29 Odo 578/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Miroslava Galluse
v právní věci žalobkyně C. – E. s. r. o., zastoupené advokátem, proti
žalovanému L. S., zastoupenému advokátem, o
zaplacení 426.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně, pod
sp. zn. 5 C 351/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 28. března 2001, čj. 28 Co 473/98 – 111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2001, čj. 28 Co 473/98-111 se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. února 1998, čj. 5 C
351/95-77, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení
částky 420.000,- Kč s 1 % úrokem z prodlení za každý den prodlení od 6.
července 1993 do zaplacení. Po zhodnocení provedených
důkazů a po právním posouzení skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k
závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení vymáhané částky, představující
neuhrazenou část kupní ceny lakovací a sušící kabiny, není důvodný. Součástí
platně uzavřené kupní smlouvy ze dne 13. května 1993 podle § 409 a násl.
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) bylo též ujednání účastníků o
tom, že lakovací a sušící kabina bude dodána v provedení
nafta a v provedení pára, umožňujícím souběžné provozování a vzájemné
přepojování obou médií, což dovodil soud prvního stupně z výpovědi žalovaného a
svědků T. a G., které na rozdíl od výpovědi svědka S. považoval
za věrohodné. Zařízení s takovými vlastnostmi však žalobkyně nedodala. Protože
nárok na zaplacení zůstatku kupní ceny (po odpočtu zaplacených záloh) byl ve
smlouvě vázán na uplynutí lhůty deseti dnů od uvedení lakovací a sušicí kabiny
do provozu a sepsání předávacího protokolu, a protože v italském jazyce
sepsanou a L. G. jako samostatným podnikatelem podepsanou „tabulku o kolaudaci
(přejímce)“ ze dne 25. června 1993 za řádný předávací protokol považovat
nelze, soud prvního stupně uzavřel, že žalovanému povinnost
k zaplacení kupní ceny nevznikla.
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, když
zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 426.000,- Kč s úrokem z prodlení v sazbě
1 % z této částky za každý den prodlení od 6. července 1993 do zaplacení.
Současně změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobkyně a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vztah mezi účastníky založený smlouvou ze
dne 13. května 1993, týkající se kabiny v provedení nafta, vyložil odvolací
soud jako vztah ze smlouvy o dílo, neboť odpovídající závazek
žalobkyně zahrnoval též montáž zboží (§ 410 odst. 2 obch. zák.). Dovodil, že
požadavek na souběžné propojování a provozování zařízení oběma médii do smlouvy
promítnut nebyl, vycházeje z odlišného hodnocení výpovědi žalovaného a již
zmíněných svědků a rovněž z textu uzavřené smlouvy. Listinu ze dne 25. června
1993 sepsanou v italském jazyce posoudil jako předávací protokol, jehož sepsání
účastníci sjednali v článku VII. smlouvy, a který pořídili po uvedení
boxu do provozu. Námitku žalovaného, že L. G., vykonávající v
provozovně žalovaného lakýrnické práce jako samostatný podnikatel, nebyl
zaměstnancem žalovaného a nebyl tudíž oprávněn za něj předávací protokol
podepsat, odmítl odvolací soud jako nedůvodnou, neboť jednání této osoby (jeho
podpis na uvedené listině) zavazovalo žalovaného ve smyslu § 16 obch. zák.
Protože došlo k naplnění sjednaných i zákonných (§ 536 odst. 1 a 2, § 548
odst. 1 obch. zák.) podmínek nároků žalobkyně na zaplacení
zůstatku ceny díla (zařízení v provedení nafta) v částce 321.750,- Kč, odvolací
soud uzavřel, že v tomto rozsahu je žaloba oprávněná.
I ve zbývajícím rozsahu v částce 104.250,- Kč (komponenty zařízení pro
provoz pára) posoudil odvolací soud žalobní návrh jako důvodný, neboť dodání
tohoto zboží žalovanému před montážní kabiny a jejího uvedení do provozu měl za
prokázané z výpovědi svědků T. a G., když naopak žalovaný neprokázal, že by
tyto komponenty pro provedení pára žalobkyni vrátil. Z toho dovodil, že dodací
listy č. 13/93 ze dne 20. července 1993 a č. 14/93 ze dne 2.
srpna 1993, vystavené na box S. E. v ceně 996.000,- a na zařízení pro vytápění
parou byly vyhotoveny dodatečně a pouze potvrzovaly stav přede dnem 25. června
1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání. Ačkoliv
neodkazoval výslovně na příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále
jen „ o. s. ř.“), obsahově vymezil všechny důvody uvedené v § 241
odst. 3 o. s. ř., pro které lze dovolání podat. Ze skutečnosti, že nepřevzal
žádnou z předvolánek založených ve spise na č. l. 96 a nemohl
se tak účastnit jednání před odvolacím soudem, dovozoval zkrácení svých práv
jako účastníka řízení [dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. a) ve
spojení s § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Jinou vadu řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 240
odst. 3 písm. b) o. s. ř.] spatřoval dovolatel v tom, že odvolací soud
neprovedl opakování jakýchkoliv důkazů ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř.,
ačkoliv vycházel ze zcela opačného skutkového základu než soud prvního stupně.
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že své závěry postavil na
skutkových zjištěních, které nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování [dovolací důvod stanovený v § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], když
pominul rozhodné skutečnosti, které byly prokázány výpověďmi svědků T. a G. a
výpovědí žalovaného, když vzal tvrzení účastníků v otázce
dodání lakovací a sušící kabiny za shodná a když bez dalších opor v dokazování
dospěl k hypotetickému závěru o tom, že dodací listy č. 13/93 a
č. 14/93 byly vyhotoveny dodatečně a potvrzovaly stav před 25. červnem 1993.
Závěry odvolacího soudu o provedení díla, splatnosti ceny díla,
oprávněnosti požadovaného příslušenství a zejména o tom, že listina sepsaná v
italském jazyce je předávacím protokolem, spočívají podle
dovolatele na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod vymezený v §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu rovněž
vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou nepoctivého výkonu
práva na zaplacení úroků z prodlení ve smyslu § 265 obch.
zák., jakož i otázkou absolutní neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu
nemožnosti plnění, resp. omylu vyvolaného žalobkyní o skutečnostech rozhodných
pro uzavření smlouvy. V této souvislosti dovolatel poukázal na své nedostatečné
označení ve smlouvě a na skutečnost, že smlouvu za něj podepsal jeho otec, jak
zjistil dodatečně.
V závěru dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, aby věc projednal podle §
234b odst. 5 a § 221 odst. 3 o. s. ř. jiný samosoudce. Současně
požadoval odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. V dalším podání
předložil dovolatel jím objednaný znalecký posudek ze dne 20. června 2001
znalce V. K. o celkovém posouzení technického stavu lakovací a sušící kabiny.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty, jimiž
dovolatel odůvodňoval naplnění dovolacích důvodů a požadovala, aby odvolací
soud jeho dovolání zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). Tak tomu bylo i v tomto případě,
neboť odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., věc projednal rovněž podle dosavadních právních předpisů, jak
výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů
uplatněných v dovolání včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242
odst. 3, věta první, o. s. ř.), přičemž nejprve zkoumal, zdali řízení
trpí vadami uvedenými v § 237 o. s. ř., nebo jinými vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti ( § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Námitku dovolatele o zkrácení jeho práva účastnit se jednání před
odvolacím soudem je třeba posoudit [z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §
241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s.
ř ., tedy zda žalovanému jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z doručenek založených ve spise na č. l. 95 je zřejmé, že odvolací soud
zaslal žalovanému předvolání na jednání konané dne 28. března 2001 jak na
adresu jeho trvalého bydliště (převzala matka žalovaného), tak na adresu „L.
S., S. M, a. s., tř. T. B. 132, Z.“, kterou sám žalovaný uvedl jako adresu
pro doručování písemností soudu (srov. protokol z 2. července 1998 na č. l.
86). Na této doručence je převzetí předvolání na jednání stvrzeno razítkem
uvedené akciové společnosti a podpisem její účetní.
Podle § 46 odst. 1 o. s. ř. adresátu lze doručit písemnost v bytě, v
sídle (místě podnikání), na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení občanského soudního řádu nebyl-li adresát zastižen,
ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě, bydlící v
témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li
ochotna obstarat odevzdání písemnosti.
Žalovaný netvrdil (natož prokazoval), že se v místě doručení na adrese,
kterou sdělil soudu, nezdržoval; v dovolání pouze uvedl, že žádnou z
předvolánek na jednání nepřevzal. Z uvedeného vyplývá, že předvolání na
jednání odvolacího soudu bylo žalovanému řádně doručeno, a že odvolací soud
postupoval správně, když za podmínek v § 101 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s.
ř. věc projednal v nepřítomnosti žalovaného. Protože možnost jednat před soudem
nebyla žalovanému odňata nesprávným postupem soudu, Nejvyšší soud uzavřel, že
uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. není naplněn,
když existenci jiných (dovolatelem neuplatněných) vad, uvedených v § 237 odst.
1 o. s. ř., neshledal.
Námitka, jíž dovolatel vymezil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
b) o. s. ř., totiž, že odvolací soud vycházel z opačného skutkového
základu než soud prvního stupně, aniž provedl opakování důkazů ve smyslu § 213
odst. 2 o. s. ř., je důvodná. Jak vyplývá z
protokolu o jednání před odvolacím soudem (srov. č. l. 102), opakoval odvolací
soud pouze důkaz listinami, nikoli důkazy výpověďmi svědků
a žalovaného (část těchto výpovědí učiněných před soudem prvního stupně
odvolací soud pouze přečetl), přičemž závěr o tom, že součástí smlouvy nebyl
požadavek na souběžné provozování a propojování zařízení
oběma médii, postavil na odlišném skutkovém zjištění, vycházeje při tom z
výpovědi svědka S., kterou soud prvního stupně nepovažoval za věrohodnou.
Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem,
jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle druhého odstavce téhož ustanovení
občanského soudního řádu odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i
doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je
provést bez průtahů.
Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může doznat změn i v
důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního
stupně. Je však zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce
odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak,
aniž by je sám opakoval. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně
na věrohodnost výpovědi účastníka nebo svědka, nesmí z toho vyvodit jiný
skutkový závěr, než soud prvního stupně (ani závěr, že tyto
výpovědi jsou z hlediska výsledku dokazování irelevantní), jestliže důkaz sám
neopakoval (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto, chtěl-li se odvolací soud
odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud
prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, bylo nutno, aby je sám
opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení
těchto důkazů (obdobně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 64/1966 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak vyplývá z obsahu protokolu o odvolacím
jednání, Krajský soud v Brně tímto způsobem nepostupoval. Provedl sice
dokazování čtením rozhodných listin, důkazy výslechem žalobce a svědků, z nichž
soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu rovněž vycházel, však
nezopakoval.
Řízení před odvolacím soudem tak trpí vadou podle ust. § 241 odst. 3
písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu tohoto ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, a nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením § 133 a 134 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Své skutkové zjištění o tom, že lakovací a sušící kabina včetně
komponentů pro její provoz byla dodána přede dnem 25. června 1993, jímž byl
datován předávací protokol, založil odvolací soud na skutečnostech
vyplývajících z této listiny a z výpovědi svědků,
přičemž o dodacích listech č. 13/93 ze dne 20. července 1993 a č.
14/93 ze dne 2. srpna 1993, opatřených podpisem žalovaného a zahrnujících box
S. E. v ceně 996.000,- Kč a další zařízení pro tento box, usoudil, že byly
vyhotoveny dodatečně a pouze potvrzovaly stav, který nastal přede dnem 25.
června 1993. Takové skutkové zjištění ovšem nemá oporu v provedeném dokazování.
Především listina ze dne 25. června 1993, v překladu tlumočníka
nadepsaná jako „Tabulka o kolaudaci (přejímce)“, neoznačuje předmětné zařízení
jinak než výrazem „E.“. Nelze proto pouze z ní samé dovodit, že osvědčovala
předání právě toho předmětu plnění a v tom rozsahu, jak jej účastníci vymezili
v bodě IV. smlouvy. Z jakých jiných provedených důkazů odvolací soud vycházel z
odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá. Svůj skutkový závěr o dodání kabiny
včetně komponentů dovodil ze zjištění, že tato skutečnost je mezi účastníky
nesporná (aniž v tomto směru uvedl shodná tvrzení účastníků – srov. § 120
odst. 4 o. s. ř.), a že je prokazována též uvedenými dodacími listy, přičemž
závěr o jejich dodatečném vyhotovení neopřel o žádný z
provedených důkazů. Odkazuje-li v této souvislosti odvolací soud na důkazy
výpověďmi svědků, které neopakoval [a zatížil tak řízení i v tomto případě
vadou podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. ve smyslu výše uvedených závěrů
dovolacího soudu], neuvádí v odůvodnění svého rozsudku takové skutečnosti z
těchto důkazů vyplývající, na základě nichž by bylo možno učinit jednoznačný
logický a nerozporný závěr o tom, kdy, co a v jakém rozsahu bylo na plnění
smlouvy dodáno, jakož i o tom, že předmětné dodací listy byly vyhotoveny
dodatečně.
Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, čímž jsou
naplněny podmínky dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. c) o. s. ř.
Předmětem dovolacího přezkumu byla dále námitka dovolatelky v rámci
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., že
odvolací soud nesprávně posoudil listinu ze dne 25. června 1993 jako zápis
osvědčující předání předmětu díla.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný
skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil případně nesprávně aplikoval.
V článku III. B) smlouvy č. 1/93/SAM z 13. května 1993 si účastníci
sjednali, že zůstatek kupní ceny je odběratel povinen uhradit do
10 dnů po uvedení do provozu a sepsání předávacího protokolu, v
článku VII. je mimo jiné uvedeno, že po uvedení boxu od provozu bude sepsán
předávací protokol.
Odvolací soud, vycházeje ze správného posouzení této smlouvy v části,
vztahující se k dodání a montáži lakovací a sušící kabiny v provedení nafta,
jako smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., opřel svůj závěr o tom, že
předmětná listina z 25. června 1993 je předávacím protokolem, jehož sepsání
účastníci dohodli ve smlouvě, pouze o argumentaci, že podpis L.
G., který jako samostatný podnikatel vykonával pro žalovaného v jeho provozovně
lakýrnické práce, na této listině je jednáním jiné osoby zavazujícím žalovaného
podle § 16 obch. zák. Aby bylo možno dospět k takovému závěru, bylo třeba
posoudit všechny rozhodné náležitosti tohoto úkonu z hlediska dalších právních
norem, nikoli pouze jednu z nich, jak učinil v této otázce odvolací soud. Proto
jeho právní posouzení uvedené listiny je neúplné, a tedy i
nesprávné.
Především (jak již bylo naznačeno výše) odvolací soud vůbec
neposuzoval, na jaké zařízení a na jaký jeho rozsah a stav se
„tabulka o kolaudaci“ vztahovala, neboť údaje v ní uvedené
samy o sobě nepostačují k závěru, že se jednalo právě o ten předmět plnění,
jaký strany vymezily v bodě IV. smlouvy. Při svém právním posouzení odvolací
soud zcela pominul aplikaci interpretačních pravidel na právní úkon jednajících
osob (§ 35 občanského zákoníku, § 266 obch. zák.), jejíž nezbytnost vyplývala
jak z výpovědi L. G. (srov. protokol o jednání na č. l. 74), tak z textu
„tabulky o kolaudaci“, který neobsahuje prohlášení o předání díla, nýbrž
pouze o spokojenosti s dodaným zařízením.
Se závěry odvolacího soudu nelze souhlasit ani v otázce nároku
žalobkyně na zaplacení částky 104.250,- Kč, představující sjednanou
cenu komponentů pro provoz pára. Především odvolací soud právní důvod tohoto
závazku žalovaného vůbec nekvalifikoval, přičemž jeho oprávněnost vyvodil jen z
toho, že žalovaný neprokázal, že tyto díly, dodané ještě před
montáží kabiny a dosud nevybalené z krabic, žalobkyni vrátil, aniž uvádí, jaký
právní předpis na zjištěný skutkový stav aplikoval.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu ve výše uvedených otázkách
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolání důvodné i z pohledu
dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.
s. ř.
Tomuto závěru však nelze podřadit posouzení námitky
dovolatele o nedostatečném označení účastníků ve
smlouvě, v níž byla žalobkyně uvedena bez právní formy a
žalovaný jako „ S. M. O.“. Nepřesné označení osoby, která je účastníkem
smlouvy, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého
obsahu právního úkonu jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (shodně
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/1998). Tak je tomu i v tomto
případě, neboť z údajů obsažených ve smlouvě (z identifikačního čísla
žalobkyně, jakož i z rodného čísla a podpisu žalovaného) lze účastníky smlouvy
nepochybně a nezaměnitelně identifikovat.
Aniž se musel zabývat ostatními námitkami (vznesenými
dovolatelem pro případ, že by v přezkoumávaných otázkách nebylo
shledáno pochybení odvolacího soudu), Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí
odvolacího soudu není správné, a proto je podle § 243b odst. 1,
části věty za středníkem, o. s. ř., zrušil.
Pro úplnost lze uvést, že k námitkám dovolatele zahrnujícím nové
skutečnosti a důkazy (podpis kupujícího ve smlouvě, prokazování
tvrzených skutečností přiloženým znaleckým posudkem) nelze v dovolacím řízení
přihlédnout (srov. § 240 odst. 3, § 242 odst. 3 věta první a § 243 odst. 2 věta
první o. s. ř.). Rovněž použití § 221 odst. 3 v návaznosti na
§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 nepřichází v dané
věci v úvahu, neboť dovolací soud (jak již výše odůvodnil) toto dovolání mohl
projednat a rozhodnout o něm pouze podle dosavadních právních předpisů,
účinných před 1. lednem 2001.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu