29 Odo 445/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobců a) P. R., a b) V. K., obou zastoupených advokátem , proti
žalovaným 1) Ing. A. Š., a 2) P. spol. s r. o., obou zastoupených advokátem, o
určení právního stavu a o uložení povinnosti, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 194/2004, o dovolání obou žalobců proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2005, č. j. 14 Cmo 98/2005 –
49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným k
ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.229,25 Kč, do
rukou jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 27. prosince 2004, č. j. 13 Cm 194/2004 – 34,
kterým tento soud zastavil řízení ve věci; současně odvolací soud změnil výrok
o nákladech řízení tak, že uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit
žalovaným na nákladech řízení 7.497,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k
rukám zástupce žalovaných (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci žaloba obsahuje tři žalobní
požadavky, a to:
1) určení, že první žalobce je společníkem společnosti P. spol. s r. o.
nepřetržitě od 15. srpna 1991, s podílem ve výši jedné třetiny na jejím
základním kapitálu,
2) určení, že druhý žalobce je společníkem společnosti P. spol. s r. o.
(dále jen „společnost“) nepřetržitě od 15. srpna 1991, s podílem ve výši jedné
třetiny na jejím základním kapitálu,
3) uložení povinnosti žalovanému doručit rejstříkovému soudu návrh na
zápis změn do obchodního rejstříku, týkající se společníků (obou žalobců), výše
jejich vkladu a rozsahu splacení.
Dále odvolací soud konstatoval, že ve věci vedené pod sp. zn. 13 Cm 807/2001
soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. července 2002 zamítl žalobu,
obsahující zcela totožné požadavky jako žaloba v této věci [v předchozím řízení
navíc zamítl i žalobní požadavek na určení neplatnosti „dohod o převodu
majetkového vkladu ve společnosti“ (dále též jen „smlouvy“) které uzavřeli
žalobci s prvním žalovaným]. V předchozím řízení se žalobci domáhali
požadovaného určení s tím, že smlouvy jsou absolutně neplatné, protože v
rozporu s § 153 hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) neobsahují
uvedení ceny za převod majetkových vkladů. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že
šlo o převod bezplatný. Soud prvního stupně a shodně s ním i odvolací soud
tehdy žádný důvod neplatnosti smluv neshledal. Odvolací soud dospěl rovněž k
závěru, že neplatnost pro omyl podle § 21 odst. 2 obch. zák. (správně hosp.
zák.) ani důvod neplatnosti podle § 22 odst. 1 hosp. zák. tvrzen nebyl. Podle
odvolacího soudu žalobci poté, co neuspěli s tvrzenou neplatností smluv v
předchozím sporu, se znovu snaží v tomto řízení dovodit neplatnost stejných
smluv, přičemž nic jim nebránilo v tom, aby své závěry, z nichž nyní dovozují
neplatnost, uplatnili již v řízení předchozím. V tomto dalším řízení žalobci
svůj požadavek na určení, že jsou společníky uvedené společnosti (a požadavek
na povinnost podat návrh rejstříkovému soudu) opět staví na absolutní
neplatnosti smluv podle § 22 odst. 1 obch. zák. (správně hosp. zák.) – z tohoto
pohledu však soud věc již v předchozím sporu posoudil, stejně jako se zabýval
možností namítat neplatnost pro omyl podle § 21 odst. 2 hosp. zák., kterou
žalobci tehdy nevyužili.
Odvolací soud uzavřel, že jak v tomto, tak i v předchozím sporu žalobci svůj
požadavek na určení, že jsou společníky uvedené společnosti a že žalovaná je
povinna podat návrh rejstříkovému soudu dovozují z toho, že smlouvy o převodu
jejich majetkových vkladů ve společnosti na prvního žalovaného jsou absolutně
neplatné. Z toho důvodu odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně v
tom, že jde o překážku věci pravomocně rozsouzené, 104 odst. 1 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, odkazujíc co do
jeho přípustnosti na § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a co do jeho důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a na § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se vůbec nevypořádal s jejich
argumentací o tom, že v projednávané věci sice vystupují titíž účastníci jako
ve věci sp. zn. 13 Cm 807/2001 a stejný je i žalobní návrh, „ten však vyplývá z
jiných žalobních důvodů a skutkových tvrzení, kterými se soudy v předcházejícím
řízení vůbec nezabývaly.“ Poukazují rovněž na to, že „v novém řízení namítli,
že dohody o převodu majetkového vkladu uzavřeli v omylu a ve svých podáních
podrobně zdůvodnili, v čem tento omyl spočíval.“ Navrhují, aby dovolací soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěrem odvolacího soudu a
argumentují na jeho podporu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a
požadují náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné,
avšak není důvodné.
Nejvyšší soud se projednávanou věcí nejprve zabýval v rovině právního
posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. určuje, že jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) tedy brání tomu, aby věc, o
níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu.
Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení
o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto,
a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení,
zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem
skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po
právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako
vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné
obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné
osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v
jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení
týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z
důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky
dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněných pod čísly 60/2001, 31/2002 a 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z pohledu shora rozvedených kritérií překážka věci rozsouzené projednání a
rozhodnutí této věci vskutku bránila.
Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, který nebyl dovoláním
zpochybněn a z nějž Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází, se podává, že
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějoviích ze dne 31. července 2002, č. j.
13 Cm 807/2001 – 89, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7.
ledna 2003, č. j. 14 Cmo 287/2002 – 106, byla pravomocně zamítnuta žaloba
dovolatelů směřující proti stejným žalovaným o týchž žalobních petitech, jež
jsou stejně formulovány i v této věci.
Dovolatelé se mýlí, mají-li za to, že překážka věci pravomocně rozsouzené není
dána jen proto, že se sice domáhají stejného určení jako v řízení vedeném pod
sp. zn. 13 Cm 807/2001, nicméně neplatnost „dohod o převodu majetkového vkladu“
zakládají na zcela jiném právním posouzení, kterým se soudy v předchozím řízení
vůbec nezabývaly. Předmětem obou řízení byl tentýž skutek, a to uzavření dohody
o převodu majetkového vkladu ze dne 27. listopadu 1991, které je
charakterizováno stejným jednáním (uzavřením dohody o převodu majetkového
vkladu) a stejným následkem (převodem práv a povinností vyplývajících z účasti
ve druhé žalované z dovolatelů na prvního žalovaného).
Teorie i soudní praxe je jednotná v tom, že překážka věci pravomocně rozhodnuté
(§ 159a odst. 5 o. s. ř.) není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o
tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný
nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž
došlo až později. Od pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 807/2001 však nevznikly žádné nové
skutečnosti, jež by odůvodnily uplatnění shora vysloveného závěru v této věci.
Okolnost, že dohoda o převodu majetkového vkladu neobsahovala žádné cenové
ujednání ani ujednání o bezúplatnosti převodu, totiž existovala a byla známa
již v průběhu předchozího řízení vedeného před Krajským soudem v Českých
Budějovicích. Přitom součástí žalobních tvrzení v předchozí věci žalobci již
při podání žaloby učinili i údaj, že dohody ze dne 27. listopadu 1991
neobsahovaly uvedení ceny za převod majetkových vkladů.
V rovině dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je
třeba přisvědčit argumentu dovolatelů, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí
užívá chybného odkazu (ač měl zjevně na mysli § 22 odst. 1 hosp. zák., užívá v
této souvislosti k označení předpisu zkratku „obch. zák.“). Uvedený nedostatek
označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci.
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, je správný.
Dovolatelům se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud proto, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř. ), dovolání zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve
výroku, a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 7 písm.
g), § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 6.000,- Kč,
paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a
19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1.154,25,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 19. září 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu