29 Odo 444/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce P. H., proti žalované R. D., o zaplacení částky 200.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 1820/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2004,
č.j. 29 Co 443/2004-78, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 18. srpna 2004, č.j. 29 Co 443/2004-78, jímž byl potvrzen výrok rozsudku
Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. prosince 2003, č.j. 4 C 1820/2002-51, ve
znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. prosince 2003, č.j. 4 C 1820/2002-54 a
opravného usnesení ze dne 19. května 2004, č.j. 4 C 1820/2002-67, o zamítnutí
žaloby na zaplacení 6,5% úroku z prodlení z částky 200.000,- Kč od 1. ledna
2001 do 31. prosince 2001, odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č.j. 4 C 1820/2002-51, ve znění
doplňujícího rozsudku ze dne 17. prosince 2003, č.j. 4 C 1820/2002-54 a
opravného usnesení ze dne 19. května 2004, č.j. 4 C 1820/2002-67, Okresní soud
v Mělníku zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 6,5% úrokem
z prodlení od 1. ledna 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení 6,5%
úroku z prodlení z částky 200.000,- Kč za dobu od 1. ledna 2001 do 31. prosince
2001 zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud
prvního stupně uvedl, že účastníci uzavřeli dne 1. ledna 2000 smlouvu o
sdružení, podle níž žalobce poskytl pro potřeby sdružení částku 200.000,- Kč a
v níž byl dohodnut podíl žalobce na nákladech, zisku a ztrátách z činnosti
sdružení ve výši 1/3 a žalované ve výši 2/3. Žalobce ukončil činnost ve
sdružení k 31. prosinci 2001.
Jelikož ukončením činnosti žalobce ve sdružení došlo k zániku sdružení, vznikl
účastníkům sdružení podle ustanovení § 841 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení. Žalobci tak
vznikl nárok na vrácení částky 200.000,- Kč, včetně úroků z prodlení podle
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. od 1. ledna 2002 do zaplacení ve výši určené
dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Zamítnutí žaloby co do 6,5% úroku z prodlení
za dobu od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001 soud prvního stupně odůvodnil
závěrem, že k prodlení s úhradou žalované částky došlo až ke dni 1. ledna 2002,
když žalobce ukončil činnost ve sdružení k 31. prosinci 2001.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. srpna
2004, č.j. 29 Co 443/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku
200.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. ledna 2002 do zaplacení, změnil
tak, že žalobu zamítl, ve výroku o zamítnutí žaloby co do 6,5% úroku z prodlení
z částky 200.000,-Kč za dobu od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001 rozsudek
potvrdil a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Přitom zdůraznil, že při
skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení dochází vždy k zániku
a tedy rozpuštění sdružení a na majetkové vypořádání účastníků je nutno
aplikovat ustanovení § 841 obč. zák. Zánikem sdružení však podílové
spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanovení § 833 obč. zák.
a v ustanovení § 834 obč. zák. nezaniká. Jsou-li podle těchto ustanovení peníze
nebo jiné věci poskytnuté k činnosti sdružení, stejně jako majetek získaný při
výkonu společné činnosti, ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich
výši, a to sdělením o jejich oddělení od ostatního majetku účastníků nebo
předáním pověřenému účastníku, je nepochybné, že peněžní prostředky poskytnuté
žalobcem se staly podílovým spoluvlastnictvím obou účastníků sdružení a zánikem
sdružení toto podílové spoluvlastnictví nezaniklo.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo
93/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 33/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud uzavřel, že nebyl-li podán návrh na
zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků a nebyla-li uzavřena ani dohoda o
zániku spoluvlastnictví, nelze „rozhodovat“ o žalobě na plnění, ale je třeba
žalovat na zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání podle
ustanovení § 142 obč. zák. Ustanovení § 841 obč. zák. totiž se zánikem
sdružení nespojuje zánik podílového spoluvlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že řízení před odvolacím soudem je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj.
uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že gramatickým výkladem ustanovení § 841 obč. zák. lze dospět
k závěru, že účastníci mají právo na vrácení hodnot vnesených do sdružení, ať
už jde o peněžité prostředky, popř. „jiné movité nebo nemovité věci“. Jiná
situace nastává ohledně majetku, jenž sdružení získalo při výkonu své činnosti.
Ustanovení § 841 obč. zák. je nutno vyložit v souvislosti s ustanovením § 839
obč. zák.; užívá-li zákon termín vrácení, má účastník právo na vrácení toho, co
sdružení poskytl, kdežto vypořádat lze pouze majetek získaný činností sdružení.
Je proto nutné rozlišovat prostředky do sdružení vnesené od prostředků
získaných činností sdružení, které se staly spoluvlastnictvím účastníků.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je třeba
nejprve zrušit podílové spoluvlastnictví a následně provést vypořádání tohoto
spoluvlastnictví. Takovýto závěr z ustanovení § 841 obč. zák. nevyplývá, neboť
rozpuštění sdružení nutně způsobuje i zánik spoluvlastnictví k vneseným
hodnotám ke dni rozpuštění sdružení. Pokud by vnesené prostředky měly být
předmětem vypořádání spoluvlastnictví podle ustanovení § 142 obč. zák., pak při
absenci smluvní úpravy, by nedošlo k vrácení vložených prostředků v plné výši,
nýbrž k vypořádání rovným dílem. Nebylo by tak možno dostát záměru zákonodárce
vyjádřenému v ustanovení § 841 obč. zák. o vrácení poskytnutých hodnot v plné
výši.
Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel
spatřuje „v nedostatečné poučovací povinnosti“ soudu prvního stupně, který v
souladu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. nevyzval žalobce k doplnění
rozhodných skutečností pro případ, že věc je možné posoudit po právní stránce
jinak. Žalobci tak nebyla dána možnost tvrdit skutečnosti významné z hlediska
právního názoru soudu, přičemž zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí byl vysloven
v řadě nálezů Ústavního soudu.
Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do 6,5% úroku z prodlení z
částky 200.000,- Kč od l. ledna 2001 do 31. prosince 2001, není přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a přípustnost nelze
dovodit ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť posouzení
otázky počátku prodlení s úhradou žalované částky nemá zásadní právní význam
proto, že je významné jen pro projednávanou věc. Ostatně žalobce řádný opravný
prostředek proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně nepodal a
potvrdil-li odvolací soud napadený výrok k odvolání žalované, je nepochybné, že
žalované subjektivní legitimace k podání odvolání nesvědčila, neboť tímto
výrokem bylo rozhodnuto v její prospěch.
Tento závěr s sebou nese posouzení dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti
výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku,
jako nepřípustného.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího
soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 833 obč. zák. poskytnuté peníze nebo jiné věci určené podle
druhu jsou ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich výši, a to
sdělením o jejich oddělení od ostatního majetku účastníka nebo předáním
pověřenému účastníku. Věci jednotlivě určené jsou v bezplatném užívání všech
účastníků.
Podle ustanovení § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok
na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o
majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve
smlouvě, jinak rovným dílem.
Z ustanovení § 142 odst. 1 věty první obč. zák. vyplývá, že nedojde-li k
dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého
spoluvlastníka soud.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 33/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při skončení
účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle ustanovení §
829 obč. zák., dochází vždy k zániku sdružení a na majetkové vypořádání jeho
účastníků je třeba aplikovat ustanovení § 841 obč. zák., nikoli ustanovení §
839 obč. zák. Zánikem sdružení nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho
účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních § 833 a § 834 obč. zák. Nedohodnou-li
se při rozpuštění sdružení (zániku sdružení) účastníci na vypořádání podílového
spoluvlastnictví (podílové spoluvlastnictví vznikne podle ustanovení § 833 obč.
zák. k poskytnutým penězům nebo jiným věcem určeným podle druhu a podle
ustanovení § 834 obč. zák. i k majetku získanému při výkonu společné činnosti),
může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a
provedení vypořádání u soudu podle ustanovení § 142 obč. zák.
Jelikož od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v
projednávané věci, je právní názor dovolatele o tom, že podle ustanovení § 841
obč. zák. při rozpuštění sdružení vzniká nárok na vrácení hodnot poskytnutých k
účelu sdružení v plné výši, aniž by bylo nezbytné podílové spoluvlastnictví k
nim vypořádat, nesprávný. Podle ustanovení § 833 a § 834 obč. zák. totiž
vzniká podílové spoluvlastnictví jak k hodnotám vneseným do sdružení, tak k
majetku získanému činností sdružení. Vlastnímu vypořádání však musí předcházet
zrušení spoluvlastnictví účastníků sdružení dohodou nebo rozhodnutím soudu.
Nedošlo-li ke zrušení spoluvlastnictví, nelze ani vyhovět žalobě na zaplacení
žalované částky.
Naplněn není ani dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., pokud jde o překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud nárok žalobce
neposoudil podle jiného ustanovení občanského zákoníku či jiného právního
předpisu, k němuž by bylo třeba doplnit rozhodné skutečnosti, ale tatáž
ustanovení (§ 833 a § 841 obč. zák.) vyložil jinak než soud prvního stupně
(nejde tak o stejnou situaci, o níž bylo rozhodováno Ústavním soudem v nálezech
citovaných žalobcem v dovolání) a poněvadž Nejvyšší soud neshledal ani
existenci jiných vad řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.), dovolání žalobce v rozsahu, v němž je považoval za
přípustné, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.,
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce nebyl se
svým dovoláním úspěšný a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu