U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce České republiky, Okresního úřadu v N., proti žalovanému M. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 257.560,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 144/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č.j. 29 Co 111/2002-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
č.j. 29 Co 111/2002-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po provedeném řízení dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žalovaný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně.
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný se též domnívá, že přípustnost jejího dovolání je dána dle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. Na podporu závěru o existenci uplatněného dovolacího důvodu snáší podrobné argumenty a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. V projednávaném případě není dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.]. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení § 208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 8).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož bylo dovolání odmítnuto, je dovolatel povinen hradit žalobkyni její náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly, této procesní situaci odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r .
předsedkyně senátu