NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 567/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci návrhu Ing. J. F., zastoupeného Mgr. J. Z., advokátem,
o neplatnost usnesení valné hromady R. V. B. a. s., zastoupené JUDr. J. K.,
advokátkou, o dovolání R. V. B. a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 13. ledna 2004, č. j. 8 Cmo 390/2003-85, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2004, č. j. 8 Cmo
390/2003-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 1. 7. 2003, č. j. 37 Cm 145/2002-62, tak, že vyslovil
neplatnost všech usnesení přijatých náhradní valnou hromadou společnosti R. V.
B., a.s. (dále jen „společnost“), která se konala dne 18. 6. 2002.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že navrhovatel se domáhá
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady především proto, že v důsledku
odcizení akcií ztratil práva spojená s vlastnictvím rozhodujícího počtu akcií,
zejména byl zkrácen na možnosti hlasovat jako majoritní
akcionář a rozhodným způsobem ovlivnit klíčová rozhodnutí valné hromady. Dalším
důvodem bylo porušení zákona a stanov při svolání náhradní valné hromady, když
ji svolal jediný člen dozorčí rady, která se k tomu jako kolektivní orgán řádně
nesešla. Přitom navrhovatel neshledal naplnění podmínek ustanovení § 199 odst.
1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť zájmem společnosti není,
aby nad společností získaly kontrolu osoby, které jednaly protiprávně (násilné
odnětí akcií většinovému akcionáři).
Navrhovatel spatřuje nesprávnost postupu dozorčí rady v tom, že dozorčí rada
nejprve nesvolala řádnou valnou hromadu, a teprve v případě, že by nebyla
schopna se usnášet, náhradní valnou hromadu. Dále navrhovatel namítá, že nebyla
dodržena lhůta pro oznámení o konání náhradní valné hromady a v důsledku
toho proběhla nikoliv svolávaná náhradní valná hromada, ale řádná či mimořádná
valná hromada a na této valné hromadě konané dne 18. 6. 2002 byli přítomni
akcionáři, kteří měli akcie, jejichž jmenovitá hodnota činila 15,284.000,- Kč a
tedy účast nedosáhla požadovaných 50 % základního kapitálu. Proto nemohla tato
valná hromada platně přijímat usnesení. Navrhovatel dále vyjádřil svůj
názor na otázku vlastnictví akcií, které jsou v úschově u Okresního
soudu v Olomouci.
Společnost podle odvolacího soudu namítala, že poté, co nebyla mimořádná valná
konaná dne 10. 5. 2002 schopná usnášení, byla svolána pozvánkou uveřejněnou dne
3. 6. 2002 náhradní valná hromada, která proběhla 18. 6. 2002, čímž nebyla
dodržena patnáctidenní lhůta stanovená zákonem. Podle společnosti však k tomu
došlo proto, že navrhovatel, který byl předsedou představenstva, odmítl
náhradní valnou hromadu svolat, ačkoliv její svolání nejdříve přislíbil. Toto
porušení zákona považuje společnost za nepodstatné porušení ve
smyslu ustanovení § 131 odst. 3 písm. a) obch. zák.
Dále odvolací soud uvedl, že, s výjimkou názoru účastníků na vlastnictví akcií
společnosti, jež jsou v úschově u Okresního soudu v Olomouci, je mezi účastníky
sporné pouze právní posouzení okolností spočívajících v porušení práva při
svolání náhradní valné hromady, a to konkrétně, zda jde o takové porušení
právních předpisů, které spadá do ustanovení § 131 odst. 3
písm. a) obch. zák., pro které soud neplatnost nevysloví.
Pro právní posouzení věci považoval odvolací soud za rozhodující to, že
náhradní valná hromada nebyla svolána ve lhůtě stanovené v ustanovení § 185
odst. 3 obch. zák., tedy v patnáctidenní lhůtě po konání mimořádné náhradní
valné hromady, když tato byla svolána na den 10. 5. 2002 a pozvánka na náhradní
valnou hromadu byla uveřejněna až 3. 6. 2002. Odvolací soud vyšel z názoru, že
není-li náhradní valná hromada svolána do patnácti dnů nebo se nebude konat do
šesti týdnů ode dne, na který byla svolána původní valná hromada (v
tomto případě mimořádná valná hromada), nejde o náhradní valnou hromadu a
neplatí tedy zkrácení lhůty pro její svolání ani výjimka ze schopnosti usnášení
podle § 185 odst. 3 obch. zák.
Odvolací soud doplnil dokazování zápisem z náhradní valné hromady společnosti
konané dne 18. 6. 2002, z něhož zjistil, že na této valné hromadě byli přítomni
akcionáři, kteří předložili listinné akcie na majitele, jejichž celková
jmenovitá hodnota činí 15,284.000,- Kč, s nimiž je spojeno 15.284 hlasů z
celkového počtu 40.000 hlasů a tím byla náhradní valná hromada považována za
usnášeníschopnou.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě
oddíl B vložka 1057 odvolací soud zjistil, že společnost má základní kapitál v
hodnotě 40,000.000,- Kč.
Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že nebyla-li náhradní valná
hromada svolána ve lhůtě stanovené v ustanovení § 185 odst. 3 obch. zák., došlo
k takovému porušení právních předpisů, jehož důsledkem je, že napadaná valná
hromada nebyla schopná usnášení, neboť na ni nelze pohlížet jako na náhradní
valnou hromadu, nýbrž jako na valnou hromadu řádnou, popřípadě mimořádnou, pro
kterou neplatí výjimka ze schopnosti usnášení podle § 185 odst. 3 obch. zák.
Podle stanov společnosti je valná hromada schopná usnášení, jsou-li na ni
přítomni akcionáři mající akcie, jejichž celková jmenovitá hodnota
přesahuje 50 % základního kapitálu, což u napadané valné hromady splněno
nebylo. Z toho je nutno dovodit, že usnesení přijatá na napadené valné hromadě
nebyla přijata platně, přičemž nebyl naplněn žádný z důvodů ustanovení § 131
odst. 3 obch. zák.
Proto odvolací soud změnil napadenou část usnesení soudu prvního stupně
tak, že návrhu vyhověl (§ 220 odst. 1 občanského soudního řádu
– dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V odůvodnění dovolání
uvedla, že podle závěru odvolacího soudu by nebylo možné svolat
náhradní valnou hromadu nikdy, pokud by ji představenstvo nesvolalo do patnácti
dnů ode dne, kdy se sešla usnášení neschopná valná hromada. Představenstvo
totiž zpravidla nebude mít zájem na svolání takové náhradní valné hromady v
případě, kdy na jejím pořadu jednání bude otázka odvolání představenstva.
Za takové situace podle názoru odvolacího soudu nemá dozorčí rada právo
podle § 199 odst. 1 obch. zák. svolat náhradní valnou hromadu,
ale pouze řádnou popřípadě mimořádnou valnou hromadu. Vzhledem k ustanovení §
181 obch. zák., které jednoznačně definuje možnost svolání mimořádné valné
hromady pouze na přání kvalifikovaného akcionáře, zbývá dozorčí radě v takovém
případě pouze možnost svolat řádnou valnou hromadu v nezkrácené lhůtě. V
případě „neusnášení schopnosti“ takovéto valné hromady přísluší právo ke
svolání náhradní valné hromady toliko představenstvu, které nemá zájem jí
svolat, protože právo na svolání náhradní valné hromady má podle ustanovení §
185 odst. 3 obch. zák. pouze představenstvo, nikoli svolavatel původní valné
hromady.
Dovolatelka se domnívá, že v projednávané věci bylo naplněno ustanovení §
131 odst. 3 obch. zák., a to v tom směru, že porušením právních předpisů
při svolání náhradní valné hromady došlo pouze k nepodstatnému porušení práv
osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Dále
dovolatelka poukazuje na ustanovení § 131 odst. 3 písm. b) obch.
zák., které zakazuje soudu vyslovit neplatnost usnesení valné hromady v
případě, že je v rozporu se zákonem při svolávání valné hromady zavinil ten,
kdo se neplatnosti domáhá, což v projednávané věci učinilo představenstvo,
jmenovitě jeho předseda, který se domáhá neplatnosti usnesení valné hromady,
kterou měl svolat, což neučinil.
Dovolatelka se domnívá, že ustanovení § 185 odst. 3 obch. zák. je ve vazbě na
ustanovení § 199 odst. 1 obch. zák. třeba vykládat tak, že pokud představenstvo
ve stanovené patnáctidenní lhůtě nesvolá náhradní valnou hromadu, je tu dozorčí
rada, aby dalších patnáct dnů od marného uplynutí prvních patnácti dnů určených
pro svolání náhradní valné hromady ze strany představenstva tuto náhradní
valnou hromadu svolala. Samozřejmě musí se s tímto svoláním vejít do stanovené
šestitýdenní lhůty.
Navrhovatel ve vyjádření k dovolání dovozuje, že důvody odvolacího soudu, pro
které vyslovil neplatnost usnesení napadené valné hromady, jsou správné a snáší
argumenty na podporu tohoto závěru.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že nebyla-li náhradní valná
hromada svolána ve lhůtě stanovené v ustanovení § 185 odst. 3 obch. zák., nelze
na ni pohlížet jako na náhradní valnou hromadu, nýbrž jako na valnou
hromadu řádnou, popřípadě mimořádnou, pro kterou neplatí výjimka ze schopnosti
usnášení podle § 185 odst. 3 obch. zák. Z toho pak uzavřel, že usnesení přijatá
na napadené valné hromadě nebyla přijata platně. Dovodil rovněž, že důvod, pro
který shledal usnesení valné hromady neplatnými, nelze podřadit pod žádný z
důvodů obsažených v ustanovení § 131 odst. 3 obch. zák.
K tomu dovolací soud uzavřel, že v projednávané věci nesvolalo valnou hromadu
představenstvo ze své vůle, ale na žádost oprávněného akcionáře. Nebyla-li
taková valná hromada schopná se usnášet, bylo povinností představenstva svolat
ve stanovené lhůtě náhradní valnou hromadu. Pokud tak neučinilo, porušilo
povinnost stanovenou obchodním zákoníkem.
Zatímco pro případ, že představenstvo nesvolá k žádosti oprávněného akcionáře
valnou hromadu, určuje obchodní zákoník v ustanovení § 181 odst. 3 další postup
tak, že se akcionář může domáhat svolání valné hromady soudem, pro
případ, že představenstvo nesvolá valnou hromadu náhradní, žádný postup
nestanoví. Je tedy třeba – s použitím výkladových pravidel formulovaných
doktrínou a zásad, na kterých je založen obchodní zákoník (§ 1 odst. 2) –
zkoumat, jaký měl být další postup v projednávané věci.
Účelem ustanovení § 185 odst. 3 obch. zák. je zajistit fungování
společnosti i za situace, kdy se – z jakýchkoli důvodů –
není valná hromada schopna sejít tak, aby se mohla usnášet a přijímat
rozhodnutí potřebná pro další chod společnosti. Vzhledem k tomu, že náhradní
valná hromada je schopna usnášení při jakémkoli počtu členů, je třeba současně
zabránit možnosti zneužití možnosti náhradní valnou hromadu svolat, což činí
obchodní zákoník jednak tím, že zakazuje změnu jejího programu oproti programu
původní valné hromady, jednak tím, že stanoví přísné formální podmínky pro její
svolání.
Krátké lhůty pro svolání náhradní valné hromady pak slouží jednak k
tomu, aby nedocházelo k prodlení při přijetí rozhodnutí
potřebných pro další chod společnosti, jednak k tomu, aby si akcionáři
uvědomili, že jde o valnou hromadu náhradní, která může rozhodovat bez ohledu
na počet hlasů akcionářů na ní přítomných. K tomu ostatně slouží i
povinnost, aby byla náhradní valná hromada v pozvánce jako náhradní výslovně
označena [§ 184 odst. 5 písm. c) obch. zák.]; vzhledem k tomu, že
nedostatek označení valné hromady jako náhradní, nemůže podle ustanovení § 183
odst. 2 obch. zák. vést k prohlášení jejích usnesení za neplatné, je krátká
lhůta pro její svolání o to významnější ochranou před zneužívajícím postupem
při jejím svolání.
Účelem ustanovení § 181 obch. zák. pak je zajistit, aby akcionář nebo
akcionáři, kteří disponují kvalifikovaným počtem hlasů, mohli vynutit svolání
valné hromady, pokud dospěli k závěru, že je třeba předložit valné hromadě k
posouzení určité skutečnosti, týkající se společnosti, kterými
se může zabývat právě jen valná hromada. V praxi takovou skutečností bývají
zpravidla pochybnosti o řádném vedení společnosti, neboť jakékoli jiné
skutečnosti by zpravidla bylo efektivnější projednat s představenstvem, tedy s
orgánem pověřeným obchodním vedením společnosti. Žádost o svolání valné hromady
postupem podle ustanovení § 181 obch. zák. proto v praxi začasté nebývá pro
představenstvo příjemná, a proto chrání obchodní zákoník akcionáře před
zneužitím funkce členy představenstva tím, že žádosti
nevyhoví, tak, že umožňuje domoci se svolání valné hromady soudem.
Ačkoli to zákon výslovně nestanoví, není pochyb ani o tom, že v
případě nečinnosti představenstva může, za podmínek stanovených zákonem, valnou
hromadu k žádosti akcionářů svolat podle ustanovení § 199 obch. zák. dozorčí
rada, neboť ta je obecně oprávněna valnou hromadu svolat, ovšem pouze za
předpokladu, jestliže usoudí, že to vyžadují zájmy společnosti. Přitom zájmem
společnosti může být i ochrana oprávněných zájmů akcionářů. Takový postup je
dokonce pro společnost i akcionáře výhodnější, neboť valná hromada může být
svolána rychleji a aniž by společnost musela hradit náklady soudního řízení
podle § 181 odst. 5 obch. zák.
Při posuzování projednávané věci je třeba vzít v úvahu všechny uvedené zájmy.
Především je třeba se zabývat otázkou, zda postup podle ustanovení § 181 obch.
zák. lze použít i v případě, že představenstvo vyhoví žádosti akcionáře a svolá
valnou hromadu, ta však z jakýchkoli důvodů nebude schopna usnášení.
Systematickým, logickým a teleologickým výkladem a za pomoci analogie, lze
dospět k závěru, že tomu tak je, neboť poruší-li představenstvo povinnost
svolat náhradní valnou hromadu, je třeba poskytnout oprávněným akcionářům
možnost domoci se jejího svolání jinak; nelze totiž dovodit, že neexistuje
zákonný postup, jak uplatnit právo, přiznané jim zákonem. Přitom není pochyb o
tom, že soud nebude svolávat mimořádnou valnou hromadu, ale valnou hromadu
náhradní, neboť mimořádná valná hromada již svolána byla a bylo by proto
nelogické a neúčelné, svolávat ji znovu s tím, že teprve nebude-li opět schopna
usnášení, bude se svolávat valná hromada náhradní.
Svolá-li náhradní valnou hromadu k žádosti akcionáře dozorčí rada, nemůže
dodržet stanovenou patnáctidenní lhůtu pro její svolání, neboť akcionář se na
ni nemůže obrátit dříve, než tato lhůta uplyne, když až po jejím uplynutí je
postaveno najisto, že představenstvo valnou hromadu nesvolá. Do uplynutí
patnáctidenní lhůty tedy ani nelze dovodit zájem společnosti na svolání valné
hromady dozorčí radou. Požadavkem dodržení patnáctidenní lhůty pro svolání
valné hromady dozorčí radou by se eliminovala možnost dozorčí rady tuto valnou
hromadu svolat a napravit tak nezákonné jednání představenstva. Na rozdíl od
svolání náhradní valné hromady soudem by však měla dozorčí rada dodržet
stanovenou šestitýdenní lhůtu pro konání valné hromady, neboť pro ni podle
ustanovení § 199 odst. 1 platí přiměřeně ustanovení § 185 odst. 3 obch. zák. a
dodržení této lhůty nic nebrání.
Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy představenstvo porušilo povinnost
svolat náhradní valnou hromadou za valnou hromadu konanou k žádosti oprávněného
akcionáře, není nutné, aby dozorčí rada, která svolává náhradní valnou hromadu
namísto představenstva, vyžadují-li to zájmy společnosti, dodržela
patnáctidenní lhůtu pro zaslání pozvánky nebo uveřejnění oznámení o jejím
konání.
Závěr, na kterém založil odvolací soud své rozhodnutí tedy není správný, a
proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda v projednávané věci bylo
zájmem společnosti, aby dozorčí rada svolala náhradní valnou hromadu, a to i z
toho hlediska, zda jejím svoláním nebyla porušena práva jiných akcionářů, než
toho, který se domáhal svolání valné hromady.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu