29 Odo 556/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobců A. Ing. Z. V. a B. Z. V., obou zastoupených, advokátem,
proti žalovanému A. R., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 1,104.120,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 11 C 5/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února
2003, č.j. 28 Co 422/2002-251, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2003,
č.j. 28 Co 422/2002-251, kterým tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 244.650,- Kč s příslušenstvím se
odmítá.
II. Výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2003,
č.j. 28 Co 422/2002-251, kterým tento soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve stejném rozsahu i výrok
rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. června 2002, č. j. 11 C 5/98-213,
ve znění opravného usnesení ze dne 25. října 2003, č. j. 11 C 5/98-229, výroky
o náhradě nákladů účastníků řízení a výroky o náhradě nákladů České republiky,
se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne
26.6.2002, č.j. 11 C 5/98-213, ve znění opravného usnesení ze dne 25.10.2002,
č.j. 11 C 5/98-229, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit
žalobcům 542.850,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně od 16.7.1997 do
zaplacení, tak, že žalobu co do částky 244.650,- Kč s příslušenstvím zamítl. Ve
zbývajícím rozsahu napadený výrok potvrdil.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný způsobil žalobcům škodu tím, že se v
rozporu s uzavřenou smlouvou odchýlil při provádění stavby od projektové
dokumentace.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně týkajícími se vzniku
škody, protiprávního jednání žalovaného a příčinné souvislosti. Škodu však
spatřuje ve zmenšení majetku žalobců, ke kterému došlo v souvislosti s
vynaložením prokazatelných nákladů na odstranění vad díla. Žalobci nežalovali
slevu z ceny, a tu jim také nelze přisoudit. Výše vzniklé škody byla vyčíslena
znaleckým posudkem na 298.200,- Kč, přičemž částky tvořící uvedenou škodu
žalobci již vynaložili nebo budou muset vynaložit tak, aby byl dům schopný
užívání. Za škodu nepovažuje odvolací soud „finančně vyčíslené odchylky stavby
od projektu.“ Ty bylo možno požadovat pouze jako slevu z ceny díla, což žalobci
v podané žalobě neučinili a domáhají se jen náhrady škody.
K obraně žalovaného, že stavěl tak, aby vyhověl finančním možnostem žalobců,
odvolací soud uzavřel, že žalovaný o tomto svém tvrzení neunesl důkazní
břemeno. Nebylo prokázáno, že by došlo k dohodě o změně projektu tak, aby bylo
možno dílo provést za dohodnutou cenu. Naopak došlo k závažným pochybením
žalovaného, která významně ovlivnila statiku domu i jeho užívání. Žalovaný
tedy porušil smlouvu o dílo závažným způsobem, přičemž neprokázal, že by
dohodou se žalobci došlo k její změně. Za správný uznal odvolací soud i
závěr soudu prvního stupně, že na žalovanou částku nelze započíst žalovaným
tvrzený dluh za cenu díla.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do
jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) z odůvodnění dovolání však vyplývá, že se
dovolává též přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „beze změny přijal závěry o vzniku údajné
škody“ a blíže nezkoumal hodnověrnost znaleckého posudku ani „dovolatelem
předloženou dokumentaci a navržené či provedené důkazy.“ Sami znalci
připustili, že na existenci vytýkaných závad může mít vliv sama činnost žalobců
(např. špatné založení stavby), zejména pak to, že hodnota stavby provedené
dovolatelem převyšuje náklady, které žalobci do stavby vložili. Soud nezjistil
prostřednictvím znalce, jaká je skutečná hodnota díla a „nezkoumal ani
vyčíslení takové ceny stavby, jež provedli a soudu předložili ve svém posudku
sami žalobci“.
Z hlediska právního posouzení dovolatel namítá, že soud spatřuje škodu ve
zmenšení majetku, ke kterému došlo v souvislosti s vynaložením prokazatelných
nákladů na odstranění vad díla. Přitom jde v převážné většině případů o „údajné
náklady, které žalobci vynaloženy nebyly a nelze je tedy charakterizovat jako
zmenšení majetku žalobců.“ Kromě toho soud nerozlišoval mezi škodami skutečnými
a škodami potencionálními.
Žalovaný dále namítá, že soudy nevzaly v úvahu, že žalobci neprokázali
sebemenší snahu dosáhnout nápravy údajných škod v rámci „záruky“ jejich
bezplatným odstraněním.
Dovolatel rovněž napadá závěry soudů ohledně „alternativního zápočtu vlastní
pohledávky za žalobci“ a tvrdí, že „ani v jednom rozsudku nebylo o zápočtu
meritorně rozhodnuto a pouze z odůvodnění rozsudků vyplývá, že se oba soudy
návrhem blíže nezaobíraly, protože žalobci údajně pohledávku neuznali a není
proto k započtení způsobilá.“ Přitom žalobci sami pohledávku z prokazatelně
provedených a žalobci nepopíraných víceprací vymezili v dodatku ke smlouvě o
dílo a přijali i fakturu, která byla k její úhradě vystavena.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil.
Žalobci ve vyjádření k dovolání snášejí argumenty na podporu závěrů odvolacího
soudu.
Dovolání není v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu do částky 244.650,- Kč zamítl, přípustné, když z
ustanovení § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o.s.ř. lze dovodit,
že dovolání může podat pouze ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě ten účastník, kterému byla
rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma, kterou lze rozhodnutím
dovolacího soudu napravit, tj. jestliže je rozhodnutí dovolacího soudu
objektivně způsobilé založit situaci pro dovolatele příznivější (tzv.
subjektivní přípustnost dovolání), než jaká vyplynula z rozhodnutí soudu
odvolacího. Tak tomu ale v projednávané věci v rozsahu měnícího výroku není a
rozhodnutí dovolacího soudu nemůže být v uvedeném rozsahu pro dovolatele
příznivější.
Do výroku, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená
právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti
nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla
v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné)
v řešení otázky, zda je možné se domáhat náhrady škody vzniklé objednateli v
důsledku vynaložení nákladů na odstranění vad díla, odstoupil-li objednatel pro
vady díla od smlouvy.
Z ustanovení § 436 odst. 1 písm. c) ve vazbě na § 564 obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“) vyplývá, že je-li vadným plněním porušena smlouvy o dílo
podstatným způsobem (§ 345 obch. zák.), může objednatel odstoupit od smlouvy.
Odstoupením od smlouvy smlouva zaniká ex nunc, jakmile je projev vůle
objednatele odstoupit od smlouvy, učiněný v souladu se zákonem, doručen
zhotoviteli (§ 349 odst. 1 obch. zák.). Podle ustanovení § 565 obch. zák. však
není objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže včas neoznámil vady
díla zhotoviteli (nereklamoval).
Podle ustanovení § 351 obch. zák. zanikají odstoupením od smlouvy (ex nunc)
všechna práva a povinnosti stran z ní. Odstoupení se však nedotýká nároku na
náhradu škody vzniklé porušením smlouvy. Strana, které bylo před odstoupením od
smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního
závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě, jinak stanovené v §
502 obch. zák.
Z uvedeného vyplývá, že odstoupili-li žalobci platně od smlouvy o dílo, nemohou
se domáhat náhrady škody spočívající ve zmenšení jejich majetku, ke kterému
došlo v souvislosti s vynaložením prokazatelných nákladů na odstranění vad
díla, jak uzavřel odvolací soud, ale pouze vypořádání ze zaniklé smlouvy o dílo
z titulu tohoto odstoupení. Náhrady škody by se mohli domáhat pouze pokud jde o
další škodu, která jim vznikla porušením povinností ze smlouvy, nad rámec
uvedeného vypořádání.
Právní posouzení věci soudy obou stupňů je proto nesprávné. Oběma soudům
však je třeba vytknout i neúplnost právního posouzení.
V projednávané věci žalobci tvrdí, že od smlouvy odstoupili, soud prvního
stupně v rámci skutkových závěrů tuto skutečnost konstatuje, aniž by se
vypořádal s tím, zda bylo odstoupení platné, tj. zejména zda bylo možno
uplatněné vady posoudit jako vady, kterými byla ve smyslu ustanovení §
345 odst. 2 obch. zák. smlouva porušena podstatným způsobem a nezabýval
se ani právními důsledky takového odstoupení (jak shora uvedeno). Rovněž
odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalobci
dne 23.4.1997 odstoupili od smlouvy o dílo pro vady díla, platností a důsledky
takového odstoupení od smlouvy se však nezabýval.
Pro úplnost je třeba dodat, že ani tehdy, nedošlo-li v projednávané věci k
platnému odstoupení od smlouvy, nebude možno právní vztah mezi účastníky
posoudit způsobem, kterým jej posoudily soudy obou stupňů.
Podle ustanovení § 564 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 436 až 441 obch.
zák. má objednatel, má-li provedené dílo, jehož předmět nelze vzhledem k jeho
povaze vrátit zhotoviteli, vady, jimiž je porušena smlouva o dílo podstatným
způsobem, právo požadovat, podle okolností, odstranění nedodělků, odstranění
právních vad, odstranění vad opravou, přiměřenou slevu z ceny díla nebo právo
odstoupit od smlouvy. Má-li provedené dílo, jehož předmět nelze vzhledem k jeho
povaze vrátit zhotoviteli, vady, jimiž je porušena smlouva o dílo
nepodstatným způsobem, má stejná práva s výjimkou práva na odstoupení od
smlouvy. Objednatel tedy nemá ze zákona právo odstranit vady sám nebo je nechat
odstranit a domáhat se na zhotoviteli úhrady takého odstranění, pokud nebyl
takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady dohodnut ve smlouvě.
Podle ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák. nelze uspokojení, kterého lze
dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad díla podle § 436 a § 437 obch.
zák. dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu.
Z uvedeného vyplývá, že neuplatnil-li objednatel nároky z odpovědnosti za vady
díla, nemůže se domáhat náhrady škody vzniklé mu z vadného plnění zhotovitele v
rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení uplatněním práv z
odpovědnosti za vady; takový postup ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák.
výslovně vylučuje. Mohl by se případně domáhat pouze náhrady další (následné)
škody, vzniklé mu v důsledku vadného plnění zhotovitele (např. náhrady škody
vzniklé tím, že v důsledku vadných střešních tašek vznikla škoda promáčením
budovy apod.).
V této souvislosti však je třeba uvést, že vypořádání práv z odpovědnosti za
vady se může objednatel domáhat pouze tehdy, mají-li účastníci platně uzavřenou
smlouvu o dílo.
V projednávané věci žalobci tvrdí, že od smlouvy odstoupili, soud prvního
stupně tuto skutečnost v rámci skutkových závěrů tuto skutečnost konstatuje,
aniž by se vypořádal s tím, zda bylo odstoupení platné a jaké byly případně
jeho důsledky pro uplatněné právo na náhradu škody. Platností a důsledky
odstoupení od smlouvy se nezabýval ani odvolací soud. Lze tedy uzavřít, že
právní hodnocení věci soudy obou stupňů je v dotčeném směru neúplné a
tedy i nesprávné.
Rozsudku soudu prvního stupně lze vytýkat i to, že je nepřezkoumatelný, neboť
jeho skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se
zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů,
aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí
a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi -
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 40/2002. Odvolací soud tedy pochybil i tím, že
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním otevřené části pro tuto vadu nezrušil
[§ 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Potud je proto i odvolací řízení zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí v
rozsahu, ve kterém dovolací soud shledal dovolání přípustným, spočívá, není
správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího
soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 243b
odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o.s.ř. v tomto rozsahu zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolací soud neshledal dovolání nepřípustným, je odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu