29 Odo 535/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse, a JUDr. Pavla Vosečka v
právní věci žalobce Mgr. V. S., za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalobce S. m. a. A. P., a.s., proti žalovaným 1. A. P., a.s. v
likvidaci, 2. G. C. B., a.s., zast., advokátem, za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných … banky, zast.
, advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 27 Cm 336/98, o dovolání žalobce, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 20. září 2000, č.j. 1 Cmo 128/2000-83, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2000, č.j. 1 Cmo 128/2000-83 a
rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, ze dne 23. listopadu 1999,
č.j. 27 Cm 336/98-40, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského obchodního
soudu v Praze, ze dne 23.11.1999, č.j. 27 Cm 336/98-40, kterým tento soud
zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 22.6.1999 mezi A., a.s.
jako prodávající a G. C. B., a.s. jako kupující, je neplatná.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že podle § 80 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze uplatnit návrhem na
zahájení řízení, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu je či není právní vztah
či právo, je-li na tom naléhavý právní zájem. Určovací žaloba je prostředkem
preventivní procesněprávní ochrany, jejímž smyslem je umožnit poskytnutí
ochrany právního postavení žalobce dříve, než bylo porušeno. Jakmile totiž již
bylo právo porušeno, nemá preventivní ochrana žalobce žádný smysl, neboť mu
vzniklo právo na plnění. Proto je návrh na určení již nepřípustný. „Je
nesporné - též ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř. - že smlouva ze dne 22.6.1999“
uzavřená mezi A., a.s. jako prodávající a G. C. B., a.s. jako kupující, jejímž
předmětem byl prodej části podniku, tzv. „N. A,“ (dále též jen „smlouva“)
„nabyla účinnosti, práva a povinnosti vzniklé uzavřením tohoto kontraktu byly
realizovány.“ Vzhledem k tomu již nemůže být dán naléhavý právní zájem na
určení platnosti či neplatnosti této smlouvy. „Takové určení již nemůže
za dané situace vytvořit komplexní právní základ pro další vztahy účastníků, k
nimž došlo údajným porušením práv žalobce jakožto akcionáře prvé žalované a v
důsledku výkonu nucené správy. Tytéž problémy - a většími či menšími obměnami -
by totiž musely být řešeny v řízeních o žalobách na plnění.“ Proto odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, aniž vymezil právní
otázky, ohledně kterých je připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Z odůvodnění dovolání vyplývá, že
napadá právní posouzení věci odvolacím soudem [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
V dovolání uvedl, že řízení před prvoinstančním i odvolacím
soudem je od počátku poznamenáno snahou vyhnout se meritornímu
projednání věci. Oba soudy zjistily, že dovolatel je a byl akcionářem prvé
žalované a stal se jím před uvalením nucené správy na tuto žalovanou. Nákupem
akcií svěřil dovolatel prvé žalované finanční prostředky a začal jejím
prostřednictvím podnikat. Logicky předpokládal, že se bude v souladu s
ustanovením § 155 odst. 1, § 178 a § 220 obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“) podílet na podnikání a řízení prvé žalované, a to včetně podílu
na zisku, popřípadě podílu na likvidačním zůstatku. Byl si vědom i možnosti
uvalení nucené správy s následným dočasným omezením svých práv akcionáře.
Domníval se však, že uvalení nucené správy povede k obnovení stability a
likvidity prvé žalované. Očekával, že nucený správce svolá alespoň jednou v
průběhu likvidace v souladu s platnou úpravou valnou hromadu prvé žalované a
bude akcionáře informovat o situaci. Nucený správce však namísto toho účelovým
způsobem rozdělil hospodářskou bilanci majetku a závazků prvé žalované na více
částí. Jednu tuto část, jak se později ukázalo způsobilou vytvářet zisk,
převedl správce na druhou žalovanou. Jelikož pak uvedenou transakci nebyla
schopna prvá žalovaná ekonomicky přežít, rozhodl nucený správce - opět bez
jakékoli účasti akcionářů - o zrušení prvé žalované a jejím vstupu do likvidace.
Dovolatel má za to, že dočasné omezení jeho akcionářských práv je možné pouze v
souladu s ústavním principem zásahu veřejné moci delegované na nuceného správce
banky, způsobem, který odpovídá principům aplikace veřejné moci do civilních
vztahů. Základním atributem principu výkonu veřejné a státní moci je v právním
státě její ohraničení zákonným účelem, pro který je zásah veřejné moci do
vztahů akcionářů banky k této bance odůvodnitelný. Nucený správce tedy může
konat svoji činnost pouze na základě zákona, v jeho mezích, způsobem zákonem
stanoveným a navíc tak, aby při dosažení obnovy stability a likvidity
banky byla co nejvíce šetřena práva osob dotčených výkonem veřejné moci, v
daném případě akcionářů banky. Jinými slovy bylo možné k obnovení stability a
likvidity banky činit pouze zákonem předjímané úkony. Takovým úkonem však
bezpochyby není uzavření smlouvy o prodeji účelově vyčleněné části podniku
nuceným správcem. Nejen že šlo o neadekvátní zásah do práv dovolatele a
ostatních akcionářů, kteří s ním ani nebyli obeznámeni, ale je zřejmé, že na
podnikání druhé žalované v českém bankovnictví není veřejný zájem, neboť jde o
subjekt ryze privátní. Dovolatel dále uvádí, že rejstříkový soud odmítl zapsat
napadanou smlouvu do obchodního rejstříku s odůvodněním, že je neplatná.
Protože uvedenou smlouvou bylo zcela znejistěno postavení žalobce jako
akcionáře banky a je zbaven podílu na zisku ze zcizené části majetku prvé
žalované a protože jeho podíl na likvidačním zůstatku je přímo odvislý od
platnosti napadané smlouvy, má zcela nepochybně právní zájem na
požadovaném určení.
Dovolatel tvrdí, že postup obou soudů je v rozporu s ústavními zárukami práva
na spravedlivý proces a soudní ochranu, přičemž odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 3, s. 261.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání dovolatel uvedl, že důvodem dovolání je porušení
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d), když postup soudů obou stupňů sice
nelze přímo označit za porušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ale
řízení je postiženo závažnou vadou spočívající v nesprávné aplikaci
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Dovolatel dále tvrdí, že „jeho podání spadá
do zbytkové kategorie typů návrhů dle ustanovení § 80 o. s. ř. uvozených slovem
zejména, u nichž požadavek naléhavosti právního zájmu tak, jak je tomu u typů
podání na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není zákonem vyžadován a pro jeho nezákonné
vyžadování soudy řízení trpí uvedenou vadou.“ Dále tvrdí, že aktivně
legitimována k žalobě na určení neplatnosti smlouvy může být i osoba, která
není jejím účastníkem.
Vedlejší účastník na straně žalobce ve vyjádření k dovolání vyslovil souhlas s
důvody, které vedly žalobce k podání dovolání. Ztotožnil se se závěrem, že
nucený správce mohl svoji činnost vykonávat pouze za účelem obnovení stability
a likvidity banky, nemohl však zcizovat bonitní majetek banky a zmenšovat tak
podíl akcionářů na likvidačním zůstatku. Poukázal rovněž na to, že správce
„přešel se zcizeným majetkem do služeb druhé žalované.“ Posuzovanou smlouvu
považuje z uvedených důvodů za absolutně neplatnou.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001) O takový případ jde i
v této věci, neboť odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm ve
shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.
Soudy obou stupňů založily své rozhodnutí na tom, že žalobce nemá naléhavý
právní zájem na požadovaném určení.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu
postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva.
Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez požadovaného určení
stalo jeho právní postavení nejistým.
Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní
vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění.
I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý
právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný
právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným
dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže
řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že je nesporné, že napadaná
smlouva „nabyla účinnosti, práva a povinnosti vzniklé uzavřením tohoto
kontraktu byly realizovány,“ jinými slovy dovodil, že smlouva byla platně
uzavřena, neboť jinak by nemohla nabýt účinnosti. Na základě toho dospěl k
závěru, že již nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či
neplatnosti této smlouvy. Takové určení již nemůže podle odvolacího soudu
za dané situace vytvořit komplexní právní základ pro další vztahy účastníků, k
nimž došlo údajným porušením práv žalobce jakožto akcionáře prvé žalované a v
důsledku výkonu nucené správy. Tytéž problémy by totiž musely být řešeny v
řízeních o žalobách na plnění.
K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že předmětem požadovaného přezkoumání je právě
to, zda napadaná smlouva byla platně uzavřena a pokud se odvolací soud odmítl
tímto zkoumáním zabývat z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, nemůže
své odůvodnění toho, že naléhavý právní zájem není dán, postavit právě na
závěru o účinnosti (a tedy i platnosti) napadané smlouvy, který
odmítá vyslovit.
Rovněž závěr, že vzhledem k tomu, že smlouva již byla uzavřena a právo tedy již
bylo eventuálně porušeno, vzniklo žalobci právo na plnění, a proto se má
domáhat svého práva žalobou na plnění, není správný. Žalobci z napadané smlouvy
nevznikají žádná práva ani povinnosti, nemůže se tedy žalobou na plnění z této
smlouvy domáhat ničeho. Přitom uzavření smlouvy o prodeji části podniku může
mít významný vliv na právní poměry společnosti, jejímž je akcionářem, a
tedy zprostředkovaně i na jeho právní poměry, např. (vazbě na obsah smlouvy) na
výši jeho podílu na likvidačním zůstatku.
Odvolací soud se přitom v projednávané věci vůbec nezabýval tím, zda by se bez
požadovaného určení stalo právní postavení žalobce nejistým (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71,
uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek 1972 pod č. 17) a pominul
tak jednu z otázek, nezbytnost jejíhož zkoumání vyplývá z uvedeného judikátu.
K námitkám, které vznesl dovolatel až v dovolacím řízení, Nejvyšší soud nemohl
přihlédnout, neboť musí vycházet ze stavu v době rozhodování odvolacího soudu.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, resp. úplné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího
soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního
stupně podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem a odstavec 2, věty
druhé, o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu