29 Odo 493/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v
právní věci žalobce S. č. a m. v. d., z. s. p. o., proti žalovaným 1) J. G.,
zastoupenému, advokátem, 2) M. W., zastoupenému, advokátem, 3) W. spol. s
r. o., 4) Ž., v. d. v likvidaci, a 5) úpadkyni G. spol. s r. o., o
zaplacení částky 1,669.961,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 505/94, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2003, č.j. 2 Cmo 472/2002-210,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. června 2002, č.j. 3 Cm 505/94-174,
uložil čtvrtému žalovanému zaplatit žalobci částku 1,699.961,- Kč a na
nákladech řízení 66.800,- Kč (výrok I.), žalobu, aby první a druhý žalovaní
společně a nerozdílně a třetí a pátá žalované byli povinni zaplatit žalobci
částku 1,669.961,- Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných
zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost plnění ostatním žalovaným, zamítl
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.).
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce
uzavřel se čtvrtým žalovaným „úvěrové smlouvy“, podle kterých byly na tohoto
žalovaného převedeny zůstatky úvěrů původně poskytnutých „VD D. K.“, s tím, že
výše dluhu z převedených úvěrů činila 1,669.961,- Kč.
Smlouvu o prodeji podniku uzavřenou 28. ledna 1993 mezi čtvrtým
žalovaným a prvním a druhým žalovanými (dále jen „smlouva o
prodeji podniku“) soud prvního stupně vyhodnotil jako neplatnou. Odkazuje na
ustanovení § 243 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku ve spojení s
ustanovením § 13 odst. 2 obchodního zákoníku uzavřel, že za prodávajícího
(rozuměj čtvrtého žalovaného) smlouvu, jež v intencích ustanovení § 476 odst. 2
obchodního zákoníku vyžaduje písemnou formu, podepsal „jako“ předseda družstva
J. M. a „jako“ místopředseda D. K. Jelikož J. M. nikdy nebyl jako předseda
družstva do obchodního rejstříku zapsán, přičemž k datu
uzavření smlouvy o prodeji podniku, tj. k 28. lednu
1993, měl zápis statutárních orgánů do obchodního rejstříku konstitutivní
charakter (§ 13 odst. 2 obchodního zákoníku), považoval smlouvu o prodeji
podniku za neplatnou. Vzhledem k závěru o neplatnosti
smlouvy o prodeji podniku shledal rovněž „veškeré další dispozice s převáděným
majetkem“ neplatnými.
Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze ve vztahu ke čtvrtému
žalovanému, který svůj závazek v intencích ustanovení § 323 obchodního zákoníku
uznal, a vůči ostatním žalovaným žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. prosince
2003, č.j. 2 Cmo 472/2002-210, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku změnil tak, že prvnímu a druhému žalovaným společně a nerozdílně a
třetí a páté žalovaným uložil zaplatit žalobci 1,669.961,- Kč, a to spolu se
čtvrtým žalovaným, jemuž tato povinnost byla stanovena rozsudkem soudem prvního
stupně, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění
povinnost ostatních žalovaných (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního
stupně si pro své rozhodnutí zjednal řádný skutkový
podklad, a protože zjištěný skutkový stav nezpochybnil žádný z účastníků, zcela
v tomto směru odkázal na odůvodnění jeho rozsudku.
Cituje ustanovení § 323 a § 407 odst. 3 obchodního zákoníku odvolací soud
zdůraznil, že první žalovaný závazek, jenž je předmětem řízení, uznal dopisem
ze dne 29. září 1994, přičemž plněním splátek „na úvěr“ třetí a pátou
žalovanými došlo ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku ke
vzniku zákonné domněnky, že „tento závazek“ trval v době uznání.
Odvolací soud se neztotožnil ani s právním závěrem soudu prvního
stupně o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku.
Přitakal mu sice v tom, že podle ustanovení § 13 odst. 2 obchodního zákoníku
ve znění „platném“ do 30. června 1996 byl zápis statutárního orgánu do
obchodního rejstříku zápisem konstitutivním, nicméně akcentoval, že J. M., byť
do obchodního rejstříku nikdy zapsán nebyl, byl členskou schůzí družstva zvolen
předsedou, a tedy byl podle ustanovení § 15 obchodního zákoníku pověřen
„činností předsedy družstva a tudíž zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této
činnosti obvykle dochází“. Jelikož „za takovou činnost“ považoval i podpis
smlouvy o prodeji podniku, uzavřel, že smlouva o prodeji podniku
„obstojí“ i z hlediska ustanovení § 243 odst. 3 obchodního
zákoníku“, a tudíž není neplatná.
Vycházeje z toho, že závazek „k úhradě úvěrů“ smlouvou o prodeji podniku
přešel na prvního a druhého žalované, kteří jej dále „převedli“
vkladem do třetí žalované, která jej následnou smlouvou o prodeji
podniku ze 30. prosince 1994 převedla na pátou žalovanou, odvolací soud s
odkazem na ustanovení § 59 odst. 3 a § 477 odst. 3 obchodního zákoníku žalobě i
vůči těmto žalovaným z titulu ručitelského závazku vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, namítaje, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“).
Dovolatel zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o platnosti
smlouvy o prodeji podniku ze dne 28. ledna 1993. Ustanovení § 15 obchodního
zákoníku totiž - pokračuje dovolatel - upravuje jednání zákonného zástupce
podnikatele (družstva), a to vedle právní úpravy jednání statutárního
orgánu družstva a pro zcela jiný okruh osob. „Nedostatek způsobilosti
statutárního orgánu jednat, nelze nahradit odkazem na zmocnění jednající osoby
podle ustanovení § 15 obchodního zákoníku“, nehledě k tomu, že uzavření smlouvy
o prodeji podniku nepředstavuje úkon, jenž by mohl kdokoli provést
toliko na základě „zmocnění“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání prvního žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají,
přezkoumal Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných
dovoláním - správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem a jeho
obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze považovat dovolání
za důvodné tehdy, jestliže v rámci tímto důvodem vymezeného dovolacího přezkumu
nelze dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je tak rozhodný výklad zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke 28. lednu 1993, tj. ve znění
zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb.
Podle ustanovení § 13 obchodního zákoníku, je-li podnikatelem fyzická osoba,
jedná osobně nebo prostřednictvím zástupce. Právnická osoba jedná statutárním
orgánem nebo za ni jedná zástupce (odstavec 1). Ustanovení tohoto zákona o
jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož
jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do
obchodního rejstříku (odstavec 2).
Podle ustanovení § 15 obchodního zákoníku, kdo byl při provozování podniku
pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti
obvykle dochází.
Statutárním orgánem družstva je představenstvo, za které jedná navenek
předseda nebo místopředseda. Je-li však pro právní úkon, který činí
představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů
představenstva (§ 243 odst. 2 a odst. 3 věta druhá obchodního zákoníku).
Zápis předsedy družstva (představenstva) do obchodního rejstříku měl v
době před účinností zákona č. 142/1996 Sb., tj. před 1.
červencem 1996, konstitutivní povahu (srov. např. mutatis mutandis
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001,
sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník
2001, pod číslem 137). V rozsudku ze dne 26. května 2004, sp.
zn. 32 Odo 845/2003, Nejvyšší soud dále formuloval a odůvodnil závěr, podle
něhož rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným o jmenování
jednatelem s účinky ode dne zápisu do obchodního rejstříku (podle obchodního
zákoníku ve znění účinném do 30. června 1996), není samo o
sobě pověřením k určité činnosti podle ustanovení § 15 obchodního zákoníku.
Promítnuto do poměrů družstva tak neobstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož
byl-li J. M. členskou schůzí zvolen předsedou družstva, byl zmocněn ke všem
úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Přes výše uvedené je ale právní posouzení věci odvolacím soudem co do platnosti
smlouvy o prodeji podniku ze dne 28. ledna 1993 správné.
Podle ustanovení § 765 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku se právní povaha
transformujících se družstev řídila až do zápisu změn po transformaci do
obchodního rejstříku dosavadními předpisy a stanovami. Výrobní družstva se tedy
řídila hospodářským zákoníkem a zákonem č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním,
výrobním a jiném družstevnictví.
Podle ustanovení § 24f odst. 1 a 2 hospodářského zákoníku jednaly
organizace (tedy i družstva) svými statutárními orgány
nebo prostřednictvím svých zástupců. Statutárním orgánem organizace byl její
pracovník nebo člen, který byl podle zákona nebo podle příslušných
organizačních předpisů (např. statutu, stanov, organizačního řádu) oprávněn
jednat jménem organizace ve všech věcech. Byl-li statutární orgán kolektivní,
organizační předpisy určovaly, jakým způsobem jedná navenek. Z ustanovení § 17
zákona č. 176/1990 Sb. dále vyplývalo, že stanovy družstva určí (s výjimkou
tzv. malých družstev - viz § 21 citovaného zákona), jakým způsobem jedná
představenstvo navenek.
V projednávané věci je proto třeba zkoumat, zda v době uzavření
smlouvy, tj. k 28. lednu 1993, již došlo k zápisu změn družstva
po transformaci do obchodního rejstříku, a ve vazbě na to vyhodnotit, zda byla
smlouva řádně podepsána statutárním orgánem družstva. Nebyl-li zápis změn po
transformaci v době uzavření smlouvy do obchodního rejstříku zapsán, je nutno
vycházet z výše uvedených ustanovení hospodářského zákoníku, zákona č. 176/1990
Sb. a stanov družstva.
Z obchodního rejstříku (srov. rejstříkový spis Dr 166) vyplývá, že návrh
družstva na zápis změn po transformaci do obchodního rejstříku
byl doručen soudu 28. ledna 1993 a zápis byl povolen ke dni
17. ledna 1994. V době uzavření smlouvy o prodeji podniku (28.
ledna 1993) se proto právní povaha družstva řídila dosavadními právními
předpisy a stanovami, přičemž právní úkony, pro které
byla předepsána písemná forma, činil předseda a místopředseda
nebo místopředseda a jiný pověřený člen výrobního družstva.
Řídila-li se právní povaha družstva hospodářským zákoníkem, nebylo možno
vycházet při řešení otázky povahy zápisu předsedy družstva (představenstva) do
obchodního rejstříku z ustanovení § 13 odst. 2 obchodního zákoníku, nýbrž z
ustanovení § 111 hospodářského zákoníku, podle něhož zápis statutárního orgánu
do podnikového rejstříku konstitutivní charakter neměl a důsledkem toho, že
statutární orgán nebyl do obchodního rejstříku zapsán, bylo pouze to, že se
družstvo nemohlo vůči třetím osobám dovolávat nezapsané skutečnosti, ledaže by
prokázalo, že o této skutečnosti věděli (srov. např. závěry formulované v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 402/2003).
Podepsal-li smlouvu o prodeji podniku za družstvo (čtvrtého žalovaného) spolu s
D. K. (místopředsedou družstva) J. M. (předseda družstva nezapsaný v obchodním
rejstříku), dospívá dovolací soud k závěru, že družstvo jednalo v
souladu se stanovami a zápisem v „podnikovém rejstříku“, a
dovolatelem uplatněný dovolací důvod (založený na přesvědčení dovolatele o
neplatnosti smlouvy o prodeji podniku) tak naplněn není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání prvního žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo zamítnuto a žalobci
podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. prosince 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu