ředitelky expozitury banky k
podpisu zástavní smlouvy, shledal nedůvodnými. Uvedl, že podle ustanovení § 5
odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky (dále jen „katastrální zákon“), ve znění účinném
ke dni uzavření zástavní smlouvy, měly být nemovitosti v listinách, které jsou
podkladem pro zápis do katastru, uvedeny podle katastrálního
území, parcelních čísel a čísel popisných nebo čísel evidenčních vedených v
katastru. Požadavek, aby budovy byly označeny též parcelním číslem pozemku, na
kterém jsou postaveny, byl stanoven § 5 katastrálního zákona od 1. července
1996. Ing. V. jako vedoucí expozitury banky v F. pak nepochybně byla oprávněna
k podpisu zástavní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání,
odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b),
případně c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že
závěr odvolacího soudu o platnosti zástavní smlouvy je v rozporu s hmotným
právem, konkrétně s ustanovením § 151b odst. 4 obč. zák., neboť nebyl-li dům
č.p. 83 specifikován v zástavní smlouvě parcelním číslem pozemku, na němž
stojí, nebyla-li uvedena obec, ve které se nemovitosti nacházejí a parcely č.
84 a 85 nebyly označeny jako pozemkové nebo stavební, nelze tyto nedostatky
zhojit odkazem na údaje v listu vlastnictví.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka napadá rozsudek odvolacího
soudu i v potvrzujícím výroku ohledně nákladů řízení před soudem
prvního stupně. Uvedený výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení,
přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského
soudního řádu (srov. např. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však
důvodné.
Jelikož vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z
obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněným
dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením - správnost právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 151b odst. 4 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření
zástavní smlouvy) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět
zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí
označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že k obligatorním náležitostem
zástavní smlouvy podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. patří i
určení předmětu zástavního práva. Předmět musí být ve smlouvě identifikován
dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem (zde
nemovitostí).
V projednávané věci byl v zástavní smlouvě předmět zástavního práva označen -
jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah
spisu - tak, že předmětem zástavního práva je „RD čp. 83 a
pozemky parc. č. 84 zast. pl., parc. č. 85 zast. pl., parc. č. 745
zahr., parc. č. 749/1 orná půda a parc. č. 750 zahr., se všemi
součástmi a příslušenstvím, včetně porostů, v k. ú. M. zapsané na
LV č. 90 KÚ N.“.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 obč.
zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v
důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/03, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že
předmět zástavního práva byl identifikován způsobem, který jej činí
nezaměnitelným s jiným, přičemž na jeho, byť jen částečnou, neurčitost nelze
usuzovat ani co do (ne)uvedení pozemku, na němž se „RD čp. 83“ nachází a obce,
v níž se nemovitosti nacházejí či ne(označení)
„parc. č. 84 zast. pl. a parc. č. 85 zast. pl.“ jako pozemkových nebo
stavebních. O předmětu zástavního práva neměl pochybnosti ani tehdejší
Katastrální úřad v N., jak vyplývá ze zjištění soudů nižších stupňů o zápisu
zástavního práva k předmětným nemovitostem na listu vlastnictví č. 90 pro
katastrální území M., obec K.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhé
žalované bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu