29 Odo 541/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatele JUDr. J. B., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně „Č. d. s. – s. a ú. d.“, zastoupeného, advokátem, za účasti I. Š., o zaplacení částky 2.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 5/2004, o dovolání účastníka I. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2005, č. j. 8 Cmo 284/2005-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. dubna 2005, č. j. 11 Cm 5/2004-29, zastavil řízení co do částky 2.000,- Kč (výrok I.), zavázal I. Š. zaplatit navrhovateli 8% úrok z prodlení z částky 2.000,- Kč za dobu od 27. října 2000 do 18. října 2003 (výrok II.) a náhradu nákladů řízení ve výši 5.622,75 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. října 2005, č. j. 8 Cmo 284/2005-41, odmítl odvolání účastníka I. Š. směřující proti výroku o zaplacení úroku z prodlení (první výrok) s odkazem na ustanovení § 202 odst. 2 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a účastníka zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal účastník I. Š. dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci, neboť požadovat 8% úrok z prodlení z žalované částky je nemorální a odvolací soud se touto námitkou nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Ustanovení § 237 o. s. ř. upravuje podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku (a usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení o odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost však usnesením „ve věci samé“ není (srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1753/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2000, pod číslem 17, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 133/2006).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání účastníka I. Š. podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání účastníka bylo odmítnuto a navrhovateli podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. dubna 2006
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu