NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 481/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně A., k. s., proti žalovanému P. K., jako správci konkursní podstaty
úpadkyně E. C. v. o. s., o určení pravosti pohledávky s právem na
oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm
17/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
ledna 2004, č.j. 15 Cmo 196/2003-37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. července 2003, č.j. 22 Cm 17/2002-21,
zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 15,632.722,19 Kč
přihlášená do konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni ve věci
úpadkyně E. C. v. o. s. (dále též jen „úpadkyně“) pod sp. zn.
26 K 38/2001 je po právu s nárokem na oddělené uspokojení (výrok I.) a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z nesporných skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 5. března 1993 byla mezi I. A P.B., a. s. (dále jen „banka“) a A.
spol. s r. o. (dále jen „společnost“) uzavřena smlouva o úvěru č.
5401/9/93/1049, na základě které byl společnosti poskytnut úvěr 6,300.000,- Kč;
2) dne 5. března 1993 byla mezi bankou a společností uzavřena zástavní smlouva,
kterou byla zajištěna pohledávka banky z výše uvedené smlouvy o úvěru, s tím,
že předmětem zástavy byly nemovitosti - dům č.p. 427, pozemky p. č. 11825 a
p. č. 11831 - zapsané na listu vlastnictví č. 8374, pro katastrální
území P., u Katastrálního úřadu P.(dále jen „sporné nemovitosti“);
3) kupní smlouvou ze dne 19. září 1995 bylo vlastnictví sporných nemovitostí
převedeno na V. T. a kupní smlouvu ze dne 18. listopadu 1999 na E. C. v. o. s.;
4) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. prosince 1999 převedla banka
pohledávku ze smlouvy o úvěru na C. R., a. s. a smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 15. května 2000, ve znění dodatků ze dne 24. května 2000 a
29. června 2001, převedla C. R., a. s. tuto pohledávku na žalobkyni;
5) usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2001, sp. zn. 26 K
38/2001, byl prohlášen konkurs na majetek E. C. v. o. s. a správcem
konkursní podstaty byl ustaven P. K.;
6) podáním ze dne 21. února 2002, ve znění doplnění z 28. března 2002,
přihlásila právní předchůdkyně žalobkyně (C. R., a. s.) do konkursu vedeného na
majetek úpadkyně pohledávku ve výši 15,632.722,19 Kč včetně práva na oddělené
uspokojení z výtěžku prodeje sporných nemovitostí;
7) správce konkursní podstaty u přezkumného jednání 17. května 2002 popřel
pohledávku co do důvodu a přípisem z 27. května 2002 přihlašovatelku o popření
pohledávky vyrozuměl;
8) kupní smlouvou ze dne 13. ledna 2003 byly sporné nemovitosti zpeněženy „v
konkursní podstatě“ úpadkyně, a to s účinky „vkladů“ ke dni 14. ledna 2003.
Vycházeje z výše uvedených skutečností, soud prvního stupně zdůraznil, že
žalobkyně (zástavní věřitelka) není přímou věřitelkou pohledávky za úpadkyní,
když úpadkyně pouze zajišťuje její pohledávku za třetí osobou (společností). S
odkazem na ustanovení § 7, § 20 a § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), pak uzavřel,
že žalobkyně není konkursní věřitelkou, když nemá pohledávku za úpadkyní,
pročež nemůže být ani oddělenou věřitelkou v konkursu vedeném na majetek
úpadkyně. Přitom vyjadřuje přesvědčení, že žalobkyně má možnost domáhat se
uspokojení pohledávky přímo proti „svému dlužníku - třetímu
subjektu“ (společnosti).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č.j. 15 Cmo 196/2003-37, k
odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil pravost
pohledávky žalobkyně za úpadkyní ve výši 15,632.722,19 Kč s právem na oddělené
uspokojení z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí (první výrok) a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů (druhý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že zastává odlišný právní
názor co do právního důvodu vzniku pohledávky žalobkyně přihlášené do konkursu
z důvodu uhrazovací funkce zástavního práva váznoucího na sporných
nemovitostech ve vlastnictví úpadkyně. Přihlášku žalobkyně (zástavní věřitelky)
do konkursu vedeného na majetek zástavní dlužnice, tj. na subjekt, který je
rozdílný od osobního dlužníka, je třeba - podle názoru odvolacího soudu -
posuzovat jako nepeněžitý nárok ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 ZKV na úhradu
zajištěné pohledávky, vyjádřené v penězích, který lze uspokojit v konkursu.
Zástavním právem je totiž zajišťována pohledávka konkursní věřitelky vůči třetí
osobě, s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněná konkursní věřitelka
(jako zástavní věřitelka) může domáhat jen z výtěžku prodeje předmětu zástavy.
Podáním přihlášky do konkursu vedeného na majetek zástavní dlužnice, která je
osobou rozdílnou od osobního dlužníka, pak žalující zástavní věřitelka
vyjádřila své právo vůči zástavní dlužnici domáhat se uspokojení ze zástavy,
přičemž osobní dlužník nese pouze osobní odpovědnost za splnění zajišťovaného
dluhu.
Popřel-li žalovaný správce konkursní podstaty úpadkyně (zástavní dlužnice)
pohledávku zástavní věřitelky, přihlášenou z důvodu uhrazovací funkce „předmětu
zástavy“ pouze s odůvodněním, že úpadkyně není osobní dlužnicí z hlavního
závazkového vztahu (viz důvody soudu prvního stupně), potom by zástavní
věřitelka byla zcela vyloučena ze svého práva domáhat se uspokojení ze
zpeněžení zástavy; v důsledku prohlášení konkursu na majetek
zástavní dlužnice totiž nemůže - vzhledem ke lhůtám uvedeným v §
20 a § 22 ZKV - neuspokojená zástavní věřitelka vyčkávat s
uplatněním svého práva a domáhat se uspokojení ze zástavy teprve poté, kdy na
zástavním právem zajištěnou pohledávku přestane osobní dlužník plnit. Navíc -
jak je zřejmé z obsahu spisu - v daném případě byla zajištěná pohledávka z
úvěru již splatná. Akcentuje, že žalobkyně jako zástavní věřitelka nemůže
realizovat zástavní právo „podle příslušných ustanovení občanského
zákoníku“, ale pouze v režimu zákona o konkursu a vyrovnání - tím, že ve
smyslu ustanovení § 20 odst. 2 ZKV přihlásí svůj nárok na
úhradu zajištěné pohledávky - odvolací soud uzavřel, že žalobou uplatněný nárok
je po právu a to včetně práva na oddělené uspokojení, když ve
smyslu ustanovení § 28 odst. 1 ZKV je žalobkyně oddělenou věřitelkou s
právem, aby její pohledávka vyplývající z „funkce zástavního práva“ byla
uspokojena z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“).
Dovolatel především zdůrazňuje, že zástavní věřitelka nemá vůči
úpadkyni (jako zástavní dlužnici) nárok uplatnitelný přihláškou do
konkursu. Mezi zástavní věřitelkou (žalobkyní) a žalovaným „je pouze
zajišťovací vztah a nikoli vztah závazkový“, přičemž na úpadkyni
(zástavní dlužnici odlišnou od osobního dlužníka) nelze pohlížet jako na
ručitele, který by měl namísto dlužníka uspokojit pohledávku věřitele v celém
rozsahu, ale pouze jako na osobu ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, když
zástavní dlužnice není ani spoludlužník, který by za splnění zajištěné
pohledávky odpovídal společně a nerozdílně s dlužníkem.
Žalobkyně od splatnosti pohledávky (tj. od 22. února 1997), neučinila -
pokračuje dovolatel - nic „podle příslušných ustanovení občanského zákoníku“ k
realizaci zástavního práva a po prohlášení konkursu na majetek zástavní
dlužnice mohla postupovat pouze ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 ZKV, tj.
mohla avizovat své nároky na uspokojení zajištěné pohledávky a posléze u
správce konkursní podstaty nebo u soudu uplatnit vydání výtěžku „zpeněžení
zajištění“.
Dovolatel dále poukazuje na judikatorní závěry co do „priority konkursu
vedeného na majetek úvěrového dlužníka před konkursem vedeným na majetek
zástavního dlužníka“ a současně vyslovuje názor, že „postup k uspokojení
ze zástavy podle občanského zákoníku není možný poté, co došlo k prohlášení
konkursu jak na majetek osobního dlužníka, tak i zástavního
dlužníka“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Jelikož vady, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti, nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají,
přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 ZKV ve znění účinném k datu 19. září 2001, kdy
byl prohlášen konkurs na majetek E. C. v. o. s., jakož i k datu vyhlášení
rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a
to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede
soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují
oddělené uspokojení (§ 28 ZKV), jakož i jiné důvody pro
přednostní pořadí při rozvrhu.
Konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do
pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí
podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním
věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v
přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit
jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud (§ 23
odst. 2 ZKV).
Správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem,
výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního
věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj
nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil
konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši
nebo právnímu důvodu přihlížet (§ 24 odst. 1 ZKV).
Podle ustanovení § 151a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném k datu
uzavření zástavní smlouvy (5. března 1993) a k datu splatnosti zajištěné
pohledávky a vzniku práva zástavní věřitelky na uspokojení ze zástavy (22.
února 1997) [dále jen „obč. zák.“], zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. dále určuje, že není-li zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze
zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaného ustanovení - v první řadě funkci
zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého
vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele
dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že
se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas
splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní
se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit
se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky
z majetku dlužníka.
Zástavní právo je dále právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita
zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky
zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka
nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným
způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy,
vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (shodně srov.
např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Akcesorita zástavního práva tudíž znamená, že zástavní věřitel má
pohledávku, přičemž je lhostejné, zda této pohledávce odpovídá na straně
dlužnické dluh „osobní“ (zda jde o osobního dlužníka) nebo jen
dluh „věcný“ (zda jde o zástavního dlužníka, který tu „ručí“ zástavou). Jinak
řečeno, neuhradí-li zajištěnou peněžitou pohledávku zástavnímu věřiteli osobní
dlužník, je to peněžitá pohledávka, kterou zástavní věřitel vymáhá (může
vymáhat) po dlužníku zástavním (s omezením daným právě tím, že uspokojení
peněžitého nároku zástavního věřitele lze vynutit jen zpeněžením majetku
sloužícího jako zástava). V právní teorii srov. např. Bureš, J. - Drápal, L.:
Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str.
16 a 17 a v rozhodovací praxi usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly
30/1998 a 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na obecném závěru,
že zajištěná pohledávka zástavního věřitele je (nadále zůstává) peněžitou
pohledávkou i ve vztahu k zástavnímu dlužníku, jenž není osobním
dlužníkem a který za splnění této pohledávky „ručí“ (jen) zástavou, ničeho
nemění ani skutečnost, že platná právní úprava umožňuje zástavnímu věřiteli
realizaci zástavního práva v exekuci i na základě jiného exekučního titulu, než
je exekuční titul ukládající zástavnímu dlužníku zaplacení peněžité částky
(srov. § 258 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Na povaze nároku zástavního věřitele vůči
zástavnímu dlužníku jako nároku na úhradu zajištěné pohledávky (včetně omezení,
že k její úhradě slouží pouze výtěžek zpeněžení zástavy), pak ničeho nemění ani
to, že na majetek zástavního dlužníka byl prohlášen konkurs (shodně srov. např.
i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo
396/2003).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 27/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), při úvaze o
obsahu zástavních práv v konkursu je nutné postupovat metodou, která je
uplatnitelná i v této věci, podle níž pro přesné vymezení obsahu práv
a povinností dotčených prohlášením konkursu na majetek některého ze subjektů z
těchto vztahů oprávněných nebo povinných je určující především zjištění, jaká
práva či povinnosti by těmto osobám příslušely, kdyby konkursu nebylo.
V rozsudku sp. zn. 29 Odo 396/2003, Nejvyšší soud dále - odkazuje na shora
zmíněné R 27/2003 - uzavřel, že je-li zajištěná pohledávka splatná, je zástavní
věřitel oprávněn uplatnit ji s právem na oddělené uspokojení nejen v konkursu
vedeném na majetek osobního dlužníka, nýbrž i v konkursu vedeném na majetek
dlužníka zástavního (k odchylnému postupu v případě, že zástavou je pohledávka,
srov. však rozhodnutí uveřejněné pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Smysl takového postupu pro zástavního věřitele pak spatřoval
zejména v případech, kdy je sice prohlášen konkurs na majetek zástavního
dlužníka, nikoli však konkurs na majetek dlužníka osobního. V této souvislosti
Nejvyšší soud zároveň - s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 74/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a již zmíněné R 27/2003 - zdůraznil, že
nezbytnou podmínkou toho, aby k uspokojení zástavního věřitele došlo, je, aby
zajištěnou pohledávku do příslušného konkursu také řádně přihlásil a aby v
rámci této přihlášky také uplatnil právo na oddělené uspokojení ze zajištění.
Jelikož od výše uvedených judikatorních závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci, shledává nedůvodnými výhrady dovolatele o
neexistenci pohledávky žalobkyně (zástavní věřitelky) vůči úpadkyni (zástavní
dlužnici) a o nemožnosti jejího uspokojení v konkursu vedeném na majetek
úpadkyně.
Úvahy dovolatele o „prioritě konkursu vedeného na majetek úvěrového
dlužníka před konkursem na majetek zástavního dlužníka“ (v tomto směru měl
dovolatel zřejmě na mysli právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v R
27/2003, podle něhož má zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek
osobního dlužníka přednost před jejím zpeněžením v konkursu
vedeném na majetek zástavního dlužníka - vlastníka zástavy), pak postrádají
právní relevanci již proto, že na majetek osobního dlužníka (společnost)
konkurs prohlášen nebyl.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právních závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, zpochybnit
nepodařilo, přičemž odlišné posouzení nároku žalobkyně (zástavní věřitelky)
vůči zástavní dlužnici (úpadkyni) jako nároku peněžitého (odvolací soud jej
považoval na nepeněžitý) na tom nic nemění, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 25a odst. 1
ZKV, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených
pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů
řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu