ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní
věci žalobce Ing. J. J., zastoupeného, advokátkou, proti žalované C.
C. P., spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 90.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm
34/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
12. října 1999, č.j. 10 Cmo 611/98-70, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 1999, čj. 10 Cmo
611/98-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované shora označeným rozsudkem změnil
rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. října 1997,
č.j. 12 Cm 34/95-36, v odvoláním napadených výrocích označených
jako I. a III. tak, že žalobu o zaplacení 90.000,- Kč s 18% úrokem z
prodlení ročně od 18.5.1993 do zaplacení zamítl a žalobci uložil
zaplatit žalované náklady řízení i náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu hodnocení věci po opakování
dokazování smlouvou o zprostředkování uzavřenou mezi žalobcem a
žalovanou. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil její ujednání pod
bodem 16, o něž žalobce opíral svůj nárok na zaplacení žalované částky za
zprostředkování koupě pozemku pro žalovanou, jako ujednání o smluvní
pokutě, které je neplatným podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“) pro rozpor s § 544 a násl. občanského zákoníku. Uvedený závěr k článku
16. jako k ujednání o smluvní pokutě učinil z jeho znění, že „podepsáním této
smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na zaplacení deseti % z provize tj.
90.000,- Kč jako nevratné smluvní pokuty dle § 300 a následujících obchodního
zákoníku“, neboť se v něm výslovně cituje právní důvod platby a odkazuje se na
konkrétní ustanovení zákona upravující smluvní pokutu. Závěr o neplatnosti
uvedeného ujednání podle § 39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon,
který svým obsahem odporuje zákonu, pak odvolací soud opřel o ustanovení § 544
a násl. obč. zák. a § 300 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“). Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že pojmovým znakem smluvní
pokuty je její zajišťovací funkce pro případ porušení smluvní povinnosti, a to,
že je závazkem akcesorickým, který nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného
(hlavního) závazku. Zákonu proto odporuje a nelze tak platně sjednat povinnost
k zaplacení smluvní pokuty již k okamžiku uzavření smlouvy, aniž
bylo sjednáno, jaká smlouvou převzatá povinnost je takto zajišťována. Odvolací
soud tak shledal žalobcův nárok opírající se o neplatné ujednání pod bodem
16. smlouvy o zprostředkování neoprávněným, a proto rozsudek soudu prvního
stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. Namítl, že zvolená konstrukce zaplacení provize
odpovídala obchodním zvyklostem v oboru realit a že odvolací soud při hodnocení
smlouvy pochybil, když ji neposuzoval jako celek, ale vycházel pouze z
doslovného znění článku 16., v němž považoval za zásadní pro posouzení
oprávněnosti nároku jeho označení výrazem „nevratná smluvní pokuta“, a nevzal v
úvahu i další ustanovení smlouvy (například článek 14. o nákladech za
zprostředkování obsažených v provizi, článek 17. o nevratnosti částky především
z důvodů, kdy od záměru koupit pozemek odstoupí zájemce po podpisu smlouvy o
zprostředkování, k čemuž mezi účastníky došlo, a článek 18. o doplacení zbytku
provize), z nichž lze vyvodit, že šlo o část provize, která měla být splatná
již při podpisu smlouvy. Rovněž tak ve faktuře č. 014/05/93 není požadovaná
platba označena jako smluvní pokuta, ale jako smluvní částka. Odvolacímu soudu
vytkl, že nepostupoval podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.
tím, že vyložil znění předmětné smlouvy o zprostředkování, zejména jejího
článku 16. pouze podle jazykového vyjádření, a nevzal v potaz vůli účastníků
při jejím uzavření, mezi nimiž byl smysl a účel smlouvy včetně jejího
ujednání týkajícího se odměny a její úhrady nesporný. Dovolatel proto navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č.
30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. , neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž přihlíží dovolací soud z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a
dovolatel je ani netvrdil. Řízení je však postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.).
Odvolací soud, cituje čl. 16. smlouvy („podepsáním této smlouvy vzniká
zprostředkovateli nárok na zaplacení 10 % z provize t. j. 90.000,- Kč jako
nevratné smluvní pokuty dle § 300 a následujících obchodního zákoníku“),
postavil svůj výše zmíněný závěr pouze na tom, že se v tomto ujednání výslovně
jmenuje důvod platby a odkazuje se na konkrétní ustanovení zákona
upravující smluvní pokutu, aniž přihlédl k dalším ustanovením smlouvy (zejména
k čl. 17. 18. a 19.), vztahujícím se ke sjednané povinnosti zaplatit při
podpisu smlouvy 10% z provize, bez nichž by gramatický, logický a systematický
výklad jazykového vyjádření právního úkonu nemohl být úplný a tudíž správný
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 7, strana
386 a též § 35 odst. 2 občanského zákoníku). Zásadní pochybení odvolacího soudu
při právním posouzení ujednání účastníků v čl. 16. smlouvy však spočívá v tom,
že vůbec na daný případ nepoužil ustanovení § 266 obchodního zákoníku,
upravující pravidla výkladu projevu vůle v obchodních vztazích. Skutečnost, že
účastníci ve smlouvě uvedli zákonný termín (smluvní pokuta) s odkazem
na příslušná ustanovení právního předpisu, totiž sama o sobě nevylučuje
aplikaci ustanovení § 266 obchodního zákoníku a nemůže být důvodem pro to, aby
soud při výkladu takového úkonu vyšel pouze z významu jeho jazykového vyjádření
vyplývajícího z odkazované právní normy a nepřihlédl též k úmyslu jednajících
osob resp. k dalším okolnostem rozhodným pro výklad projevu vůle účastníků ve
smyslu § 266 obchodního zákoníku.
Za tím účelem je nezbytné, aby soud v průběhu dokazování ověřil skutečnou vůli
jednajících osob výslechem účastníků řízení resp. svědků (shodně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98).
Protože tímto způsobem odvolací soud nepostupoval, zatížil řízení vadou
uvedenou v § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl, i
když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud, aniž se musel zabývat
dalšími námitkami dovolatele, je podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem
o. s. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o . s.
ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r .
předsedkyně senátu