29 Odo 565/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci navrhovatele B. K., zastoupeného Mgr. A. S., advokátkou o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady M. P., a. s., o prohlášení neplatnosti
smlouvy o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem a o právo na přiměřené
dorovnání, za účasti M. – o., s. r. o., zastoupené JUDr. M. Z., Ph. D.,
advokátkou vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 136/2004, o
dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října
2005, č. j. 8 Cmo 215/2005 – 54, takto:
Dovolání se zamítá.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud výroky I. a II. usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 24 Cm 136/2004 – 32, kterými
tento soud zastavil řízení ve věci návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení
valné hromady společnosti M. P., a. s. (dále též jen „společnost“), konané dne
28. června 2004, kterým valná hromada rozhodla o zrušení společnosti bez
likvidace s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře (bod 8 pořadu
jednání valné hromady), schválení smlouvy o převzetí obchodního jmění hlavním
akcionářem (bod 9 pořadu jednání valné hromady), schválení konečné účetní
závěrky ke dni 31. prosince 2003 (bod 10 pořadu jednání valné hromady) a na
vyslovení neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem
uzavřené mezi společností a společností M. – o., a. s. a o vrácení zaplaceného
soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč navrhovateli (výrok I.). Výrok III.
usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení
navrhovateli pak odvolací soud změnil tak, že určil, že ve vztahu mezi
navrhovatelem a společností M. P., a. s. nemá navrhovatel právo na náhradu
nákladů řízení a o náhradě nákladů řízení mezi navrhovatelem a společností M. –
o., a. s. bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že věc posoudil podle
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 360/2004 Sb.,
(dále též jen „obch. zák.“) přičemž poukázal na ustanovení § 131 odst. 3 písm.
c) obch. zák., podle něhož soud neplatnost podle odstavců 1 nebo 2 nevysloví,
jestliže byl pravomocně povolen zápis fúze, převodu obchodního jmění, rozdělení
nebo změny právní formy do obchodního rejstříku.
Podle § 220h odst. 4 obch. zák. v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady
nebo smlouvy o fúzi zahájeném před zápisem sloučení do obchodního rejstříku lze
po zápisu sloučení do obchodního rejstříku pokračovat, jen dojde-li ke změně
předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo na řízení podle § 220k, jestliže
takové řízení již neprobíhá.
Odvolací soud rovněž poukázal na znění § 220p odst. 3 obch. zák., podle něhož
není-li dále stanoveno jinak, použijí se na zrušení akciové společnosti s
převodem obchodního jmění na akcionáře přiměřeně ustanovení § 220a odst. 1 až
4, 7 až 11, § 220b, §220d, § 220e odst. 1 věty první, § 220e odst. 2 až 4 s
výjimkou ustanovení o souhlasu se stanovami nástupnické společnosti, § 220e
odst. 10 a 11, § 220g odst. 7, § 220h, § 220j a § 220l obch. zák.
Podle § 107 odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem dříve,
než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v
řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud
řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne
usnesením. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a
umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem,
nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do
jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby
převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Neumožňuje-li povaha věci v
řízení pokračovat, soud řízení zastaví.
Dojde-li v průběhu řízení ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení –
pokračoval odvolací soud – soud podle hmotněprávní povahy věci posoudí, zda
tato skutečnost brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda je možné v řízení
pokračovat. Odvolací soud přitakal skutkovému zjištění soudu prvního stupně,
podle kterého byla společnost M. P., a. s. po zahájení řízení ke dni 8. září
2004 vymazána z obchodního rejstříku z důvodu převodu jejího obchodního jmění
na hlavní akcionářku, společnost M. – o. a. s.
Podle názoru odvolacího soudu je pro posouzení, zda soud prvního stupně
postupoval správně, když řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady a
prohlášení neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního jmění zastavil po zániku
společnosti M. P., a. s., podstatné pouze to, zda probíhá či neprobíhá řízení o
náhradu škody nebo řízení podle § 220k obch. zák. V tomto řízení jsou od jeho
zahájení předmětem tři nároky, včetně práva na dorovnání podle § 220k obch.
zák. Vzhledem k tomu, že řízení podle § 220k bylo zahájeno současně s
řízením o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o převodu
obchodního jmění a o prohlášení neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního
jmění, která jsou ze zákona spojena (§ 220a odst. 11 obch. zák.), a to jak
proti zrušované společnosti, tak proti hlavnímu akcionáři zrušované
společnosti, na něhož bylo převedeno její obchodní jmění, nepřichází v úvahu
změna předmětu řízení podle § 220h odst. 4 obch. zák. (řízení s tímto předmětem
již probíhá).
Odvolací soud akcentoval, že toto řízení je, vzhledem k jeho předmětu
podřaditelné pod § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., a proto je řízením nesporným
podle § 200e o. s. ř.; opačný názor navrhovatele shledal nesprávným. Vedlejší
účastenství v tomto řízení s ohledem na nesporný charakter vyloučil.
Rovněž tak se odvolací soud neztotožnil s názorem navrhovatele o právním
nástupnictví společnosti M. – o. a. s. ve vztahu k povinnosti odpovídající
uplatněnému právu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti
M. P., a. s. a o prohlášení neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního jmění a z
toho plynoucím názorem na procesní nástupnictví společnosti M. – o. a. s. v
řízení o těchto dvou nárocích. Podle odvolacího soudu neumožňuje povaha věci
pokračovat v řízení o tomto předmětu (§ 107 odst. 5 o. s. ř.) s právním
nástupcem, protože práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou podle hmotného
práva vázána na osobu účastníka řízení a nepřecházejí na právního nástupce.
Odvolací soud dále, s poukazem na závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 324/97 (jde o usnesení ze dne 30. ledna 1998, uveřejněné ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 10, ročník 1998, části II., pod
číslem 8), uzavřel, že ustanovení § 220h odst. 4 obch. zák. nabízí
navrhovateli odpovídající možnost ochrany jeho majetkových práv spojených s
vlastnictvím akcií, a z toho důvodu není namístě postup podle § 109 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a § 239
odst. 2 písm. a) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel akcentuje, že část C) jeho návrhu, jíž se domáhal práva na přiměřené
dorovnání v penězích dle § 220k obch. zák., byla podávána pouze proti
společnosti M. – o., nikoli i proti zrušované společnosti M. P. a. s. Taktéž
poukazuje na obsah IV. části svého návrhu ze dne 28. června 2004, kde je u bodu
C) uvedeno, že „samostatný žalobní nárok žalobce pod bodem C) žaloby je
uplatňován pouze z důvodu právní jistoty a běhu promlčecí lhůty a je žalován
teprve pro případ, že by jeho žalobě sub A) a B) nebylo vyhověno.“
Jako důvod pro uplatnění žalobního návrhu pod bodem C) uvádí dovolatel jednak
svoji obavu, že rozhodující soud bude aplikovat ve svém rozhodování dle jeho
názoru neústavní § 131 odst. 3 písm. b) a c), § 220a odst. 1, § 220h odst. 3 a
4 obch. zák., § 220k odst. 3, větu třetí a § 220p odst. 3 obch. zák.,
odkazující na přiměřené použití § 220h obch. zák.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby
řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) nebo d) přerušil a podal buď u Ústavního
soudu návrh na zrušení výše citovaných ustanovení obchodního zákoníku a
občanského soudního řádu nebo v této věci požádal Soudní dvůr Evropských
společenství dle čl. 35 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii o rozhodnutí o
předběžné otázce.
M. – o., a. s. (jež s účinnosti od 3. května 2006 změnila právní formu na
společnost s ručením omezeným) ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve
prospěch rozhodnutí soudů obou stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud založil své rozhodnutí především na ustanovení § 220h odst. 4
obch. zák. ve spojení s ustanovením § 220p odst. 3 obch. zák., podle kterých
lze po zápisu převodu obchodního jmění do obchodního rejstříku pokračovat v
řízení o neplatnosti usnesení valné hromady nebo smlouvy o převodu obchodního
jmění zahájeném před zápisem převodu do obchodního rejstříku, jen dojde-li ke
změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo řízení podle § 220k obch.
zák., jestliže takové řízení již neprobíhá. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že v
projednávané věci bylo řízení podle § 220k obch. zák. zahájeno současně s
řízením o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a o prohlášení
neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního jmění, nepřichází v úvahu změna
předmětu řízení podle § 220h odst. 4 obch. zák. (řízení s tímto předmětem již
probíhá). Tomuto závěru odvolacího soudu nelze ničeho vytknout.
Ze shora citovaných ustanovení zcela nepochybně vyplývá, že v řízení o
neplatnosti usnesení valné hromady a smlouvy o převodu obchodního jmění nelze
po zápisu tohoto převodu do obchodního rejstříku pokračovat (viz též usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
19/2008) a správný je i závěr odvolacího soudu, že nepřipadá v úvahu změna
předmětu řízení podle ustanovení § 220p odst. 3 obch. zák., když řízení, které
by mělo pokračovat po změně předvídané v tomto ustanovení, již probíhá.
Závěr odvolacího soudu nelze zpochybnit ani námitkou dovolatele, že návrh podle
ustanovení § 220k obch. zák. podal pouze z důvodu „právní jistoty a běhu
promlčení lhůty“, neboť pro posouzení závěrů odvolacího soudu není podstatné, z
jakých důvodů dovolatel návrh podal, ale zda jej podal, což je v projednávané
věci splněno.
Podstatné není ani to, že dovolatel podal návrh pouze proti právnímu nástupci
společnosti nikoli proti společnosti samotné, neboť právě právní nástupce
společnosti je osobou, vůči které má návrh směřovat.
Důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu s „návrhem na zrušení výše citovaných
ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu“, dovolací soud
neshledal. Účelem posuzované úpravy je zajistit při převodu obchodního jmění
ochranu třetích osob i akcionářů zrušované i nástupnické společnosti před
negativními důsledky vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a smlouvy o
převodu obchodního jmění poté, co byl tento převod zapsán do obchodního
rejstříku. Tento účel uvedené ustanovení podle přesvědčení Nejvyššího soudu
naplňuje a Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by posuzované ustanovení bylo v
rozporu s ústavou. Dovolatel spatřuje důvod rozporu napadaného ustanovení s
ústavou v tom, že minoritní akcionář nemá, vzhledem ke krátkému časovému úseku,
jenž zpravidla uplyne mezi rozhodnutím o převodu obchodního jmění a zápisem
tohoto převodu do obchodního rejstříku, možnost toto rozhodnutí zvrátit. V tom
však Nejvyšší soud za situace, kdy zákon akcionáři zaručuje možnost domoci se
náhrady případné škody, která mu v důsledku rozhodnutí vznikla a vzhledem k
právu na odpovídající vypořádání, rozpor s ústavou, a to i s přihlédnutím k
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. IV. ÚS 324/97, na které
odkázal odvolací soud.
Pokud pak se dovolatel domáhá, aby Nejvyšší soud požádal Soudní dvůr Evropských
společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, Nejvyšší soud především
konstatuje, že dovolatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje rozpor napadané
úpravy s právem Evropských společenství (ba dokonce ani, se kterým předpisem
Evropských společenství má být úprava v rozporu) a Nejvyšší soud sám takový
rozpor neshledal.
Ustanovení § 220h odst. 3 a 4 obch. zák. bylo do obchodního zákoníku zařazeno
při implementaci článku 22 (a článku 24) Třetí směrnice Rady Evropských
společenství ze dne 9. října 1978, 78/855/EHS. Dle preambule této směrnice je
jejím účelem nejen ochrana práv společníků při fúzi (převodu obchodního jmění),
ale i ochrana věřitelů. Směrnice přitom výslovně deklaruje, že v důsledku toho,
je „pro zajištění právní jistoty ve vztazích mezi dotčenými společnostmi, mezi
těmito společnostmi, třetími osobami a mezi akcionáři nutné omezit případy
neplatnosti fúze a stanovit na jedné straně zásadu zjednání nápravy pokaždé,
kdy je to možné, a na druhé straně krátkou lhůtu pro uplatnění neplatnosti.“
Tomuto účelu úprava ustanovení § 220h odst. 4 obch. zák., podle kterého
postupovaly soudy obou stupňů při rozhodování o zastavení řízení o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady a smlouvy o převodu obchodního jmění,
odpovídá a dovolací soud neshledal žádný rozpor mezi posuzovaným ustanovením a
právem Evropských společenství.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení mezi navrhovatelem a společností M. – o., s. r.
o. bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně
senátu