29 Odo 58/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
Č. r. s., a. s. v l., , zastoupené Mgr. M. K., advokátem, , proti žalované Mgr.
E. L., advokátce, , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně A. B., a. s. v
l., , zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, , o vyloučení pohledávek ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 23 Cm 151/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 17. března 2005, č. j. 13 Cmo 185/2004-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 23 Cm 151/2001-65, zamítl Městský soud v
Praze žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované správkyni konkursní
podstaty úpadkyně A. B., a. s. v likvidaci vyloučení pohledávek za společností
A. T., s. r. o., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, a to konkrétně
pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 7. dubna 1994 ve výši 73,683.247,55 Kč
(bod I. výroku) a pohledávky ze smlouvy o převzetí ručení ze dne 11. srpna 1993
ve výši 69,698.318,- Kč (bod II. výroku).
Soud dospěl k závěru, že dvě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi
pozdější úpadkyní jako postupitelkou a žalobkyní jako s postupnicí dne 1. února
1999 (dále též jen „postupní smlouvy“), jsou neúčinné ve smyslu ustanovení §
15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též
jen „ZKV“), jelikož byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Úplatu za
postoupení pohledávek nižší než jedna čtvrtina nominální hodnoty pohledávek,
měl soud za nepřiměřeně nízkou. Soud dále uvedl, že nedošlo k úhradě úplaty za
postoupení pohledávek formou jednostranného úkonu žalobkyně směřujícího k
započtení. Pohledávka pozdější úpadkyně totiž v době úkonu směřujícího k
započtení ještě nebyla splatná. Vzhledem k tomu, že nebyla dle dohody uhrazena
úplata za postoupení pohledávek, nepřešla ani vlastnická práva k jednotlivým
pohledávkám.
Soud měl rovněž za to, že v rozporu se zákonem je i způsob naplňování
postupních smluv a přístup k jejich realizaci (započítání pohledávek), což samo
o sobě způsobuje neplatnost dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Obdobný způsob dodržování smluv je podle
soudu na hranici dobrých mravů, ne-li již za ní. Z výše uvedených důvodů
nevzniklo žalobci ani právo účtovat smluvní pokutu a podmínky článku IV. odst.
2 a 3 postupních smluv zůstaly nenaplněny.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ze dne
17. března 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že obě označené
pohledávky vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud založil své závěry především na skutkových závěrech, podle
kterých:
1/ Pozdější úpadkyně jako postupitelka uzavřela se žalobkyní jako s postupnicí
dne 1. února 1999 dvě smlouvy o postoupení pohledávek. U první z nich byla
předmětem postoupení pohledávka postupitelky vůči společnosti A. T., s. r. o.,
vzniklá z úvěrové smlouvy ze dne 7. dubna 1994, ve výši 73,683.247,55 Kč;
úplata za postoupení této pohledávky byla dohodnuta částkou 9,450.000,- Kč. U
druhé z postupních smluv byla předmětem postoupení pohledávka postupitelky vůči
společnosti A. T., s. r. o., vzniklá ze smlouvy o převzetí ručení ze dne 11.
srpna 1993, ve výši 69,698.318,- Kč; úplata za postoupení této pohledávky byla
dohodnuta částkou 18,557.100,- Kč.
2/ Ing. P. K. jako postupitel uzavřel se žalobkyní jako s postupnicí dne 5.
února 1999 dvě smlouvy o postoupení pohledávek. U první z nich byla předmětem
postoupení pohledávka postupitele vůči pozdější úpadkyni ve výši 8,492.900,- Kč
u druhé z nich pohledávka postupitele vůči pozdější úpadkyni ve výši
18,557.100,- Kč.
3/ Ing. P. K. oznámil pozdější úpadkyni dopisem ze dne 5. února 1999, že
pohledávky označené pod bodem 2/ postoupil žalobkyni.
4/ Žalobkyně oznámila pozdější úpadkyni dvěma dopisy ze dne 5. února 1999, že
započítává pohledávky, které vůči úpadkyni má (jež nabyla postoupením od Ing.
K.) proti pohledávkám, které vůči ní má pozdější úpadkyně z titulu úplaty za
postoupení podle postupních smluv.
5/ Žalobkyně upozornila pozdější úpadkyni dopisem ze dne 5. února 1999, že jí
začala plynout lhůta k plnění ve smyslu článku IV. odst. 2 a 3 druhé postupní
smlouvy.
6/ Žalobkyně oznámila pozdější úpadkyni dopisem ze dne 15. února 1999, že
smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč, na kterou jí vznikl nárok pro porušení
povinnosti ze druhé postupní smlouvy, si započítává proti dosud nesplacené
části úplaty za postoupení pohledávky podle první postupní smlouvy.
7/ Žalobkyně oznámila pozdější úpadkyni dopisem ze dne 2. března 1999, že
smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč, na kterou jí vznikl nárok pro porušení
povinnosti z první postupní smlouvy, si započítává proti dosud nesplacené části
úplaty za postoupení pohledávky podle první postupní smlouvy.
7/ Návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdější úpadkyně byl podán 17.
září 1998 a konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen 18. března 1999.
8/ Správkyně konkursní podstaty úpadce sepsala 26. května 1999 pohledávky,
které byly předmětem postupních smluv z 1. února 1999, do konkursní podstaty
úpadkyně, s tím, že postupní smlouvy jsou neúčinné ve smyslu ustanovení § 15
odst. 1 ZKV.
V rovině právní odvolací soud uzavřel, že nesdílí názor soudu prvního stupně,
že postupní smlouvy jsou absolutně neplatné. K argumentaci způsobem naplňování
postupních smluv uvedl, že soudní praxe dospěla k závěru, že jen ze způsobu a z
okolností, za nichž byl právní úkon uzavřen, nelze dovozovat neplatnost
právního úkonu podle § 39 obč. zák. Měl-li soud prvního stupně na mysli, že
neplatnost postupních smluv způsobil zkoumaný zápočet vzájemných pohledávek
žalobkyně a pozdější úpadkyně (provedený v rozporu se zákonem nebo zákon
obcházející), pak ani s tímto jeho názorem odvolací soud nesouhlasí. Žalobkyně
povedla úkon směřující k započtení, jemuž se pozdější úpadkyně nebránila, z
čehož lze dovodit, že došlo k započtení dohodou dle ustanovení § 364 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“); podle tohoto
ustanovení lze započíst pohledávku splatnou vůči pohledávce, která dosud
splatná není. Pozdější úpadkyně navíc tím, že k dohodě přistoupila, nikterak
nezmenšila objem svých prostředků, neboť částka, kterou by měla žalobkyni
zaplatit, byla započítána na částku, kterou měla od žalobkyně obdržet.
Zmínil-li se soud prvního stupně o „realizaci“ postupních smluv z 1. února
1999 žalobkyní (jež by zakládala jejich neplatnost), šlo o právní vztah
nastolený mezi žalobkyní jako věřitelkou a dlužnicí (A. T., s. r. o.) odlišnou
od pozdější úpadkyně; způsob realizace práv věřitelky za dlužnicí odlišnou od
pozdější úpadkyně nemá žádný vliv na konkursní řízení a nevztahuje se na něj §
15 odst. 1 písm. c/ ZKV, neboť nejde o právní úkon úpadkyně.
Skutečnost, že v době uzavírání postupních smluv z 1. února 1999 byl na
postupitelku (pozdější úpadkyni) již podán návrh na prohlášení konkursu, ještě
neznamená - pokračoval odvolací soud - že by se tímto okamžikem měla
postupitelka vzdát běžné obchodní činnosti, ke které patří i uzavírání smluv o
postoupení pohledávek za nebonitními dlužníky.
Postoupením takových pohledávek mohla pozdější úpadkyně získat určitá aktiva
nebo zmenšit svoje pasiva, a tím případně odvrátit hrozbu prohlášení konkursu.
Takové jednání není proto ani v rozporu s dobrými mravy a nezakládá neplatnost
těchto právních úkonů. Okolnost, že se smluvní straně nedostalo ekvivalentu
plnění, které sama poskytla, nepovažuje soudní praxe v souladu s teorií za
rozpor s dobrými mravy, uzavřel odvolací soud.
Odvolací soud nepokládal postupní smlouvy za absolutně neplatné právní úkony (§
39 obč. zák.) pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obcházejí, jen proto,
že došlo k zápočtu vzájemných pohledávek, s tím, že započtení dohodou ve smyslu
ustanovení § 364 obch. zák. je zákonem stanoveným způsobem zániku pohledávek.
Postupní smlouvy z 1. února 1999 se staly platnými a účinnými dnem jejich
podpisu oběma jejími účastníky, čímž došlo i ke změně v osobě věřitele.
Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že účinnost postupních
smluv z 1. února 1999 byla vázána na zaplacení sjednané úplaty za postoupení
pohledávek a tím, že žalovaná toto tvrzení uplatnila až ve vyjádření k odvolání
z 24. ledna 2005 porušila zákaz uplatňování nových skutečností v odvolacím
řízení. Proto se odvolací soud touto námitkou podrobněji nezabýval, uváděje
pouze, že v článku III. postupních smluv z 1. února 1999 byl dojednán způsob
provedení úplaty za postoupení.
Odvolací soud dále zkoumal, zda postupní smlouvy z 1. února 1999 jsou
neúčinnými právními úkony ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV,
uzavíraje především, že byly sjednány v rozhodném období (po zahájení
konkursního řízení).
K otázce přiměřenosti úplaty za postoupení pohledávek odvolací soud uvedl, že
pohledávky byly postoupeny za 13 % a 26 % jejich nominální hodnoty. Obě
postoupené pohledávky byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem ve
vlastnictví třetí osoby, (stejnou zástavou), přičemž podle znaleckého posudku
činila obvyklá cena zastavených nemovitostí 25.667.670,- Kč. Sjednaná úplata za
postoupení pohledávek byla vyšší. S poukazem na doplnění dokazování znaleckým
vyjádřením pak odvolací soud uzavřel, že úplata za postoupení pohledávek byla
vyšší než částka, jíž mohlo být dosaženo jejich vymáháním. Postupní smlouvy z
1. února 1999 proto neměl ani za neúčinné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěry
odvolacího soudu, podle kterých:
- na základě postupních smluv přešla práva z těchto pohledávek na žalobkyni a
způsob, jakým žalobkyně naplňovala předmětné smlouvy a přistupovala k jejich
realizaci (započítávání pohledávek), nelze považovat za absolutně neplatné
právní úkony ve smyslu § 39 obč. zák.,
- úplata za postupované pohledávky byla zaplacena na základě dohody žalobkyně a
pozdější úpadkyně o započtení,
- postupní smlouvy nejsou neúčinnými právními úkony podle § 15 ZKV.
K tomu dovolatelka uvádí, že postupní smlouvy jsou neúčinné dle § 15 odst. 1
ZKV, a že postupem žalobkyně nedošlo k zaplacení dohodnuté úplaty za předmětné
pohledávky, takže ty na žalobkyni nepřešly.
Postupní smlouvy byly podle dovolatelky uzavřeny v rozhodné době dle § 15 odst.
1 ZKV za nápadně nevýhodných podmínek; vzájemně poskytnutá plnění jsou totiž ve
zjevném nepoměru s ohledem na výši postupovaných pohledávek a jejich zajištění
a na následné jednání žalobkyně učiněné bezprostředně po uzavření smluv
(spočívající v odkupu pohledávek vůči úpadkyni za účelem jejich jednostranného
započtení se svými závazky vůči úpadkyni). Zdůrazňuje přitom, že žalobkyni bylo
v dané době známo, že na pozdější úpadkyni byl podán návrh na konkursu a že
prohlášení konkursu se očekává v brzké době.
Žalobkyně si podle dovolatelky nepochybně byla vědoma toho, že postupní smlouvy
byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, neboť v dopise ze dne 7. března
2002, adresovaném dovolatelce uvádí, že „cesta k řešení dané situace je v tom,
že konkursní správkyně navrhne cenu obvyklou, tj. doplatek, na jehož výši je
třeba se domluvit.“ Dovolatelka má za to, že tvrzení, že postupní smlouvy byly
uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, doložila jednak těmito smlouvami (z
nichž je zřejmé, že pohledávky v celkové výši 143.381.565,55 Kč s
příslušenstvím, které byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem, byly
postoupeny za celkovou částku 28.007.100,- Kč) a dopisem žalobkyně.
Uvádí, dále že nevýhodnost postupních smluv je třeba posoudit též v souvislosti
s následným jednáním žalobkyně, která se snaží uhradit dohodnutou kupní cenu
formou zápočtu s pohledávkami s nulovou hodnotou; šlo totiž o příslušenství
nezajištěných pohledávek. Je proto zřejmé, že prodejem zastavených nemovitostí
byl dovolatelka získala více, než postoupením pohledávek žalobkyni.
Závěr odvolacího soudu, že pozdější úpadkyně mohla úplatou za postoupení
pohledávky poskytnutou jí žalobkyní formou započtení, získat určitá aktiva
nebo zmenšit svá pasíva a tím odvrátit hrozbu prohlášení konkursu, má
dovolatelka za ničím podložený, dodávajíc, že jednání žalobkyně bylo účelové a
mělo být výhodné zejména pro žalobkyni.
K odbornému posudku ze dne 1. prosince 2004, dovolatelka poznamenává, že
neobsahuje žádné odborné posouzení podmínek, za nichž byly uzavřeny postupní
smlouvy.
Závěr, že postupem žalobkyně nedošlo k zaplacení dohodnuté úplaty za pohledávky
a proto tyto pohledávky na žalobkyni nepřešly, dovolatelka dovozuje z toho, že
platnou úhradou této úplaty nebylo provedení jednostranného zápočtu.
Úplata totiž byla v obou postupních smlouvách dohodnuta ve splátkách, plnění
mimo splátky nebylo sjednáno. Žalobkyně přitom jednostranné započtení povedla
již dopisem z 5. února 1999, tedy v době, kdy pohledávky úpadkyně vůči
žalobkyni nebyly dosud splatné.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k započtení došlo
na základě dohody stran, jelikož se úpadkyně tomuto započtení nijak nebránila,
s tím, že projev vůle obou stran takovou dohodu uzavřít zde nebyl.
K závěru odvolacího soudu, že v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že
by účinnost postupních smluv byla vázána zaplacení sjednané úplaty za
postoupení pohledávek, a že toto tvrzení uplatnila až ve vyjádření k odvolání,
dovolatelka uvádí, že nejde o žádnou novou skutečnost, neboť tuto námitku
uplatnila již v podáních z 11. listopadu 2002 a 26. listopadu 2003 (jde o
podání č. l. 22-27 a č. l. 55-57). Vůle smluvních stran i účel ujednání
obsaženého v článku IV. odst. 1 postupních smluv jsou podle dovolatelky
zřejmé.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však
důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, a ze spisu se
nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV ve znění účinném v době prohlášení
konkursu na majetek úpadkyně (pro věc rozhodném), jestliže byl prohlášen
konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v
posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po
podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné
majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně
nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým
příležitostem.
Ustanovení § 524 obč. zák. v rozhodném znění (v době uzavření všech postupních
smluv) zní:
§ 524
(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit
písemnou smlouvou jinému.
(2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s
ní spojená.
V posuzované věci dovolatelka vyšla z toho, že právní úkon (postupní smlouvy)
byl učiněn za nápadně nevýhodných podmínek, což dovozovala z poměru dohodnuté
úplaty za postoupení k nominální výši postoupených pohledávek, z ochoty
žalobkyně dohodnout se na doplatku a z následného chování žalobkyně (která se
snaží uhradit dohodnutou kupní cenu formou zápočtu).
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že nominální výše postupované pohledávky nemá
žádnou vypovídací schopnost o její skutečné hodnotě v době postoupení, jež se
projevuje sjednáním úplaty za postoupení (jde-li o postoupení úplatné). Závěr,
že šlo o postoupení za nápadně nevýhodných podmínek, nelze učinit ani na
základě projevené ochoty postupnice dohodnout se na případném „doplatku“
úplaty za postoupení ani z toho, že postupnice následně (po uzavření
postupních smluv z 1. února 1992) přikročila k úhradě sjednané úplaty
započtením proti pohledávkám vůči dlužnici nabytým postoupením od Ing.
Kapusty.
Závěr o tom, že k postoupení pohledávek nedošlo za nápadně nevýhodných
podmínek, odvolací soud učinil na základě dovolatelkou nezpochybněného
skutkového stavu věci. Přitom (správně) vycházel nikoli pouze z nominální výše
postupovaných pohledávek a sjednané úplaty; zkoumal a porovnal také výši
plnění, které bylo možné získat z postoupených pohledávek (i s přihlédnutím k
jejich zajištění) a výši sjednané úplaty.
Opodstatněná není ani argumentace dovolatelky ohledně nemožnosti započtení
pohledávky splatné (pohledávky žalobkyně), proti pohledávce, která ještě
splatná není (pohledávka pozdější úpadkyně vůči žalobkyni z titulu sjednaných
úplat za postoupení).
Závěr odvolacího soudu, že šlo o započtení dohodou, přípustné dle § 364 obch.
zák., vskutku není přiléhavý; to, že se pozdější úpadkyně zápočtu nebránila,
neznamená (zvláště v situaci, kdy úkon zjevně nebyl míněn jako návrh dohody o
započtení), že se žalobkyní sjednala dohodu o započtení. V rozsudku
uveřejněném pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na
který v podrobnostech dokazuje) Nejvyšší soud nicméně na dané téma uzavřel, že
v občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových vztazích lze
jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není
splatná. Zánik pohledávek v takovém případě nastane okamžikem, kdy projev vůle
směřující k započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není splatná.
Dovolatelka má pravdu, vytýká-li odvolacímu soudu nepřesnost úvahy, podle které
obranu, že účinnost postupních smluv z 1. února 1999 byla vázána na zaplacení
sjednané úplaty za postoupení pohledávek, uplatnila až ve vyjádření k odvolání
z 24. ledna 2005 (vskutku se tak stalo již podáními, které označila v
dovolání). Ani tato nepřesnost však nemá vliv na správnost právního posouzení
věci odvolacím soudem, když jednostrannými zápočty nastaly tytéž účinky, jaké
měla podle článků IV. odst. postupních smluv z 1. února 1999 vyvolat úhrada
jednotlivých splátek úplaty za postoupení pohledávek). Nešlo tu ostatně o
„účinnost“ postupních smluv z 1. února 1999, nýbrž o určení doby přechodu
příslušných částí postupovaných pohledávek na postupnici.
Na tomto základě lze uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného
dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že u procesně úspěšné žalobkyně
žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně 28. srpna 2008
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu