29 Odo 573/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce
JUDr. M. Š., proti žalovanému JUDr. Ing. V. L., advokátu, jako správci
konkursní podstaty úpadce G. H., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 55 Cm
9/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.
března 2005, č. j. 15 Cmo 224/2004-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. srpna 2004, č. j. 55 Cm 9/2004-60,
zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalovanému správci konkursní podstaty
úpadce G. H. domáhal vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že žalovaný podle § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“) účinně odstoupil od kupní smlouvy o převodu sporných
nemovitostí uzavřené dne 4. srpna 1999 mezi pozdějším úpadcem jako
prodávajícím a žalobcem jako kupujícím. Sjednanou kupní cenu ve výši 1 miliónu
Kč žalobce podle soudu prvního stupně neuhradil a pohledávka nezanikla ani
započtením, když podání žalobce ze 14. srpna 1999, obsahující úkon směřující k
započtení, nebylo úpadci doručeno a ujednání obsažené v článku 1 kupní smlouvy
není dohodou o započtení vzájemných pohledávek ve smyslu § 581 odst. 3
občanského zákoníka (dále též jen „obč. zák.“). Plyne z něj pouze úmysl stran
vypořádat vzájemné vztahy z kupní smlouvy započtením vzájemných pohledávek v
budoucnu. Pohledávka žalobce za úpadcem zde nadto není blíže označena. Nepodává
se odtud ani rozsah, v jakém by v budoucnu mělo dojít k započtení vzájemných
pohledávek.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j.
15 Cmo 224/2004-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl
a uvedené nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vyloučil.
Odvolací soud - cituje ustanovení § 580 obč. zák. - uzavřel, že účastníci kupní
smlouvy měli vůči sobě vzájemné pohledávky způsobilé k započtení, a to žalobce
pohledávku nabytou postoupením od Pozemkového fondu České republiky ve výši
17.121.463,- Kč a žalovaný pohledávku z titulu kupní ceny z kupní smlouvy ve
výši 1 miliónu Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že žalobcova
pohledávka byla v kupní smlouvě dostatečně specifikována (jako pohledávka
předchozího věřitele Pozemkového fondu České republiky dle smlouvy ze dne 7.
června 1999). Pozdější úpadce proto nepochybně věděl, jaká žalobcova pohledávka
má být započtena na jeho pohledávku za žalobcem. Ze znění článku 1 kupní
smlouvy pak podle odvolacího soudu plyne, že její účastníci učinili projev
směřující k započtení. Ke dni podpisu kupní smlouvy se tedy obě pohledávky
setkaly a pohledávka pozdějšího úpadce vůči žalobci započtením zanikla, čímž
došlo ke 4. srpnu 1999 k úhradě kupní ceny. Důvod k odstoupení od kupní smlouvy
a k sepisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce tudíž žalovaný neměl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání namítaje, že
dovolání (správně napadené rozhodnutí) spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že
nerespektoval doložená fakta dovodil-li, že k zániku pohledávky došlo
započtením, které je určitým úkonem. Podle dovolatele k započtení nikdy
nedošlo, jelikož:
1) Právní úkon musí být beze všech pochyb určitý, a to nejen pro účastníky
smluvního vztahu, nýbrž i vůči třetím osobám. Z kupní smlouvy nevyplývá právní
titul ani výše postoupené pohledávky.
2) Z kupní smlouvy nelze dovodit, že v ní jde o zápočet, neboť je použit
budoucí čas. Právě pro neurčitost započtení v kupní smlouvě se žalobce podle
dovolatele odvolává na další skutečnosti, jako je jednání mezi stranami, která
uzavření kupní smlouvy předcházela a na zápis z jednání ze dne 29. července
1999, čímž jen potvrzuje absenci vlastního právního úkonu započtení.
3) Pohledávka, na kterou se žalobce dovolává započtení, je neurčitá z důvodů
uvedených soudem prvního stupně.
4) Žalobce nedoložil, že by se smlouva o postoupení pohledávky stala vůči
úpadci účinnou. Nebylo doloženo oznámení postupitele a žalobce nedoložil „řádné
osvědčení pohledávky žalovanému“.
5) Žalobce nedoložil doručení zápočtu úpadci a v odvolání sám potvrzuje, že k
započtení vlastně nedošlo.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o zániku
pohledávky z kupní smlouvy započtením.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj při dalších
úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové
závěry, podle kterých:
1) Pozemkový fond České republiky postoupil žalobci dne 7. června 1999
pohledávku vůči pozdějšímu úpadci ve výši 17.121.463,- Kč představující
nedoplatek kupní ceny ze smlouvy o prodeji podniku S. s. D.
2) Pozdější úpadce jako prodávající uzavřel dne 4. srpna 1999 se žalobcem jako
kupujícím kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí do vlastnictví žalobce
(vklad vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí byl proveden s
účinky k 17. srpnu 1999) za dohodnutou kupní cenu ve výši 1 miliónu Kč.
3) Článek 1 kupní smlouvy obsahoval ujednání podle kterého:
„Prodávající souhlasí s úhradou kupní ceny započtením k převzaté pohledávce
předchozího věřitele Pozemkového fondu ČR ze dne 7. června 1999. Prodávající
souhlasí s úhradou kupní ceny započtením k převzaté pohledávce předchozího
věřitele Pozemkového fondu ČR“.
4) Usnesením ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 29 K 10/2003-25, prohlásil
Krajský soud v Plzni konkurs na majetek G. H.
5) Podáním datovaným 30. ledna 2004 správce konkursní podstaty úpadce sdělil
žalobci, že podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV odstupuje od kupní smlouvy pro
neuhrazení kupní ceny.
6) Správce konkursní podstaty úpadce sepsal sporné nemovitosti do konkursní
podstaty úpadce.
Podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV ve znění účinném v době odstoupení od kupní
smlouvy (30. ledna 2004), jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v
době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy,
anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy
odstoupit; od smlouvy o koupi najaté věci uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže
pronajímatel odstoupit, ledaže úpadce řádně neplní své závazky z této smlouvy.
Dle ustanovení § 19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o
žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou hodnotu zpeněžit, ani s ní jinak
nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem
žaloby (odstavec 3).
V této podobě uvedené ustanovení platilo jak v době podání vylučovací žaloby
(1. dubna 2004), tak v době vydání napadeného rozhodnutí; jde rovněž o
stávající znění zákona.
Se zřetelem k době uzavření kupní smlouvy je pro další úvahy Nejvyššího soudu
rozhodný především výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č.
87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb.,
č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996
Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb.
Podle ustanovení § 580 obč. zák., mají-li věřitel a dlužník vzájemné
pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se
vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev
směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky
způsobilé k započtení.
Dle § 35 obč. zák., projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může
se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl
účastník projevit (odstavec 1). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec
2). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob
jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní
úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (odstavec
3).
Ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. určuje, že právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k
náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah,
to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu
nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti
právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému
poznání, co chtěl účastník projevit (srov. § 35 obč. zák.).Vůle žalobce a
pozdějšího úpadce vtělená co do vzájemného započtení jejich pohledávek do
článku 1 kupní smlouvy je tedy projevena určitě, je-li výkladem objektivně
pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího
adresáta (žalobce na straně jedné a pozdějšího úpadce na straně druhé) tuto
vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov.
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 35/2001“).
Smyslu dohody o vzájemném započtení pohledávek podle ustanovení § 580 a násl.
obč. zák. se pak neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace započítávané
pohledávky byla provedena i zprostředkovaně, odkazem na listinu, v níž je
pohledávka popsána. Takovou listinou může být (jako v posuzované věci) i
smlouva o postoupení pohledávky. Jak po skutkové stránce uzavřel odvolací soud,
je ze smlouvy o postoupení pohledávky ze 7. června 1999 patrna jak výše
pohledávky, tak její právní důvod (titul). Na tomto základě Nejvyšší soud k
dovolatelem namítané neurčitosti kupní smlouvy co do specifikace žalobcovy
pohledávky pro absenci údaje o jejím právním titulu a výši uzavírá, že
odvolací soud přiléhavě zdůvodnil, proč kupní smlouva v dotčeném směru neurčitá
není.
Obsah ujednání zahrnutého v článku 1 kupní smlouvy pak ani u Nejvyššího soudu
nevyvolává (s přihlédnutím k ustanovení § 35 obč. zák. a výše vysvětlenému
pojetí neurčitosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák.) pochybnosti o
tom, že obsahovalo dohodu o započtení pohledávek a nikoli (jak tvrdí
dovolatel) pouhou proklamaci o budoucím zápočtu těchto pohledávek.
Namítá-li dovolatel, že pohledávka, na kterou se žalobce dovolává započtení, je
neurčitá z důvodů uvedených soudem prvního stupně, Nejvyšší soud k této jeho
obraně poznamenává, že žádný z důvodů obsažených v rozsudku soudu prvního
stupně nevede k závěru o „neurčitosti“ pohledávky uplatněné k započtení
žalobcem (soud prvního stupně se zabýval pouze otázkou, zda tato pohledávka je
v kupní smlouvě dostatečně identifikována).
K námitce dovolatele, že žalobce nedoložil, že by se smlouva o postoupení
pohledávky stala vůči úpadci účinnou, jelikož nebylo doloženo oznámení
postupitele a žalobce nedoložil „řádné osvědčení pohledávky žalovanému“,
Nejvyšší soud uvádí, že potud jde o obranu skutkovou, nadto o obranu, kterou
dovolatel poprvé uplatnil až v dovolacím řízení (ač nejpozději ji mohl použít
do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo - srov. § 118b odst. 1 o.
s. ř.). Dovolací soud však není skutkovou instancí a přihlédnout k těmto
tvrzením mu zapovídá ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.
Toliko v mezích preventivního působení Nejvyšší soud na dané téma mimo rámec
dovolacího přezkumu poznamenává, že důkaz, který o tomto tvrzení vypovídá
jinak, v řízení proveden byl. Šlo o zápis z jednání ze dne 29. července 1999 o
úhradě pohledávky (č. l. 14), který soud prvního stupně četl k důkazu i při
jednání konaném 18. srpna 2004 a ve kterém pozdější úpadce potvrzuje, že jej
postupitel o postoupení pohledávky vyrozuměl. Byť se nedbalostí soudu prvního
stupně jeho rozsudek o tomto důkazu vůbec nezmiňuje, nelze přehlédnout, že při
jeho provedení neměl dovolatel výhrady k pravosti a pravdivosti listiny.
Dovolatelovo tvrzení, že žalobce nedoložil doručení zápočtu úpadci a v odvolání
sám potvrzuje, že k započtení vlastně nedošlo, je pak v rozporu s obsahem
spisu. Žalobce totiž od počátku řízení zastává názor, že nemusí prokazovat
existenci jednostranného úkonu směřujícího k započtení, jelikož k zápočtu došlo
dohodou již v kupní smlouvě. Na závěru o jednostranném započtení pohledávky
napadené rozhodnutí nespočívá.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem
o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšnému
dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalobce žádné prokazatelné
náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu