29 Odo 442/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a) Ing. M. H., a b) P. S. zastoupených advokátem, za účasti R. H.
a. s., zastoupené advokátkou, o určení výše vypořádání, vedené u Městského
soudu v P. pod sp. zn. 5 Cm 125/2003, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku
Vrchního soudu v P. ze dne 27. září 2005, č.j. 14 Cmo 91/2005 - 92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit R. H. a. s. společně a nerozdílně
na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč, do rukou její právní
zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v P. ze dne
16. listopadu 2004, č. j. 5 Cm 125/2003 - 64, kterým tento soud zamítl návrh na
určení, že vypořádání v penězích podle ustanovení § 220p obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) ve výši 740,- Kč za jednu akcii o jmenovité hodnotě
100,- Kč zaniklé společnosti P. i. h. a. s., jež bylo určeno smlouvou o
převzetí obchodního jmění této společnosti společností R. H. a. s. (dále jen
„společnost“) coby hlavním akcionářem, není přiměřené. Dále odvolací soud
uložil navrhovatelům povinnost zaplatit společnosti na náhradu nákladů řízení
6.350,- Kč a zamítl návrh na přerušení řízení dle ustanovení § 109 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) (výrok I.). Výrok
týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud
potvrdil ve správném znění, že navrhovatelé jsou povinni zaplatit společnosti
společně a nerozdílně na nákladech řízení 6.500,- Kč (výrok II.). Odvolací soud
dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Za stěžejní pro výsledek odvolacího řízení odvolací soud označil otázku, zda
návrh na určení, že vypořádání podle § 220p odst. 2 obch. zák. je nepřiměřené,
je určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. K tomu uzavřel, že z
ustanovení § 220p odst. 4 obch. zák. nevyplývá právo menšinových akcionářů
podat žalobu na určení, že vypořádání není přiměřené, žaloba na takové určení
je tudíž určovací žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř, u níž je třeba naléhavý
právní zájem prokazovat. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán není. Požadovaného
výsledku, včetně závaznosti rozhodnutí pro ostatní akcionáře, lze dosáhnout
žalobou na plnění podle § 220k obch. zák.
Opodstatněným odvolací soud neshledal ani návrh na přerušení odvolacího řízení
podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Svůj závěr odůvodnil tím, že k přerušení
řízení podle tohoto ustanovení soud přistoupí, shledá-li, že zákon, jehož má
být v dané věci použito, nebo jeho ustanovení, je v rozporu s ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou, a podá-li proto u Ústavního soudu návrh na zrušení
tohoto zákona či ustanovení. Takový rozpor odvolací soud neshledal, návrh
Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 220p resp. § 220k obch. zák. proto
nepodal a tím ani nenastal důvod k přerušení odvolacího řízení.
Odvolací soud neshledal důvodným ani návrh přerušit řízení podle § 109 odst. 3
písm. d) o. s. ř. Uvedl, že není soudem posledního stupně a je na jeho úvaze,
zda věc Evropskému soudnímu dvoru předloží či nikoliv. V daném případě odvolací
soud důvod pro takové předložení neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítli, že
rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam
spatřují v otázce přípustnosti určovací žaloby ohledně přiměřené výše
vypořádání podle § 220p obch. zák. Dle názoru dovolatelů není správný závěr
odvolacího soudu, podle něhož lze právo podle ustanovení § 220p obch.
zák. uplatnit u soudu pouze žalobou na plnění ve smyslu § 80 písm. b) o. s. ř.
‚ a to žalobou na dorovnání v penězích podle § 220k obch. zák., nikoliv též
určovací žalobou, neboť není dán naléhavý právní zájem. Na podporu svého názoru
dovolatelé obsáhle argumentují.
Dovolatelé rovněž navrhli, aby Nejvyšší soud předložil věc k posouzení
Evropskému soudnímu dvoru a vymezují otázky, s nimiž by se měl Nejvyšší soud na
Evropský soudní dvůr obrátit. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje na podporu závěrů odvolacího
soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají zásadní význam po právní stránce.
Zásadní právní význam v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Otázkou, kterou dovolatelé vymezují v dovolání, se Nejvyšší soud obsáhle
zabýval již v rozhodnutí ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005.
Uzavřel v něm, že určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout
ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu
nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by
bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez požadovaného
určení stalo jeho právní postavení nejistým. Proto není určovací žaloba
zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní vztah nebo právo porušeny a kde
je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. I v případě, kdy lze žalovat na
splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy,
jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy
účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo
jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného
právního vztahu nebo práva (srov. např. rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972). Taková situace nicméně ve vztahu k
žalobě na přezkoumání výše vypořádání v penězích při zrušení akciové
společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře nenastává.
Žaloba na plnění, i když ji podal jediný menšinový akcionář, řeší celý obsah a
dosah mezi stranami sporné výše vypořádání. Soudní rozhodnutí, kterým se
žalobci přiznává právo na jinou výši vypořádání, zavazuje podle ustanovení §
220k odst. 5 obch. zák., na něž odkazuje § 220p odst. 4 obch. zák., hlavního
akcionáře co do základu přiznaného práva i vůči ostatním minoritním akcionářům.
Tím je zajištěno, že také žaloba na plnění v daném případě předejde případným
dalším žalobám v tom smyslu, že je jí najisto postavena výše přiměřeného
vypořádání (resp. výše dorovnání) připadající na jednu akcii. Není proto
naplněn ani druhý z uvedených důvodů, pro něž by bylo možné přiznat minoritním
akcionářům naléhavý právní zájem na určení správné výše vypořádání. Dikce
ustanovení § 220k odst. 5 obch. zák. ostatně potvrzuje, že soud v řízení
zahájeném podle tohoto ustanovení neurčuje v obecné rovině, jaké vypořádání je
přiměřené, nýbrž shledá-li k návrhu žalobce, že stanovené vypořádání není
přiměřené, přizná žalobci právo na jinou výši vypořádání, resp. zaváže
žalovaného k zaplacení dorovnání. Takový výrok může soud vynést jedině k žalobě
na plnění ve smyslu § 80 písm. b) o. s. ř. Při jiném výkladu by citované
ustanovení nebylo potřebné.
Určuje-li ustanovení § 220p obch. zák., že společnost musí menšinového
akcionáře upozornit na právo žádat o přezkoumání výše vypořádání v penězích,
zakládá toto ustanovení pouze povinnost společnosti (a tomu odpovídající
oprávnění akcionáře) informovat akcionáře o jeho právu založeném ustanovením §
220k odst. 1 obch. zák. Ani z dikce tohoto ustanovení, ani z jeho účelu nelze
dovodit, že by zakládalo další právo akcionáře vedle práva upraveného v § 220k
odst. 1 obch. zák., a nelze z něj ani dovozovat povahu žaloby, kterou se bude
svého práva domáhat; ta plyne, jak shora uvedeno, právě z odkazovaných
ustanovení § 220k odst. 1, 5 a 7 obch. zák. Rozhodne-li se menšinový akcionář
podat žalobu podle ustanovení § 220k odst. 1 obch. zák. za situace, kdy výše
poskytnutého vypořádání je doložena znaleckým posudkem, musí mít k dispozici
informace nasvědčující tomu, že je znalecký posudek (a tedy i výše přiměřeného
vypořádání) nesprávný. Na základě takových informací si potom musí učinit
alespoň hrubou představu o tom, jakého vypořádání se má domáhat. Pokud následně
vyjde v řízení najevo (např. na základě posudku znalce ustanoveného soudem), že
žalobci náleží dorovnání v jiné výši, než požaduje, nic nebrání tomu, aby vzal
žalobu částečně zpět anebo aby ji rozšířil o potřebnou částku.
Od uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané
věci. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) dovolání proto přípustné není.
Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle §
243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.
se o sporech z právních vztahů mezi společníky obchodní společnosti, které se
týkají účasti ve společnosti, rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu
má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud
rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení rozhodnutí však není
takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a
přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 7 písm. g), § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném do 31. srpna 2006 a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 11. prosince 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu