29 Odo 487/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně P. – P., s. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing.
arch. V. Š., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 218.885,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12
C 265/96, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 22. března 2001, č. j. 22 Co 463/2001-172, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 22. března 2001, č. j. 22 Co 463/2001-172, jež se týkaly
částky 1.114,50 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení před soudem prvního
stupně, se odmítá.
III. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2001, č. j. 22 Co
463/2001-172, ohledně částky 218.885,50 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u okresního soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení
částky 220.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 11. května 1996
do zaplacení, s tím, že se žalovaným uzavřela v září 1993 smlouvu o dílo,
jejímž předmětem bylo vypracování projektu nástavby M. š. L., a to projektu pro
stavební řízení a projektu pro realizaci stavby. Termín předání díla byl
dohodnut do 31. března 1994 a cena díla byla sjednána částkou 400.000,- Kč
„mimo DPH“. Požadavek žalovaného byl, aby mu žalobkyně předala projekt pro
stavební řízení do 31. ledna 1994, což se i stalo a po vystavení zálohového
listu na částku 200.000,- Kč, splatnou 20. února 1994, žalovaný dne 2. března
1994 tuto částku uhradil. V době od 31. ledna do 31. března 1994 žalobkyně
odpůrci dle jeho požadavku průběžně předávala výkresovou dokumentaci projektové
dokumentace k realizaci stavby, přičemž žalovaný jí 30. března 1994 oznámil, že
pozastavuje práce na díle do vyjasnění finančního zajištění, a že předání
projektové dokumentace pro realizaci stavby požaduje do 15. května 1994; v té
době již bylo dílo dokončeno. Jelikož předání díla bylo sjednáno k 31. březnu
1994, pokusila se žalobkyně přes vyjádření žalovaného z 30. března 1994 o jeho
předání, žalovaný je však odmítl převzít. V letech 1994 až 1996 proběhla mezi
účastníky bezvýsledně jednání o úhradě zbývající části ceny díla, kterou
žalobkyně vyúčtovala fakturou ze dne 23. dubna 1996, splatnou 10. května 1996,
na částku 220.000,- Kč. K úhradě této částky však dosud nedošlo. Později
žalobkyně svá žalobní tvrzení doplnila potud, že pro případ neexistence smlouvy
o dílo jí má být žalovaná částka přiznána z titulu bezdůvodného obohacení,
jehož výše tkví v hodnotě žalovaným převzaté projektové dokumentace, jejíž cenu
určil znalecký posudek znalce Ing. P. H. částkou 208.462,50 Kč.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, č. j. 12
C 265/96-148, žalobu o zaplacení částky 220.000,- Kč se šestnáctiprocentním
úrokem z prodlení od 11. května 1996 do zaplacení zamítl (bod I. výroku),
uložil žalobkyni nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 108.631,- Kč
(bod II. výroku) a zavázal ji zaplatit České republice na účet okresního soudu
na zálohovaném znalečném částku 1.325,20 Kč (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22.
března 2001, č. j. 22 Co 463/2001-172, potvrdil rozsudek okresního soudu ve
výroku o zamítnutí částky 218.885,50 Kč s příslušenstvím a v bodě III. výroku o
nákladech státu, a co do částky 1.114,50 Kč s příslušenstvím jej zrušil (první
výrok). Dále tento rozsudek změnil v bodě II. výroku tak, že se žalovanému
náhrada nákladů řízení nepřiznává (druhý výrok) a nepřiznal žalovanému náhradu
nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Co do potvrzujícího výroku ve věci samé odvolací soud přisvědčil závěru soudu
prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci platné smlouvy o
dílo (ve smyslu ustanovení § 536 obchodního zákoníku – dále též jen „obch.
zák.“), jejímž předmětem měla být projektová dokumentace, a ze které je
žalováno zaplacení ceny díla, ani bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor
žalované. K bezdůvodnému obohacení uzavřel, že není podstatné, zda žalovaný
projektovou dokumentaci vrátil, nýbrž to, že žalobkyně by mohla požadovat (ve
smyslu § 458 odst. 1 občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“) peněžitou
náhradu, jen kdyby vrácení projektové dokumentace nebylo možné. To ovšem
žalobkyně netvrdila ani neprokazovala. Ke zrušujícímu výroku (co do částky
1.114,50 Kč s příslušenstvím) odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si
neuvědomil, že předmětem řízení byla již jen částka 218.885,50 Kč s
příslušenstvím. Potvrzující výrok o nákladech státu odvolací soud odůvodnil
jeho věcnou správností a zbývající výroky o nákladech řízení pak tím, že zde
jsou – ve smyslu § 150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) –
okolnosti zvláštního zřetele hodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení;
žalobkynino dovolání směřovalo výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího
soudu, s výjimkou výroku o nákladech odvolacího řízení, dovolání žalovaného
směřovalo jen proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Žalovaný v dovolání namítal, že
jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 2 (správně odst. 3) pod písmeny
c/ a d/ o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatel namítal, že nebyl důvod k
postupu podle § 150 o. s. ř. a domáhal se proto zrušení rozsudku (v napadené
části) a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně má dovolání za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně pak dovoláním zpochybňuje
především závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla sjednána smlouva o
dílo, jehož předmětem by byla projektová dokumentace pro realizaci stavby.
Zdůraznila, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že:
- dovolatelka na projektové dokumentaci pro realizaci pracovala,
- žalovaný a jeho spolupracovnice Ing. arch. Š. Ť. se zúčastňovali výrobních
výborů nad rozpracovanou projektovou dokumentaci pro realizaci, stejně jako
starosta obce L., jež měla být investorem stavby,
- žalovaný se v září 1993 za přítomnosti pracovníků dovolatelky i některých
subdodavatelů zúčastnil jednání, na němž prohlásil, že u dovolatelky objednává
vypracování projektové dokumentace stavby Nástavba M. š. L., jak pro stavební
povolení, tak pro realizaci.
Dovolatelka též u soudu tvrdila, že cenu díla stanovili účastníci na základě
kalkulace, kterou žalovaný převzal 27. září 1993, a dále ji upřesnili v
prosinci 1993.
Odvolací soud – pokračuje dovolatelka – nezpochybnil v rozsudku skutečnost, že
dovolatelka na projektové dokumentaci pro realizaci pracovala, avšak stejně
jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena
smlouva o dílo, neboť nedošlo k naplnění ustanovení § 536 odst. 3 obch. zák.
Odvolací soud též dovozuje, že žalovaný uzavřel s Obecním úřadem L. pouze
smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci pro stavební povolení, takže by bylo
nelogické, aby s dovolatelkou uzavíral smlouvu o dílo na projektovou
dokumentaci pro realizaci.
Dovolatelka v průběhu řízení prokázala, že žalovaný věděl, že je zpracovávána
projektová dokumentace pro realizaci, zúčastňoval se výrobních výborů nad
rozpracovanou dokumentací a byl informován o připravovaném výběrovém řízení na
zhotovitele označené stavby. V podmínkách pro výběrové řízení zajišťované
Obecním úřadem L. z března 1994 je uvedeno, že stavba bude realizována od 18.
dubna 1994 do 30. listopadu 1994; je tudíž zřejmé, že obecní úřad předpokládal,
že projektová dokumentace pro realizaci bude pro vybraného zhotovitele
zajištěna k termínu zahájení stavby. Nelze též opomenout, že v průběhu
zpracovávání projektové dokumentace pro realizaci byla dovolatelka navštěvována
potenciálními zhotoviteli, přičemž některé z nich na ni odkázali – jak 13.
října 1998 vypověděl svědek M. - přímo zástupci obecního úřadu.
U smlouvy o dílo, kterou žalovaný uzavřel s obecním úřadem, je podle
dovolatelky nutné upozornit, že tito ji nepředložili v originále, a že na ní
není uvedeno datum uzavření, že jako doba plnění je uveden (v článku III) 28.
únor 1994 ač podle článku VI. měl být doplatek (200.000,- Kč) fakturován po
odevzdání práce v lednu 1994.
V průběhu řízení bylo též zjištěno, že výběrové řízení bylo anulováno, jelikož
nebyly zajištěny finanční prostředky.
Na tomto základě si dovolatelka „klade otázku“ zda mezi účastníky opravdu
nedošlo k uzavření smlouvy o dílo. Žalovaný si byl vědom toho, že mu byla
předložena zálohová faktura na částku 200.000,- Kč (což uvedl při výslechu dne
14. října 1997) a nikdy nereklamoval chybnou fakturaci. Ve složce Obecního
úřadu L. byla založena kopie kalkulace ze dne 27. září 1993, s otiskem razítka
žalovaného. žalovaný se zúčastňoval výrobních výborů nad rozpracovanou
projektovou dokumentací pro realizaci stavby. Nelze též opomenout - pokračuje
dovolatelka - že žalovaný projekt pro realizaci v době jeho dokončování dne 24.
a 25. března 1994 a následně 29. března 1994 téměř celý (v rozsahu 95%) v
jednom vyhotovení převzal.
Dovolatelka opět „vznáší otázku“ zda žalovaný, který koncem března převzal
projekt pro realizaci v rozsahu plnění 95%, uhradil zálohovou fakturu,
zúčastňoval se výrobních výborů nad rozpracovanou projektovou dokumentací pro
realizaci, věděl o výběrovém řízení a termínech výstavby, s ní neuzavřel
smlouvu o dílo, jejíž cena „byla mezi účastníky tvořena na základě shora
citované kalkulace“. Na tom, že cena díla byla upřesňována a s konečnou
platností dohodnuta v prosinci 1993, by nebylo nic zvláštního, pokud by to bylo
zajištěno písemně.
Dovolatelka se dále domnívá, že i kdyby závěru, že smlouva o dílo nebyla mezi
účastníky uzavřena pro absenci ujednání dle § 536 odst. 3 obč. zák., přitakal i
Nejvyšší soud, pochybil odvolací soud při úvaze o bezdůvodném obohacení. Soudy
nižších stupňů se podle dovolatelky nevypořádaly s tím, že smlouva o dílo ve
smyslu ustanovení § 536 a násl. obch. zák. nemusí mít písemnou formu. Absence
náležitostí smlouvy o dílo (zde absence dohody o ceně díla) nevede k závěru, že
smlouva nevznikla, nýbrž k závěru o neplatnosti smlouvy. Je-li smlouva
neplatná, je legitimní úvaha o vydání bezdůvodného obohacení, a to nejen ve
formě naturálního vydání projektu pro realizaci (jak dovodil odvolací soud)
nýbrž i ve formě peněžité náhrady obvyklé ceny díla. Citujíc ustanovení § 415
obč. zák., vyslovuje dovolatelka přesvědčení, že žalovaný ji nemohl vědomě
ponechat, aby zpracovávala projekt pro realizaci, s tím že si byl vědom
neexistence závazku mezi ním a dovolatelkou, případně mezi ním a Obecním úřadem
L. Ostatně, ustanovení § 546 odst. 1 obch. zák. předpokládá, že platná je i
taková smlouva o dílo, ve které se účastníci na ceně nedohodli, a potom
předpokládá právě cenu obvyklou. Dovolatelka se proto stále domnívá, že mezi
účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo, přičemž právní vztah mezi žalovaným
a Obecním úřadem L. je pro řešení tohoto sporu irelevantní.
Žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že projekt pro realizaci převzatý
koncem března 1994 (24., 25. a 29. března) jeho firma vrátila. Dovolatelka
namítá, že soud se nezabýval její námitkou, že žalovaný doklad o vrácení
projektu pro realizaci v řízení nepředložil. Jelikož projekt pro realizaci
převzatý v rozsahu 95% žalovaný dovolatelce nevrátil, usuzuje dovolatelka, že v
uvedeném rozsahu se již u žalovaného nenachází. Soud měl proto řešit otázku
bezdůvodného obohacení. I kdyby žalovaný projektovou dokumentaci pro realizaci
dovolatelce vrátil, měl možnost si ji zkopírovat a dílo dovolatelky si tak
přivlastnit. Žalovaný podle dovolatelky není schopen vyvrátit, že si tuto
dokumentaci případně neokopíroval. Z titulu bezdůvodného obohacení je podle
dovolatelky nutné se věci zabývat i v případě, že k okopírování projektu
pro realizaci nedošlo. Dovolatelka totiž vytvořila dílo, předmět díla (plnění)
žalovaný dobrovolně převzal a následně toto dílo údajně předal zpět
dovolatelce. Dovolatelka na vyhotovení projektu pro realizaci zainteresovala
vlastní pracovníky i subdodavatele. Musela vyplácet mzdy a hradit
subdodavatelské faktury jakož i další náklady související s vytvoření
projektu pro realizaci. O tyto náklady se tedy žalovaný obohatil i při vrácení
projektu.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve
shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. -
odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení (tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává) - ač
součástí rozsudku - má povahu usnesení; přípustnost dovolání proti němu je
proto nutno poměřovat ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu přípustné
není, jelikož v tomto ustanovení vypočtené zmatečnostní vady řízení nejsou
dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu. Podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. b/ až f/ není dovolání přípustné proto, že nejde o žádný ze zde
uvedených případů a podle § 239 o. s. ř. proto, že v dotčeném rozsahu
nejde o potvrzující usnesení odvolacího soudu ani o usnesení odvolacího soudu
„ve věci samé“. Přípustnost dovolání pak není dána ani dle ustanovení § 238a
odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jelikož toto ustanovení ve své části věty za
středníkem možnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně; o nákladech řízení, výslovně zapovídá.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání žalovaného jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1
věta první o. s. ř.) podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
odmítl.
Dovolání žalobkyně není přípustné v rozsahu, ve kterém je jím napadán výrok
rozsudku odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně co do částky
1.114,- Kč. V tomto rozsahu je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím,
přičemž přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je možno
zkoumat podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř. není dovolání v tomto rozsahu přípustné proto, že dovoláním
není namítána a ze spisu neplyne existence žádné z vad v tomto ustanovení
vyjmenovaných a podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. proto, že dovoláním
dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím ani 20 000
Kč (§ 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Žalobkynino dovolání není též přípustné, směřuje-li proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o
nákladech řízení, který se týkal nákladů státu a proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o
nákladech řízení mezi účastníky.
Z hlediska ustanovení občanského soudního řádu podle kterých lze posuzovat
přípustnost dovolání proti těmto výrokům, platí vše, co bylo řečeno výše o
dovolání žalovaného, přičemž pro závěr, že dovolání proti měnícímu výroku
rozsudku dovolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky není dovolání
přípustné, platí závěry Nejvyššího soudu, z nichž plyne nepřípustnost dovolání
žalovaného, beze zbytku.
Ohledně výroku o nákladech státu není dovolání přípustné jednak proto, že zde
není zmatečnostních vad dle § 237 odst. 1 o. s. ř., dále proto že nejde o žádný
z případů uvedených v § 238a odst. 1 o. s. ř. a konečně proto, že aplikaci
ustanovení § 239 o. s. ř. vylučuje absence podmínky aby šlo o potvrzující
usnesení odvolacího soudu „ve věci samé“.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně ohledně výše označených výroků odmítl
podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobkyně přípustné podle § 238 odst. 1 písm.
b/ o. s. ř.
Dovolacím argumentům není výslovně přiřazen žádný z dovolacích důvodů taxativně
vypočtených v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce však jde o
námitky uplatněné v rovině právní, jimž odpovídá dovolací důvod dle § 241 odst.
3 písm. d/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a v rovině skutkové nesprávnosti
rozsudku, jež se - obecně vzato - pojí s dovolacím důvodem dle § 241 odst. 3
písm. c/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Existenci zmatečnostních vad řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud již dříve vyloučil a dovoláním nejsou namítány a ze spisu se
nepodávají ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti též (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval
dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody, přičemž nejprve - v hranicích
právních otázek formulovaných dovoláním - prověřil správnost právního posouzení
věci odvolacím soudem.
V mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolací soud
zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných
skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, zda tyto skutkové závěry jsou
dovolatelem rovněž zpochybněny (prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241
odst. 3 písm. c/ o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolatelka dovoláním napadá správnost závěru, že mezi účastníky nebyla platně
uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem by byl projekt pro realizaci stavby,
jakož i závěru, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně neobohatil.
Právní závěr o neexistenci platné smlouvy o dílo založil odvolací soud
především na skutkových závěrech (převzatých z rozsudku soudu prvního stupně,
jelikož sám dokazování neprováděl), podle kterých:
1) dovolatelka na projektové dokumentaci pro realizaci stavby pracovala
a větší část projektu též zhotovila,
2) ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se účastníci dohodli na
předmětu a ceně díla (případně na tom, že smlouva bude sjednána bez určení ceny
díla).
V situaci, kdy nebylo sporu o tom, že případný vztah ze smlouvy o dílo by byl
obchodním závazkovým vztahem (jelikož oba účastnici byli podnikateli), je nutno
tyto skutkové závěry prověřit především prostřednictvím ustanovení § 536 obch.
zák. (ve znění účinném v září 1993, kdy podle tvrzení dovolatelky měla být
smlouva o dílo uzavřena).
Podle uvedeného ustanovení platilo, že smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k
provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho
provedení (odstavec 1). Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá
pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy
nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se
rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její
části (odstavec 2). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být
alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli
uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (odstavec 3).
Ustanovení § 546 odst. 1 obch. zák. (na něž se odkazuje v dovolání) určovalo,
že objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo
určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo
určitelná a smlouva je přesto platná (§ 536 odst. 3), je objednatel povinen
zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření
smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Ve světle výše předestřených skutkových závěrů odvolacího soudu je správný i
jeho právní závěr, že smlouva o dílo dle § 536 a násl. obch. zák. platně
nevznikla (nebyla uzavřena), neboť bez dohody o předmětu díla a bez dohody o
ceně díla nebo stanovení způsobu jejího určení (při současné absenci projevu
vůle uzavřít smlouvu o dílo i bez určení ceny díla) závěr o existenci smlouvy o
dílo vskutku učinit nelze.
Argumentace ustanovením § 546 odst. 1 obch. zák. je nepřípadná, neboť úvahy o
obvyklé ceně podle tohoto ustanovení lze vést jen po předchozím závěru, že
smlouva o dílo co do ceny díla obsahuje alespoň ustanovením § 536 odst. 3 obch.
zák. předjímaný projev vůle uzavřít smlouvu i bez určení ceny díla.
Úsudek odvolacího soudu, že žalovaný se na úkor dovolatelky bezdůvodně
neobohatil, vychází především ze skutkového závěru, že žalovaný zpracovanou
část projektové dokumentace pro realizaci stavby dovolatelce vrátil. Odtud se
dále odvíjí i úvaha odvolacího soudu, že v režimu bezdůvodného obohacení není
podstatné, zda k vrácení projektové dokumentace pro realizaci skutečně došlo,
nýbrž to, že dovolatelka by - ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. - mohla
požadovat peněžitou náhradu, jen kdyby vrácení projektové dokumentace (coby
věci movité) nebylo možné (s tím, že to nebylo ani tvrzeno, natož prokazováno).
Podle ustanovení § 451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Ustanovení § 454 obč. zák. pak určuje, že bezdůvodně se obohatil i ten,
za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle § 456 věty první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat
tomu, na jehož úkor byl získán.
Z ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. dále plyne, že musí být vydáno vše, co
bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Se zřetelem k žalobním tvrzením přichází v úvahu prověřit správnost závěru o
bezdůvodném obohacení, jež měl žalovaný získat přijetím plnění bez právního
důvodu. Úvahu dovolatelky, že jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z
neplatného právního úkonu, nemá Nejvyšší soud za správnou se zřetelem k tomu,
že skutečnost, že zde nejsou odpovídající projevy vůle (jejichž obsah naplňuje
podstatné náležitosti smlouvy o dílo), má za následek, že smlouva nevznikne,
nikoli, že je absolutně neplatná. Ostatně, i kdyby byl tento názor správný, nic
by to neměnilo na dalších závěrech Nejvyššího soudu o bezdůvodném obohacení.
Závěr odvolacího soudu, že v situaci, kdy majetkový prospěch, jehož se plněním
bez právního důvodu žalovanému dostalo, má spočívat (podle žalobních tvrzení) v
hodnotě předané projektové dokumentace, se žalovaný na úkor žalobkyně
bezdůvodně neobohatil, je v rovině právní správný, jelikož spočívá na
skutkovém závěru, že žalovaný zpracovanou část projektové dokumentace pro
realizaci stavby dovolatelce vrátil (bezdůvodné obohacení jí vydal).
Hodnota bezdůvodného obohacení získaného převzetím projektové dokumentace bez
právního důvodu, pak není dána - jak se mylně domnívá dovolatelka - hodnotou
prostředků (mzdových či jiných) vynaložených na tvorbu projektu, nýbrž hodnotou
takto vytvořeného projektu (hodnotou díla). Na závěr, že žalovaný se bezdůvodně
obohatil, nelze usuzovat ani na základě tvrzení, že k tomu „měl možnost“ (že
měl možnost si projektovou dokumentaci pro realizaci zkopírovat).
Bezdůvodným obohacením v případech, kdy někdo na základě plnění bez právního
důvodu získá projektovou dokumentaci obsahující určité technické řešení, může
být vedle vlastní hodnoty takto získaného projektu také hodnota získaná
využitím myšlenek v něm obsažených; na těchto tvrzeních však žaloba co do
nároku na vydání bezdůvodného obohacení nespočívala (podstata sporu tkví naopak
v tom, že projekt pro realizaci nikým využit nebyl).
Z pohledu dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy dovolání
opodstatněné není.
Pro úplnost (a v návaznosti na to, co bylo výše řečeno o tom, jak Nejvyšší soud
zkoumá existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.)
dovolací soud poznamenává, že není správná představa dovolatelky (podávající se
ze způsobu zpracování dovolání), že správnost právního posouzení věci odvolacím
soudem lze vyvracet formulací vlastních skutkových zjištění nebo skutkových
závěrů (jiných, než těch, z nichž vyšel při formulaci právních závěrů odvolací
soud); toho lze dosíci poukazem na vady řízení, jež měly vliv na formulaci
skutkových zjištění nebo skutkových závěrů (to jest prostřednictvím dovolacího
důvodu dle § 241 odst. 3 písm. a/ nebo b/ o. s. ř.) nebo prostřednictvím
dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
Zbývá vypořádat se s existencí dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o.
s. ř. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.
Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není
sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska
skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. c/ o.s.ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o
tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo). Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které
vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.
s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno těmito zásadami, dovolání ani v tomto rozsahu opodstatněné není.
Dovolatelka v dovolání konstruuje vlastní skutková zjištění a skutkové závěry
(provádí vlastní hodnocení provedených důkazů) aniž by tvrdila, že
- soud vzal v úvahu skutečnosti (a které), jež z provedených důkazů nebo
přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
- soud naopak pominul rozhodné skutečnosti (a které) jež byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že
- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor (a v čem tento rozpor spatřuje),
nebo že
- výsledek hodnocení důkazů neodpovídá (a v čem) tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.,
a aniž by současně uvedla, že na tomto základě nemají příslušná skutková
zjištění v provedeném dokazování oporu „v podstatné části“. Takto formulované
skutkové námitky však Nejvyššímu soudu nedovolují učinit závěr, že dovolací
důvod dle § 241 odst. 3 písm,. c/ o. s. ř. je dán. K tvrzení, podle kterého se
soud nezabýval námitkou, že žalovaný v řízení nepředložil doklad o vrácení
projektu pro realizaci, lze ve stejném duchu dodat, že skutkové zjištění o
vrácení této dokumentace v provedeném dokazování oporu má; bylo učiněno z
účastnické výpovědi žalovaného, přičemž věrohodnost tohoto důkazu nebo způsob
jeho hodnocení dovolatelka nezpochybnila.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není opodstatněné ani v rovině dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm.
c/ o. s. ř., Nejvyšší soud je potud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) - zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že ani žalobkyně ani
žalovaný s dovoláním neuspěli a tím, že v souvislosti s obranou proti podaným
dovoláním u nich žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly
(§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první o. s.
ř. /per analogiam/).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. března 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář , v. r.
předseda senátu