NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 530/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelek a) D. Z.,
zastoupené JUDr. O. K., advokátem, a b) Ing. M. B., o neplatnost usnesení
shromáždění delegátů V. P., zastoupeného Mgr. R. P., advokátem, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 436/97, o dovolání navrhovatelky a)
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března
2003, č. j. 14 Cmo 369/2002-162, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2003, č. j. 14 Cmo
369/2002-162, se ve výroku, kterým odvolací soud změnil výrok I. rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2002, čj. 24 Cm 436/97-106 a dále ve
výroku o náhradě nákladů řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2002, č. j. 24 Cm 436/97-106,
prohlásil za neplatná všechna usnesení přijatá na shromáždění delegátů V. P.
(dále jen „družstvo“) dne 31. 10. 1997 (výrok I.), uložil družstvu zaplatit
navrhovatelkám náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.), zamítl návrh
navrhovatelky a) „na vydání předběžného opatření ve věci č. j.
28 Cm 398/97-22 ze dne 21. 1. 2000“ (výrok IV.) a konečně
zamítl návrh družstva na „zamítnutí předběžného
opatření č. j. 24 Cm 436/97-27 ze dne 23. 3.
2000“ (výrok V.).
Proti tomuto rozsudku podalo družstvo odvolání, výslovně směřující do výroků
I., II., III. a V.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že
návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých na
shromáždění delegátů družstva dne 31. 10. 1997 zamítl (první
výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. potvrdil ve
správném znění, že návrh družstva na zrušení předběžného opatření nařízeného
usnesením Městského soudu v Praze č. j. 24 Cm 436/97-27 ze dne 23. 3. 2000 ve
spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2000 č. j. 7 Cmo
423/2000-63 se zamítá (druhý výrok) a rozhodl o nákladech
řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Svůj měnící výrok (týkající se návrhu na prohlášení usnesení přijatých na
shromáždění delegátů družstva za neplatná) odvolací soud založil na závěru, že
vzhledem k tomu, že o neplatnosti všech usnesení
shromáždění delegátů družstva ze dne 31. 10. 1997 bylo již pravomocně
rozhodnuto k návrhu Ing. M. H. v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 49 Cm 391/97, a zároveň výrok soudu v této věci je podle
ustanovení § 131 odst. 7 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“) závazný pro každého, je tímto založena hmotněprávní překážka pro to, aby
o návrhu na neplatnost týchž usnesení shromáždění delegátů, byť k návrhu jiných
členů družstva, bylo rozhodováno znovu. Proto se odvolací
soud věcnými námitkami navrhovatelek nezabýval a ani neprováděl jimi navržené
důkazy. Navíc soud uzavřel, že všechny námitky proti usnesení shromáždění
delegátů byly již vzneseny v řízení ve věci sp. zn. 49 Cm 391/97. Svůj závěr o
hmotněprávní překážce řízení odvolací soud dále odůvodnil tím, že jde sice o
stejný předmět řízení, nikoli však o stejné účastníky, když na straně
navrhovatele vystupují odlišné osoby, byť jejich právo na podání návrhu vyplývá
ze stejného základu. Nejde tak o překážku procesní, která by byla důvodem pro
zastavení řízení podle § 104 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
nýbrž o překážku hmotněprávní, která podle § 131 odst. 7
obch. zák. brání rozhodnout o obsahově shodném návrhu znovu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka a)
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Pokud jde o dovolací důvody, namítá dovolatelka nesprávné právní posouzení věci
a uplatňuje tak dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Konkrétně napadá závěr odvolacího soudu o existenci
hmotněprávní překážky podle ustanovení § 131 odst. 7 obch. zák. v této věci.
Dovolatelka má za to, že je nutné vycházet ze znění obchodního zákoníku
platného v době, kdy nastala sporná právní skutečnost, tedy dne 31. 10. 1997. V
té době ustanovení § 131 obch. zák. upravovalo právní poměry ve společnostech s
ručením omezeným, tedy nikoli v družstvech. Samotné ustanovení § 242 obch. zák.
v tehdy platném znění žádným způsobem na ustanovení § 131 obch. zák.
nenavazovalo.
Dále dovolatelka uvádí, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v této věci
není dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159 o. s. ř. Tento
závěr je podle dovolatelky opodstatněn tím, že v řízení vedeném u soudu prvního
stupně pod sp. zn. 49 Cm 391/97 se soud
nezabýval námitkou, že nebylo doloženo řádné členství osob, jež vstoupily do
družstva v rámci náboru, ani řádné zvolení delegátů. Tedy s
ohledem na obsah návrhu, který je předmětem tohoto řízení,
nelze dovodit, že se po procesněprávní stránce jedná o totožnou věc, kdy platí
pro rozhodování ve věci překážka věci rozhodnuté ve
smyslu ustanovení § 159 o. s. ř.
V této souvislosti dovolatelka také uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §
241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že přes vázanost
soudu žalobním návrhem nebyla žádným způsobem zkoumána otázka řádného členství
osob, jež vstoupily do družstva v rámci náboru, ani otázka řádného zvolení
delegátů. Přitom platnost těchto úkonů lze posuzovat ve vztahu k ustanovení §
37 případně § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“).
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo v i v této věci vzhledem k
ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13. a 15. zákona č. 30/2000 Sb.)
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů
(to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky týkající se aplikace
nesprávného znění obchodního zákoníku, konkrétně ustanovení § 131 a § 242 obch.
zák.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na ustanovení § 242 a § 131 obch. zák. ve
znění novely provedené zákonem číslo 370/2000 Sb. Pro rozhodnutí v této věci je
podle odvolacího soudu podstatné zejména nové znění § 131 odst. 7 obch. zák.,
které stanoví, že „výrok pravomocného rozhodnutí soudu podle odstavců 1, 2 nebo
3 je závazný pro každého“ a dále nové znění § 242 odst. 2 poslední věta obch.
zák., které určuje, že „v ostatním se použijí ustanovení § 131 obdobně“. V
řízení o neplatnost usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva dne 31.
10. 1997 tak odvolací soud aplikoval ustanovení zákona, jež se stala účinnými
až dne 1. 1. 2001. Tento svůj postup opřel o přechodná ustanovení
zákona č. 370/2000 Sb., konkrétně o část sedmou, článek
VIII., bod 17, který výslovně stanoví, že „pokud bylo přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení podle § 131, 183 nebo 242,
pokračuje soud v řízení podle tohoto zákona“. Zákon tak přikazuje použít
novelizovaná ustanovení § 131 a § 242 obch. zák. i na řízení zahájená před jeho
účinností.
Jak uvedl v nálezu ze dne 10. 12. 1992 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/92 Ústavní
soud (viz Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu, 1992, č. 15),
principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho
výslovné vyjádření v ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit
možnost retroaktivní interpretace zákona a zároveň vyžadují v zákoně vyřešit s
retroaktivitou spjaté důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna.
Postup zvolený zákonodárcem v případě zákona číslo 370/2000 Sb. je v souladu s
tímto nálezem. Lze proto uzavřít, že v řízeních podle ustanovení § 131, § 183
nebo § 242 zahájených před 1. 1. 2001, která k tomuto datu nebyla dosud
pravomocně skončena, bude soud dále pokračovat podle úpravy řízení obsažené v
zákoně číslo 370/2000 Sb. Závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace „nových“
ustanovení obchodního zákoníku na řízení ve věci návrhu Ing. M. H., vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 391/97, které pravomocně skončilo
poté, co nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února
2001, je tedy správný a námitka dovolatelky, že odvolací soud aplikoval
nesprávný právní předpis (nesprávné ustanovení zákona), není důvodná.
Poté se dovolací soud zabýval posouzením správnosti výkladu tohoto předpisu
odvolacím soudem. Konkrétně správností závěru, proti němuž brojí dovolatelka,
totiž, že žalobě nelze vyhovět pro existenci hmotněprávní
překážky zakotvené v ustanovení § 131 odst. 7 obch. zák. Předně dovolací soud
konstatuje, že pojem „hmotněprávní překážka“ neoznačuje institut českého
právního řádu, ani není používán v právní teorii. Není tedy patrné, jaký význam
tento pojem sám o sobě má. Z jazykového výkladu lze dovodit, že
jde o překážku vyplývající z hmotného práva, která
brání tomu, aby soud žalobě vyhověl. Je tedy důvodem pro zamítnutí žaloby. O
hmotněprávní překážku by pak šlo vždy, kdyby v řízení soud dospěl k závěru, že
žalobci nesvědčí hmotné právo, jehož prosazení se v řízení domáhá. Pro tento
stav však existuje obecně užívaný pojem totiž, že „žaloba není důvodná“. Navíc
v této věci jde o jinou situaci.
Ustanovení § 131 odst. 7 obch. zák. je i přesto, že bylo zákonodárcem
zařazeno do předpisu hmotného práva, ustanovením
procesněprávním. Je tomu tak proto, že toto ustanovení doplňuje ustanovení §
159 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (nyní ustanovení § 159a
odst. 2 o. s. ř.), upravující subjektivní závaznost rozhodnutí. Jde
tedy o úpravu procesněprávního institutu. Pokud tedy ustanovení
§ 131 odst. 7 obch. zák. upravuje otázku subjektivní závaznosti rozhodnutí, je
třeba se s ohledem na daný skutkový stav zabývat otázkou existence překážky
věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř.
Konkrétně tím, zda pravomocné rozhodnutí soudu ve věci návrhu Ing. Marie
Hejdukové na prohlášení usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva
dne 31. 10. 1997 vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 49 Cm 391/97 tvoří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k řízení v této
věci, a zda tedy jde o nedostatek tzv. negativní podmínky řízení, který má za
následek zastavení řízení soudem podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté se uplatní především tehdy, jde-li v novém
řízení o stejnou věc, tj. o stejný předmět řízení, o němž již bylo pravomocně
rozhodnuto, a týká-li se stejných osob. V řízeních podle
ustanovení § 131 obch. zák. (řízení o neplatnost usnesení valné hromady
společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti a
řízení o neplatnost usnesení členské schůze příp.
shromáždění delegátů družstva) se právě v důsledku ustanovení § 131 odst. 7
obch. zák. materiální účinky právní moci rozhodnutí vztahují i na osoby, které
by byly oprávněny se uvedených nároků domáhat, i když se řízení nezúčastnily.
Jak již dříve dovodila teorie, i když v novém řízení nejde o stejnou věc (v
tom smyslu, že jde o jiného navrhovatele), překážka věci pravomocně rozhodnuté
nastává, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, jestliže výrok pravomocného rozhodnutí ve věci samé je
závazný pro každého nebo jestliže zákon rozšiřuje subjektivní závaznost
rozhodnutí na další osoby a nezavazuje jen účastníky řízení a týká-
li se stejného předmětu řízení (srov. v právní teorii např.
Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář – I. díl. 6.
vydání, s. 615 a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod
číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá se tedy zabývat posouzením, zda jde o stejný předmět řízení. Jinými
slovy, je nezbytné se zabývat tím, zda se navrhovatelka domáhá
vydání stejného konstitutivního rozhodnutí, jako bylo požadováno v řízení o
návrhu Ing. Marie Hejdukové a zda tuto žádost opírá o stejný skutkový obsah.
Přitom tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn – ze stejného skutku (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský
soudní řád. Komentář – I. díl. 6. vydání, s. 615).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nesprávně vyložil význam ustanovení §
131 odst. 7 obch. zák. ve vztahu k negativní podmínce řízení –
překážce věci rozhodnuté a neposuzoval tuto podmínku
řízení ve smyslu výše uvedeném, nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho rozhodnutí
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu
rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta za
středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 200e odst. 1 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 4 písm. j) o.
s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze
rozhoduje usnesením. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud rozhodly
rozsudkem. Sama skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé
rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením) nezbavuje soud vyššího stupně (ten
však také rozhodoval rozsudkem) povinnosti rozhodnout o opravném prostředku
proti takovému rozhodnutí usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně
vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je
vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45).
Proto také Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu