NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 548/2001- 45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K., podnikatele,
B., proti žalované P. I. A. CZ spol. s r. o., o zaplacení 148.542,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm
236/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
dubna 2001, čj. 8 Cmo 338/2000 - 30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6.772,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce
žalované JUDr. J. V.
žalobci, dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení a zamítl návrh
žalobce na připuštění dovolání.
Při posouzení žalobního nároku na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího
v záloze zaplacené žalobcem žalované na cenu osobního automobilu, se
odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o
tom, že kupní smlouva o koupi automobilu ze dne 9. prosince 1998 byla platně
sjednána, když obsahovala podpisy žalobce i pracovníka žalované, a její znění
nevzbuzuje pochybnosti o subjektech, mezi kterými byla uzavřena. Odtud uzavřel,
že žalované vznikl nárok na odstupné dle bodu 2.3.6. smlouvy, takže žalovanou
částku není povinna vrátit.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z ust. § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
ve znění účinném do 31. prosince 2000, s tím, že je dán dovolací důvod uvedený
v ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávně
posoudil platnost kupní smlouvy, neboť jak prodávající tak i kupující byli ve
smlouvě nedostatečně označeni svými obchodními jmény, přičemž u podpisu osoby
jednající za prodávajícího není připojen plný název právnické osoby, pod nímž
je zapsána v obchodním rejstříku. Otázku, jaké jsou nezbytné náležitosti
označení a podpisu účastníků smlouvy pro vznik perfektního právního úkonu,
považuje dovolatel za zásadního právního významu. Proto navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření především poukázala na nepřípustnost dovolání.
Proto žádala, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud
věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000
Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak
výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Jak plyne z ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na
případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy,
jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena
nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji
při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře),
nebo jestliže dovolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje i v tomto směru odlišné
(nové) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní závěr odvolacího soudu o náležitostech smlouvy co do identifikace jejích
účastníků je v souladu s konstantní judikaturou vyšších soudů, podle níž
nepřesné označení účastníka v právním úkonu nečiní právní úkon neplatným, pokud
lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním
skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl
účastníkem smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10.dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 46).
Rovněž v otázce náležitostí podpisu osoby jednající za právnickou
osobu (o kterém dovolatel tvrdí, že vedle podpisu jednající osoby
musí obsahovat též plný název právnické osoby) neshledal Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zásadně významným po právní stránce, neboť odpověď na ni obsahuje
ustanovení § 40 odst. 3 až 5 občanského zákoníku.
Jiné důvody přípustnosti dovolání Nejvyšší soud neshledal a
dovolatel je ani netvrdil. Tento závěr s sebou nese konečné
posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 146 odst.
2 věty prvé (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř., neboť
žalobce, z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že
dovolání bylo odmítnuto.
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z paušální sazby odměny za
zastupování advokátem ve výši 6.697,50 Kč, určené podle ust. § 3 odst. 1, §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č.
484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 49/2001 Sb., a z paušální sazby 75,- Kč za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ust. § 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 12. prosince 2001
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu