29 Odo 440/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně R. a n. P., spol. s r. o., proti žalovanému F. L., o zaplacení částky
1,100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 14 C 232/1998, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 14. listopadu 2003, č.j. 12 Co 505/2003-197, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2003, č.j. 12 Co
505/2003-197 a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. srpna
2003, č.j. 14 C 232/1998-175, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 6. srpna 2003, č.j. 14 C
232/1998-175, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala
zaplacení částky 1,100.000,- Kč se 14,42% úrokem z prodlení od 1. července 1996
do zaplacení, a to za podmínky, že žalobkyně splní svou povinnost vydat
žalovanému originál smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti B. U. s.
r. o., uzavřené dne 6. května 1996 mezi L. P. jako převodcem a F. L. a B. P.
jako nabyvateli obchodního podílu s úředně ověřenými podpisy smluvních stran
(výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku
181.940,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že smlouva
uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 27. září 1995, ze které žalobkyně
dovozovala existenci uplatněné pohledávky, přes označení „mandátní“ a přes
odkaz na ustanovení § 566 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je -
podle jejího obsahu - smlouvou o převodu obchodního podílu. Tuto smlouvu pak
posoudil jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 občanského zákoníku -
dále jen „obč. zák.“), když „částka 1,700.000,- Kč“ za převod obchodního podílu
v nominální hodnotě 20.000,- Kč „je zcela neadekvátní“. Předmětnou smlouvu
shledal rovněž neplatnou ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák., maje
podmínku stanovenou v jejím čl. I. č. 2, podle níž „smlouva o převodu
obchodního podílu posledního společníka bude uzavřena s podmínkou provedení
výmazu zástavního práva …“, za nesplnitelnou, tj. „pro účastníky smlouvy
prakticky nemožnou“, neboť ani mandatář (žalobkyně), ani mandant (žalovaný) o
výmazu zástavního práva v katastru nemovitostí nerozhodují, přičemž podle
žalovaného zástavní právo nebylo z katastru nemovitostí k datu rozhodnutí
vymazáno. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy se soud prvního stupně již
dále nezabýval tím, zda, kdy a v jakém rozsahu byla splněna, ani „otázkou
případné smluvní pokuty“.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. listopadu 2003,
č.j. 12 Co 505/2003-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že „v posuzované věci“ se
žalobkyně domáhá zaplacení zbytku dohodnuté odměny v částce 1,100.000,- Kč za
zajištění převodu obchodních podílů všech společníků B. U. s. r. o. dle smlouvy
ze dne 27. září 1995. Akcentoval, že za žalobkyni jednal při uzavření mandátní
smlouvy její společník a jednatel L. P., jehož zájmy byly od počátku v rozporu
se zájmy „zastoupeného - žalovaného“, neboť „měl za úkol zajistit převod
obchodních podílů společníků za nominální hodnotu obchodních podílů společnosti
B. U. s. r. o.“, byť byl sám jejím společníkem a jednatelem. Již tato
skutečnost - pokračoval odvolací soud - je důkazem o tom, že „mandátní smlouva,
která sledovala pouze převod obchodních podílů zadlužené a nefunkční
společnosti, je neplatným právním úkonem, z něhož nemůže žádný z účastníků
uplatňovat s úspěchem žádné nároky“. S poukazem na odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, odvolací soud uzavřel, že „mandátní smlouva“ obchází zákon a
odporuje dobrým mravům, pročež je absolutně neplatným právním úkonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatelka zejména zdůrazňuje, že mandátní smlouva ze dne 27. září 1995 je
platným právním úkonem. Právní názor soudů obou stupňů o tom, že jde o
simulovaný právní úkon - pokračuje dovolatelka - neobstojí již proto, že z
ustanovení § 41a obč. zák. je nepochybné, že disimulovaný právní úkon by musel
být učiněn stejnými účastníky jako právní úkon simulovaný, což v daném případě
splněno nebylo (stranami mandátní smlouvy byli žalobkyně a žalovaný, kdežto
stranami disimulovaného právního úkonu - smlouvy o převodu obchodního podílu -
měli být L. P. a žalovaný).
Podle názoru dovolatelky nemůže obstát ani závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu
nemožnosti splnění ujednání o „výmazu zástavního práva“, když zástavní právo
„mohlo zaniknout například vyplacením zástavy či zánikem pohledávky zajištěné
zástavním právem“, s tím, že příslušný katastrální úřad by v takovém případě
provedl výmaz zástavního práva podle ustanovení § 7 odst. zákona č. 265/1992
Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem soudů obou stupňů o neplatnosti mandátní
smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, jenž měl být dán - podle soudů nižších
stupňů - nepoměrem mezi nominální hodnotou obchodního podílu 20.000,- Kč a
sjednanou částkou 1,700.000,- Kč „za převod obchodního podílu“. Přitom
vyjadřuje přesvědčení, že soudy zaměňují pojem „nominální hodnota
obchodního podílu“ s pojmem „skutečná tržní hodnota (cena obchodního podílu)“,
s tím, že samotná nominální hodnota obchodního podílu nemá v tomto směru
vypovídací hodnotu.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že dospěl k závěru o rozporu mezi zájmem
jednatele žalobkyně L. P., který byl současně jedním z pěti společníků B. U. s.
r. o., jejíž obchodní podíly se žalobkyně mandátní smlouvou zavázala zajistit
převést na žalovaného, a „zájmem žalovaného“. V této souvislosti akcentuje, že
jen ze skutečnosti, že na obou stranách smluvního vztahu „stojí“ tatáž fyzická
osoba, nelze dovozovat absolutní neplatnost takto učiněného právního úkonu.
Považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů, dovolatelka navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný, maje za to, že v daném případě nejsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., požaduje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání žalobkyně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. za přípustné - ve výkladu ustanovení § 41a obč. zák. a v řešení otázky, zda
je pro závěr o neplatnosti právního úkonu (smlouvy o převodu obchodního podílu)
pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) právně významné srovnání výše
vkladu společníka společnosti s ručením omezeným s cenou za převod obchodního
podílu v této společnosti.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Vzhledem k datu uzavření sporné smlouvy (27. září 1995) je pro další úvahy
Nejvyššího soudu rozhodující zejména výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění zákonů č.. 58/1969 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 131/1982 Sb., č.
94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb.,
č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb. a č. 104/1995
Sb., a výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č.
600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994
Sb. a č. 84/1995 Sb.
Podle ustanovení § 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů,
obchodní závazkové vztahy, jakož i některé vztahy s podnikáním související
(odstavec 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto
zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle
předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí
se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá
tento zákon (odstavec 2).
Podle ustanovení § 566 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že
pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost
uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a
mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu (odstavec 1). Je-li zařízení
záležitostí předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata
byla smluvena (odstavec 2).
Ustanovení § 41a obč. zák. dále určuje, že má-li neplatný právní úkon
náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z
okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby (odstavec 1). Má-li být
právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to
vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového
právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za
nezastřený (odstavec 2).
Má-li být určitým právním úkonem, to jest konkrétně právním úkonem
předstíraným - učiněným naoko (tzv. simulovaným právním úkonem) - zastřen jiný
právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), je simulovaný právní úkon pro
nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný. Zásadně proto platí
tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní
úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i všechny ostatní
náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost (srov. v právní teorii
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 217).
Z dikce ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. i z výše uvedeného výkladu je pak
nepochybné, že musí být dána totožnost účastníků předstíraného a zastřeného
právního úkonu (viz formulace … odpovídá-li to vůli účastníků …). Závěr soudů
nižších stupňů, podle něhož dvoustranným právním úkonem žalobkyně a žalovaného
(mandátní smlouvou ze dne 27. září 1995) byl zastřen právní úkon mezi
společníky B. U. s. r. o. (mezi které žalobkyně nepatří) a žalovaným (smlouva o
převodu obchodních podílů), proto správný není.
Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s právním názorem soudu prvního stupně (na
nějž bez bližšího zdůvodnění odkázal i soud odvolací), že ujednání zahrnuté ve
sporné smlouvě ve znění „…smlouva o převodu obchodního podílu posledního
společníka bude uzavřena s podmínkou provedení výmazu zástavního práva …“ je
podmínkou účastníky smlouvy nesplnitelnou (a nemožnou), mající za následek
neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák.
Z citovaného ujednání je totiž - podle přesvědčení Nejvyššího soudu -
nepochybné, že „výmaz zástavního práva“ váznoucího na nemovitosti „ručitele“
B. U. s. r. o. (jde o pozemek parc. č. 204, o výměře 304 m2 - zastavěná
plocha - garáž, zapsaný na listu vlastnictví č. 276, k. ú H., u Katastrálního
úřadu P. - m.) byl dohodnutým předpokladem pro uzavření smlouvy o převodu
obchodního podílu „posledního společníka“. Toto ujednání nečiní mandátní
smlouvu neplatnou - jak dovodily soudy nižších stupňů – pro nemožnost plnění.
Je tomu tak již proto, že strany sporné smlouvy (žalobkyně) a (žalovaný)
nepochybně mohly učinit právní úkony, které by měly za následek zánik
zástavního práva (srov. ustanovení § 151g obč. zák. ve znění účinném k datu
uzavření smlouvy, a ustanovení § 170 odst. 1 a § 171 odst. 1 obč. zák. v nyní
účinném znění), v jehož důsledku by byl proveden výmaz zástavního práva (§ 7
odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších přepisů).
Za přiléhavou Nejvyšší soud nepovažuje ani argumentaci odvolacího soudu, že při
uzavření mandátní smlouvy za žalobkyni jednal L. P. (její společník a
jednatel), jehož zájmy byly od počátku v rozporu se zájmy žalovaného
(mandanta). Skutečnost, že jako jednatel žalobkyně „měl za úkol zajistit převod
obchodních podílů společníků B. U. s. r. o. za nominální hodnotu, ač byl sám
jednatelem této společnosti, totiž sama o sobě takový rozpor způsobilá založit
není. Konflikt zájmů mandatáře a mandanta pak nelze dovodit ani ze skutečnosti,
že by případně L. P. za svůj obchodní podíl v B. U. s. r. o. obdržel více než
ostatní společníci označené společnosti.
Za rozporný s hmotným právem Nejvyšší soud shledává závěr soudů nižších
stupňů, podle kterého je sporná smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy
spočívajícím v disproporci mezi nominální hodnotou obchodního podílu (20.000,-
Kč) a odměnou mandatáře, kterou považovaly za cenu obchodního podílu
(1,700.000,- Kč).
Soudy nižších stupňů totiž v daném případě - nesprávně - porovnávají výši
vkladu, jímž se společník podílí na základním jmění (nyní základním kapitálu)
společnosti s ručením omezeným (§ 108 a § 109 obch. zák.), s cenou za převod
obchodního podílu (§ 115 obch. zák.). Takové srovnání totiž vychází z
předpokladu, že cena za převod obchodního podílu musí odpovídat výši vkladu
společníka, což nelze akceptovat již proto, že výše základního kapitálu
společnosti s ručením omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je
hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na
společnosti. Na tomto závěru přitom není způsobilé ničeho změnit ani to, že
výše obchodního podílu se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu
kapitálu společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§ 114 odst. 1
věta druhá obch. zák.).
Protože právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, není správné, je naplněn dovolatelkou uplatněný dovolací důvod
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; Nejvyšší soud proto
rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí
odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupě)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu