NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 589/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně V. A., proti žalovaným 1) H. R., 2) H. R., o zaplacení částky
176.376,- EUR, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 183/2002, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února
2004, č.j. 5 Cmo 475/2003-46, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č.j. 5 Cmo
475/2003-46, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2003,
č.j. 47 Cm 183/2002-36, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 37
zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním (dále též jen „zákon“), a na ustanovení § 84 a § 86 odst. 2
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř .“) - akcentoval, že pravomoc
soudů České republiky je dána, je-li dána jejich (místní) příslušnost. Jelikož
žalovaní nemají v České republice obecný soud ve smyslu ustanovení § 84 o. s.
ř., bylo nutno se zabývat otázkou, zda nejsou dány podmínky místní
příslušnosti podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř., podle něhož proti tomu,
kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit
majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek. Takovým majetkem -
pokračoval odvolací soud - je i „cena za převod obchodního podílu“ [správně
pohledávka žalovaných proti Ö. P., s. r. o. (nyní P. R. s. r. o.).
Pro řešení otázky, zda je dána pravomoc soudů České republiky, považoval
odvolací soud za rozhodující, zda je výše uvedená pohledávka splatná na území
České republiky. Vzhledem k nemožnosti aplikace obchodního zákoníku (podle
ustanovení § 10 odst. 3 zákona se smlouvy o převodu obchodního podílu spravují
právem místa, kde byla smlouva uzavřena - v této věci právem maďarským) a
vzhledem k tomu, že žalobkyně nedoložila, že žalovaní jako devizoví
cizozemci mají u některé z bank na území České republiky účet, odvolací soud
dovodil, že podmínka splatnosti pohledávky na území České republiky splněna
není a závěr soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudů České republiky
je tak správný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítajíc
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
Dovolatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož pro
řešení otázky pravomoci soudů České republiky není rozhodující sídlo dlužníka
(Ö. P., s. r. o.), nýbrž místo splatnosti pohledávky. Současně argumentuje, že
v případě, kdy není sjednáno jiné místo splatnosti, je pohledávka splatná u
dlužníka, tj. v obvodu soudu určeného podle sídla dlužníka. Má-li věřitel
(žalovaní) majetek (pohledávku) na území České republiky, je - podle
přesvědčení dovolatelky - dána ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. i
„příslušnost českých soudů k vedení řízení“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením, přezkoumal - v hranicích právních otázek formulovaným dovoláním -
zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Jelikož vzhledem k datu zahájení řízení (11. listopad 2002) a k datu rozhodnutí
odvolacího soudu (17. únor 2004) nelze otázku pravomoci soudů České republiky
řešit dle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech, a jelikož výslovná úprava v tomto směru není obsažena ani ve vyhlášce
č. 9/1963 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a
Rakouskou republikou o vzájemném právním styku ve věcech občanskoprávních, o
listinách a o právních informacích se Závěrečným protokolem, uplatní se pro
řešení otázky pravomoci soudů České republiky právní úprava obsažená v
zákonu č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.
Podle ustanovení § 37 zákona je pravomoc českých soudů v majetkových sporech
dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost (odstavec 1).
Pravomoc českých soudů v majetkových sporech může být založena také písemnou
úmluvou stran. Věcnou příslušnost českých soudů nelze však takovou úmluvou
měnit (odstavec 2). Česká organizace může pro majetkové spory písemně ujednat i
příslušnost cizozemského soudu (odstavec 3).
Českými předpisy, podle nichž je dána příslušnost českých soudů, jsou především
ustanovení občanského soudního řádu o místní a věcné příslušnosti soudů a
„příslušností“ se rozumí právě místní příslušnost soudů. Občanský soudní řád
pak pravidla pro určení místní příslušnosti formuluje v ustanoveních § 84 až §
89a, přičemž tzv. obecná místní příslušnost je upravena v ustanoveních § 84 až
§ 86 o. s. ř., výlučná místní příslušnost v ustanovení § 88 o. s. ř. a
místní příslušnost na výběr daná v ustanovení § 87 o. s. ř. K založení
pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu pak postačí, aby byl dán
kterýkoli z těchto druhů místní příslušnosti.
Podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud
v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má
majetek.
„Majetkem“ se pak dle ustálené judikatury rozumějí nejen věci (movité i
nemovité), nýbrž i pohledávky a další práva a hodnoty ocenitelné penězi (srov.
např. výklad pojmu „majetek podléhající konkursu“ podaný pod bodem XXIX.
Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
v rozhodnutích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 20/2000 a 2/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Mají-li žalovaní pohledávku vůči Ö. P., s. r. o., (viz tvrzení žalobkyně), je
nepochybné, že mají v České republice majetek (který může případně být postižen
výkonem rozhodnutí), v důsledku čehož je - podle ustanovení § 86 odst. 2
o. s. ř., jež podmínku „místa splatnosti pohledávky“ neobsahuje - dána i
místní příslušnost (a tudíž i pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí
věci.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
není správné, a dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, dopadají na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení se soud prvního stupně - při zkoumání podmínek, zda je dána
pravomoc soudů České republiky - neopomene zabývat otázkou, zda žalobkyně
tvrzenou pohledávku žalovaných předloženými listinami skutečně osvědčila či
nikoli, když soudy obou stupňů doposud existenci této pohledávky neprověřovaly
potud, zda opravdu svědčí oběma žalovaným a zda nadále trvá, tj. zda nebyla
splněna, popř. jiným způsobem nezanikla (za tímto účelem ostatně
neučinily ani dotaz na tvrzenou dlužnici).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. května 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu