Nejvyšší soud Usnesení obchodní

29 Odo 570/2002

ze dne 2003-03-19
ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.570.2002.1

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 570/2002-221

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní

věci návrhu Č. o. b., a. s., zastoupené JUDr. B. D., advokátkou, na vyslovení

neplatnosti usnesení valné hromady společnosti B. M. P. a.s., zastoupené JUDr.

Z. S., advokátem, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.

13 Cm 111/2001, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze

ze dne 10. dubna 2002, čj. 14 Cmo 17/2002-199, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Navrhovatelka je povinna zaplatit společnosti B. M. P. a.s. na náhradě

nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto

usnesení, k rukám právního zástupce společnosti.

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 2.10.2001, čj. 13 Cm 111/2001-179, kterým soud prvního

stupně zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti

B. M. P. a.s. (dále též jen „společnost“) konané dne 2.11.2000.

Navrhovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Jeho důvodnost

spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci. Konkrétně namítá nesprávný právní výklad ustanovení § 131 a § 183

obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), zejména pokud jde o posouzení

povahy lhůty uvedené v ustanovení § 131 obch. zák. Na rozdíl od obou soudů,

považuje dovolatelka výše zmiňovanou lhůtu za lhůtu procesněprávní. V

odůvodnění dovolání pak dovolatelka podrobně rozvádí argumenty pro tento svůj

závěr. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení

a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně

uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Společnost ve vyjádření k dovolání uvádí, že nesouhlasí se závěry navrhovatelky

a považuje rozhodnutí obou soudů za správná. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud

dovolání zamítl.

Pokud jde o obchodní firmu společnosti, je namístě uvést, že do 2.7.2001

existovala společnost pod firmou Jihočeské pivovary, a.s. Od uvedeného data

pak pod současnou firmou B. M. P. a.s.

Dovolání není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze

dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští.

V tomto případě je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle ustanovení § 237

o. s. ř., neboť je napadáno rozhodnutí ve věci samé.

O případ podřaditelný ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

nejde, neboť usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím,

ale potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 237 odst.

1 písm. b) o. s. ř., neboť soudy v této věci rozhodovaly jen

jednou; zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu

rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné, není-li přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní

význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se

jedná zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud

dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují

rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným

právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního

významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí

řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Otázku povahy lhůty dle § 183 a § 131 obch. zák. již Nejvyšší soud řešil, jak

uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, v rozsudku ze dne 9.5.2000,

čj. 32 Cdo 4/2000-121, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu pod číslem 23/2001. Od závěrů v tomto rozhodnutí uvedených

nemá důvod se odchýlit ani nyní.

Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.

Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.

5, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady společnosti sestávají z odměny

advokáta za dovolací řízení v němž učinil jeden úkon právní služby

(vyjádření k dovolání) ve výši 2.500,- Kč (výše odměny je

určena podle ustanovení § 15, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3, § 7 písm. g/ a

§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po

75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 2.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může

se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 19. března 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu