29 Odo 522/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně šk P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti
žalované S. A M. P., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 70.242,- Kč a
27.052,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 36 Cm 89/98, 36 Cm 90/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. března 2001, čj. 8 Cmo 415/2000-126, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2001, čj. 8 Cmo
415/2000-126 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června
2000, čj. 36 Cm 89/98, 36 Cm 90/98-93, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem zavázal žalovanou
zaplatit žalobkyni částky 70.242,- Kč a 27.052,- Kč s úroky z prodlení a částku
46.799,25 Kč na náhradě nákladů řízení. Oprávněnost obou žalobních nároků
žalobkyně na zaplacení ceny dodaného zboží podle § 447 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) dovozoval ze závazkového vztahu mezi žalobkyní jako
prodávající a žalovanou jako kupující podle § 409 obch. zák. a z uznání
závazků podle § 323 obch. zák., učiněných žalovanou v odporech proti platebním
rozkazům.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žaloby zamítl a vyslovil, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil
se se závěrem soudu prvního stupě o tom, že odpory ze dne
27. února 1998 mají náležitosti uznání závazku, neboť z jejich obsahu je
zřejmé, že předpokládají následnou dohodu účastníků. Na rozdíl od soudu
prvního stupně nepovažoval odvolací soud za právní důvod uplatněného nároku
kupní smlouvu, neboť objednávky žalobkyně neobsahovaly údaj o ceně a proto
kupní smlouva nemohla vzniknout ani postupem podle § 275 odst. 4 obch. zák.
Konečně z důkazů provedených soudem prvního stupně neměl odvolací soud za
prokázané ani tvrzené dodání zboží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání. Ačkoliv
sdělila, že uplatňuje všechny důvody uvedené v § 241 odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), svými námitkami obsahově vymezila pouze
důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., jejíž prostřednictvím
namítala, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (písm. c)) a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. d)). Naplnění dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. spatřovala v neprovedení jí
navržených důkazů, aniž je blíže označila, existenci zmatečnostních vad
uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., které by mohly zakládat dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., dovolatelka netvrdila vůbec.
Své věcné námitky soustředila proti závěrům odvolacího soudu o neprokázání
vzniku kupní smlouvy a dodání zboží a rovněž nesouhlasila s jeho
právním posouzením obsahu odporu žalované. Proto navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a vrátil jej odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná snesla argumenty na podporu
skutkových i právních závěrů odvolacího soudu a požadovala, aby
dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud
věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.,
rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám
zmínil v důvodech svého rozsudku.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu z
důvodu uplatněných v dovolání včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila
(§ 242 odst. 1 a § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou posouzení obsahu odporů žalované ze
dne 27. února 1998, ve které dovolatelka, odkazujíc na dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., nesouhlasila s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Z obsahu spisu se podává, že v uvedených odporech proti
platebním rozkazům žalovaná pouze uvedla (po označení platebních rozkazů a
sdělení, že proti nim podává odpor), že ve snaze vyřešit spory mimosoudní
cestou zašle žalobkyni návrh splátkového kalendáře s termínem úhrady dluhů
nejpozději do konce dubna resp. června 1998, přičemž v odporu proti platebnímu
rozkazu znějícímu na částku 70.242,- Kč ještě poukázala na svou platební
situaci.
Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok
nebo základ nároku, který je proti němu žalobou upatňován, rozhodne soud
rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 41 odst. 1 o. s. ř. účastníci mohou
provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony
nepředepisuje určitou formu. Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon
posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Uznáním nároku podle § 153a o. s. ř. se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy
úkon adresovaný soudu), který může být učiněn v jakékoli přípustné formě
(srov. § 42 odst. 1 o. s. ř.) a z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný
žalobní nárok zcela, z části, nebo v jeho základu uznává. Není přitom
rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je
vyjádřeno právě tímto slovním spojením. Procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně
projevuje nejen vědomost o svém dluhu, vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i
vůli (ochotu) nárok nepodmíněně uspokojit, je třeba vždy považovat za uznání
nároku s účinky podle § 153a o. s. ř. Tak tomu bylo i v tomto
případě a proto procesní úkony žalované obsažené v jejich odporech proti
platebním rozkazům je třeba posoudit jako uznání nároku ve smyslu § 153a o. s.
ř. Pro úplnost je třeba dodat, že předmětem uznávacího prohlášení může
být jen nárok samotný, nikoli též lhůta k jeho plnění (splatnost), jíž ostatně
žalovaná svá uznání nároků nepodmiňovala. Skutečnost, že podle odvolacího soudu
odpory žalované předpokládají následnou dohodu účastníků o době splatnosti, je
v této souvislosti bez významu.
K tomuto závěru však oba soudy nedospěly, neboť tyto úkony žalované ustanovením
§ 153a o. s. ř. nepoměřovaly, když se zabývaly jejich právním posouzením pouze
z hlediska hmotněprávních náležitostí uznání závazků podle § 323 obch. zák.
Došlo-li ze strany žalované k uznání nároku za podmínek § 153a o. s. ř., je z
hlediska vydání rozsudku podle takového uznání nerozhodné, zda uznávací
prohlášení má též náležitosti a účinky uznání závazku podle § 323 obch. zák.
(ve spojení s § 41 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod uplatněný dovolatelkou podle § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. je naplněn, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce
spočívá na nesprávném právním posouzením věci.
Jsou-li dány podmínky stanovené v § 153a o. s. ř., rozhoduje soud o žalobě
rozsudkem podle uznání žalovaného, nikoli na základě skutečností zjištěných z
provedeného dokazování. Z tohoto hlediska jsou námitky dovolatelky o tom, že
skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování,
bezpředmětné a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek z toho dovolacího
důvodu ( § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. ) nepřezkoumával.
Totéž platí i o námitce, že nebyly provedeny dovolatelkou navržené důkazy,
kterou uplatňovala dovolací důvod stanovený v § 241 odst. 3 písm b) o. s. ř.
Jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jakož i vady vymezené v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž přihlíží
odvolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.),
dovolatelka netvrdila a z obsahu spisu nevyplývají.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle § 243b
odst. 1, části věty za středníkem o. s. ř., zrušil. Jelikož důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( § 243d, věta třetí,
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu