29 Odo 555/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobce V. N., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému J. F.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení 92.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 114/95, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2000, č.j. 15
Co 824/99, 825/99-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že z doplňujícího výslechu
svědka F. Š. zjistil, že svědek prováděl pro žalovaného natěračské práce na
domě čp. 29 v O.-H. na J. u. Po dokončení prací pomáhal žalovanému odklidit
plechovky, půda a schodiště nebyly znečištěny od barev. Z doplňující výpovědi
svědka P. N. odvolací soud zjistil, že nebyl oprávněn přebírat dokončené práce,
věděl o tom, že žalovaný měl na domě provést tři nátěry střechy. K datu
18.7.1993 byla střecha již natřená, avšak s vadami, když přes vrchní nátěr
prosvítaly spodní nátěry. Půda a schodiště byly pocákány od barvy, kterou se
natírala střecha, a na půdě se nacházely neodklizené plechovky od těchže barev.
Z kalendáře na rok 1993 krajský soud zjistil, že den 12.7. připadl na pondělí,
den 17.7. na sobotu a den 19.7. na pondělí.
Odvolací soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo
podle obchodního zákoníku (dále jen „smlouva“) a součástí jejího obsahu bylo
ujednání o sankcích pro případ porušení smluvních povinností
zhotovitele. Šlo jednak o sankci za nedodržení termínu, ve výši
1000,- Kč za každý den prodlení, jednak o sankci za nevyklizení
staveniště a jeho úpravu do původního stavu, ve výši 500,- Kč za každý den
prodlení. Obě tyto sankce posoudil odvolací soud jako smluvní pokutu.
V projednávané věci požaduje žalobce na žalovaném zaplacení smluvní
pokuty 1000,- Kč denně za porušení povinnosti předat řádně provedené
dílo do 17.7.1993, přičemž má jít o protokolární předání, k němuž dle účastníků
dosud nedošlo.
Nárok na zaplacení smluvní pokuty je podle ustanovení § 544 odst. 1 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) spjat s porušením konkrétní smlouvou převzaté
povinnosti. Odvolací soud uzavřel, že ujednání v článku V. odst. 3 smlouvy
„zhotovitel zaplatí objednateli smluvní pokutu za nedodržení termínu podle bodu
III.“ v souvislosti s článkem III. smlouvy ve znění „ III. - termín plnění -
zahájení prací 12.7.1993, ukončení prací 17.7.1993“ nutno vyložit tak, že
předmětná sankce se váže k porušení povinnosti zhotovitele k danému datu práce
ukončit. V projednávané věci je třeba rozlišovat pojem „ukončení díla“ od pojmu
„předání díla“. Ukončením díla je stav, kdy „dílo podle zhotovitele představuje
zachycení díla ve sjednané podobě na hmotném předmětu, přičemž jeho vlastnosti
odpovídají smlouvě, popřípadě dohodnutému nebo obvyklému účelu.“ Sjednaná
podoba díla představuje provedení trojnásobného nátěru střechy a klempířských
prvků. Porušení povinnosti dílo ukončit ve sjednaném termínu nelze z
provedeného dokazování dovodit, když naopak z výpovědí svědků Š. a N. vyplývá,
že k datu 18.7.1993 byly natěračské práce - byť s vadami - ukončeny. Podpůrně
lze v této souvislosti odkázat též na výpověď svědka P., který dne 20.7.1993
osobně prohlédl již dokončený nátěr střechy a klempířských prvků, v jehož
provedení shledal vady. Protože sankce za opožděné předání díla nebyla ve
smlouvě sjednána, nelze žalobci přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty za
to, že dílo nebylo předáno do 17.7.1993.
Další žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 12.000,- Kč, jenž se vztahuje
k porušení povinnosti stanovené v článku V. odstavci 4 smlouvy, formulovaného
tak, že žalovaný „nejpozději do dvou dnů po odevzdání kompletního
díla zcela vyklidí staveniště a upraví je do původního stavu,“ odvolací
soud posoudil odchylně od soudu prvního stupně, a to podle ustanovení § 37
odst. 1 obč. zák. Požadavek určitosti právního úkonu je naplněn tehdy, když je
z jeho slovního vyjádření každý schopen dovodit, jaká práva a povinnosti z něj
plynou. Nestačí, je-li jejich obsah znám smluvním stranám. Po stránce skutkové
má odvolací soud za zjištěno, že žalovaný byl na základě smlouvy jedním z více
subdodavatelů, kteří se podíleli pro žalobce, jako dodavatele, na
kompletní rekonstrukci nemovitosti. Byla-li tedy smluvní pokutou zajišťována
taková povinnost žalovaného, jak je uvedeno výše, jde o ujednání
neurčité z hlediska jeho věcného obsahu. Nelze totiž dovodit rozsah, v němž měl
žalovaný smlouvou převzít povinnost k vyklizení staveniště, neboť není
uvedeno, zda je staveništěm míněna celá budova, nebo jen nějaká její
část, když navíc je nutno zdůraznit, že žalovaný pracoval na střeše, nikoli
uvnitř budovy. Nelze dále dovodit ani dobu, kdy měl žalovaný k vyklizení
staveniště přistoupit, neboť s přihlédnutím k jeho postavení jako jednoho ze
subdodavatelů nelze posoudit, kdy mělo dojít k odevzdání „kompletního
díla“, od něhož se odvíjel počátek běhu lhůty na vyklizení. Neurčitostí
trpí i určení cílového stavu, k němuž mělo plnění povinnosti žalovaného
směřovat, a to „upravení do původního stavu“, s přihlédnutím k tomu, že celé
žalobcem prováděné dílo spočívalo ve změně původního stavu v jiný provedením
jeho rekonstrukce. Z uvedených důvodů odvolací soud zamítl žalobu i v
této části, neboť ujednání o smluvní pokutě trpí vadou projevu vůle mající za
následek absolutní neplatnost tohoto ujednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 (správně 238) odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu – dále též jen „o. s. ř.“, co do jeho důvodů § 241a odst. 3 [správně § 241
odst. 3 písm. c)] o. s. ř., namítaje, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel tvrdí, že „správně měla být věc po skutkové stránce posouzena
tak, že zhotovitel (žalovaný) nedodržel termín ukončení a
protokolárního předání poslední části díla ke dni 17.7.1993“. Dovolatel uvádí,
že vychází z toho, že „vedle ustanovení bodu V. smlouvy nutno k celkovému
posouzení splnění či nesplnění podmínek pro realizaci smluvní pokuty vedle bodu
III. přihlédnout a hodnotit v této otázce i bod VI. - ostatní ujednání smlouvy.
Zde se v jeho čtvrtém odstavci stanoví: Dílo bude předáno protokolárním
předáním jeho poslední části.“ K této důležité skutečnosti odvolací soud
nepřihlédl. Z citovaného ustanovení je podle dovolatele třeba dovodit, že
termín ukončení prací je vázán i na protokolární předání díla.
Ohledně práva na zaplacení smluvní pokuty podle článku V. odstavce 4 smlouvy
dovolatel namítá, že netrpí vadou projevu vůle mající za následek absolutní
neplatnost tohoto ujednání. „Skutečnost, že žalovanému byl znám projev vůle k
tomu, co má učinit, je možno dovodit z toho, že jde o běžný postup při
provádění jeho činnosti. Ví, co má při ukončení činnosti provést. K datu
15.10.1993 dílo bylo vyklizeno a staveniště (tj. prostory, kde činnost
vykonával) uvedeno do původního stavu (vyčištění půdních prostor, včetně
vyčištění schodiště po natěračích, kteří prováděli nátěr klempířských prvků a
střechy). Proto má žalobce za to, že jeho nárok na smluvní pokutu ve výši
12.000,- Kč dle článku V. odstavce 4 smlouvy, je po právu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001). O takový případ se jedná - se zřetelem k datu vydání napadeného
rozsudku - i v projednávané věci.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
však důvodné.
V tom, jak odvolací soud hodnotil ujednání v článku V. odst. 3 smlouvy podle
kterého „zhotovitel zaplatí objednateli smluvní pokutu za nedodržení termínu
podle bodu III.“ v souvislosti s článkem III. smlouvy ve znění „III. - termín
plnění - zahájení prací 12.7.1993, ukončení prací 17.7.1993“ Nejvyšší soud
žádný nedostatek neshledal. Jestliže dovolatel tvrdí, že soud měl při hodnocení
článku V. odstavce 3 přihlédnout i k ujednání pod bodem VI. -
ostatní ujednání smlouvy, kde se v jeho čtvrtém odstavci stanoví, že dílo bude
předáno protokolárním předáním jeho poslední části,“ není tento jeho závěr
správný. Aby mohl soud k posledně citovanému ujednání přihlédnout, musela by
být smluvní pokuta sjednána za nedodržení termínu podle článku VI.
(tedy za nedodržení termínu předání), nikoli za nedodržení termínu
podle článku III. (za nedodržení termínu zahájení či ukončení prací). Tak tomu
ale nebylo a odvolací soud postupoval při hodnocení citovaných ujednání zcela v
souladu s ustanovením § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Ujednání ve čtvrtém odstavci článku VI. smlouvy je přitom ujednáním o
způsobu předání, nikoli o jeho termínu.
Pokud jde o ujednání o smluvní pokutě podle článku V. odstavce 4 smlouvy,
dovolatel namítá, že žalovanému byl znám obsah projevu vůle v tomto ujednání,
vznáší tedy námitku ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. K
podpoře tohoto svého tvrzení však uvádí pouze, že žalovaný k datu 15.10.1993,
tedy až po vydání kolaudačního rozhodnutí o předmětu díla (ke kterému došlo dne
6.9.1993 a které nebylo právní moci dne 5.10.1993), již staveniště vyklidil.
Vzhledem k tomu, že dovolatel uplatňuje smluvní pokutu za dobu od
22.9.1993 do 15.10.1993, lze z jeho tvrzení dovodit pouze, že si
žalovaný byl vědom své povinnosti staveniště vyklidit, popřípadě i to, že si
byl vědom toho, co má považovat za staveniště, nikoli již to, že si byl vědom
toho, kdy má staveniště vyklidit - což je závěr, na kterém, mimo jiné, odvolací
soud založil své stanovisko ohledně neurčitosti posuzovaného právního
úkonu. Pro úplnost pak je třeba uvést, že, jak vyplývá z rozsudku
odvolacího soudu, mezi účastníky nebylo sporné, že text smlouvy koncipoval sám
žalobce, z čehož podle ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. vyplývá, že jestliže
smlouva obsahuje projevy vůle, připouštějící různý výklad, je třeba je v
pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu
použila, tj. žalobce.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se
nepodává, že by žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady
řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. prosince 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu