29 Odo 530/2001- 75
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně M.J., zastoupené advokátkou, proti
žalovanému Z.d.D. – K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 214.335,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň- sever pod sp. zn. 5 C
187/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 19. března 2001, čj. 14 Co 122/2001 – 61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2001, čj. 14 Co
122/2001 – 61 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 13. listopadu 2000, čj. 5 C
187/2000 – 39 zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 214.335,- Kč s
příslušenstvím a částku 26.201,- Kč na náhradu nákladů řízení, přičemž řízení v
rozsahu části požadovaného příslušenství zastavil. Po zjištění, že žalobkyni
jako oprávněné osobě podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) vznikl podle § 13 odst. 3 zákona nárok
na dosud nevypořádanou část majetkového podílu v hodnotě 214.335,- Kč, se
splatností 25. října 1999, a že mezi účastníky
nedošlo k dohodě o způsobu jeho vypořádání, dospěl soud prvního stupně,
vycházeje z universality peněžního plnění, k závěru o existenci nároku
žalobkyně na vypořádání majetkového podílu v penězích. Současně odmítl
argumenty žalovaného dovozující jeho právo volby způsobu vypořádání podle
ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku v případě neuzavření dohody o
způsobu vypořádání majetkového podílu.
Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ke zcela opačnému právnímu
závěru o způsobu vypořádání majetkového podílu. Protože forma vypořádání v
penězích ze zákona přímo nevyplývá, je třeba způsob vypořádání odvodit od
samotného vytvoření majetkových podílů, které vznikly rozdělením čistého jmění
družstva, představujícího věcné a nikoliv peněžité plnění. Proto v případě, že
se družstvo s oprávněnou osobou nedohodne na vypořádání
majetkového podílu v penězích, nemůže mu být tato povinnost uložena soudem, a
to též s přihlédnutím k novele zákona provedené zákonem č. 144/1999 Sb., která
termín „vydán“ uvedený v § 13 odst. 2 a 3 zákona nahradila
termínem „vypořádán“. Protože učiněním výzvy k vydání
majetkového podílu dochází podle odvolacího soudu k přeměně právního režimu
majetkového podílu na pohledávku a tím k založení závazkového vztahu, je třeba
za použití analogie podle § 853 občanského zákoníku aplikovat na způsob
vypořádání majetkového podílu ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku.
Jelikož mezi účastníky nedošlo k jiné dohodě, měl právo volby způsobu
vypořádání žalovaný jako dlužník, nikoli žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož
přípustnost spatřovala v naplnění podmínek ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též
jen „o. s. ř.“). Za dovolací důvod označila důvod uvedený v § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila s jeho právními
závěry o tom, že nevyplývá-li právo na peněžité vypořádání z dohody účastníků,
nemůže být soudem přiznáno, o právu volby dlužníka v důsledku aplikace § 561
odst. 1 občanského zákoníku a o významu nahrazení slova „vydání“ slovem
„vypořádání“. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb, kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně a je i důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, a
nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustálené judikatury vztahující se k ustanovení § 13 odst. 2
zákona (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 65/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) vyplývá, že ve všech
případech, kdy se o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace
účastníci nedohodli, je nutné vycházet z universality vypořádání nároku v
penězích, jak správně dovodil soud prvního stupně. Nejvyšší soud již uzavřel,
že tuto judikaturu lze vztáhnout i na způsob vypořádání podle § 13 odst. 3
zákona. Protože dikce obou těchto odstavců ukládají shodně povinné osobě
„vypořádat“ (před novelou provedenou zákonem č. 144/1999 Sb.
„vydat“) majetkový podíl oprávněné osobě, není logického důvodu vykládat
použitý pojem odchylně. Dopad shora uvedené změny pojmů řešil Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, kde se zabýval důsledky
novely zákona č. 42/1992 Sb., provedené zákonem č. 144/1999 Sb. a nálezu
Ústavního soudu č. 3/2000 Sb. na danou problematiku a dospěl k závěru, že
uvedená změna pojmu na dosavadní judikatuře nic nemění.
Rovněž v otázce aplikace ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku na daný
případ nelze s právním názorem odvolacího soudu souhlasit. Dlužníku by
příslušelo právo volby podle tohoto ustanovení pouze v případě možnosti splnit
závazek více konkrétně určenými způsoby, ať již by vyplývaly z dohody účastníků
nebo přímo z právního předpisu. Protože k takové dohodě, která by určila více
způsobů plnění žalovaného na majetkový podíl žalobkyně, nedošlo a konkrétní
alternativní závazky žalovaného nevymezuje ani zákon č. 42/1992 Sb., nelze na
tuto věc § 561 odst. 1 občanského zákoníku vztáhnout, a to ani za použití
analogie podle § 853 občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod uplatněný dovolatelkou podle § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. je naplněn, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud
proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení
( § 243b odst. 1, věta za středníkem a odst. 2 věta první o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu