29 Odo 592/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobkyně V. R., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému P. H.,
zastoupenému, advokátem, o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv
a povinností, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 30/99,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu
2001, č.j. 11 Cmo 208/2001, 11 Cmo 209/2001-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným výrokem změnil odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního
stupně ze dne15.12.2000, č.j. 34 Cm 30/99-58, kterým tento soud určil,
že dohoda mezi žalobkyní a žalovaným o převodu členských práv a
povinností v B. d. V. I, (dále jen „dohoda“), je neplatná, tak, že žalobu
zamítl.
Odvolací soud uzavřel, že podle ustáleného výkladu § 80 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) je, po procesní stránce, předpokladem
úspěšnosti žaloby na určení jednak to, že účastníci mají věcnou legitimaci,
jednak naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z provedeného
dokazování sice vyplývá, že manželka žalovaného nebyla účastníkem dohody, avšak
vzhledem k tomu, že žila se žalovaným v manželství, vzniklo jí - pokud byla
dohoda platná - nejen právo společného nájmu k bytu, který žalovaný získal na
základě dohody (dále jen „byt“), ale také společné členství v družstvu (§ 703
odst. 2 občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“), když v řízení nebylo ani
tvrzeno, že manželé uzavřeli dohodu o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví.
Se zřetelem na nedílnost společného nájmu a společného členství manželů v
družstvu je ve sporu dána věcná pasivní legitimace společně u žalovaného a jeho
manželky - žaloba tedy měla směřovat proti oběma, neboť jen tak by byla sporná
otázka vyřešena závazně proti oběma; již proto nemůže být dán
naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Dále odvolací soud uvedl, že podle ustáleného výkladu je naléhavý právní zájem
dán zejména tam, kde by bez požadovaného určení bylo ohroženo právo žalobce
nebo, kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení
nejistým. Žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze
žalovat na splnění povinnosti. V případě, že lze žalovat na plnění připustila
soudní praxe, že naléhavý právní zájem na určení může být dán tehdy, jestliže
se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže
žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného
právního vztahu nebo práva. V projednávané věci by však případné vyhovění
žalobě nevyřešilo nic již proto, že žalovaný se svou rodinou v bytě bydlí, a
proto by požadované určení neplatnosti dohody nepředešlo žalobě na plnění.
Žalobkyně spatřovala naléhavý právní zájem mj. i v tom, že by byl postaven
najisto její právní vztah k bytovému družstvu. To však není účastníkem řízení v
projednávané věci, a proto by ani eventuelní rozsudek, vyhovující
žalobě, vůči němu nebyl závazný (§ 159 odst. 2 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do jeho
důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
V odůvodnění svého dovolání uvedla, že chtěla žalobou dosáhnout, aby získala
zpět všechna dohodou převedená práva a povinnosti vyplývající z členství v
družstvu, nikoli pouze nájemní právo k bytu. Žalobou na plnění, konkrétně
žalobou na vyklizení bytu, by dovolatelka tohoto účelu nedosáhla. V řízení o
takové žalobě by soud musel platnost dohody posoudit jako předběžnou otázku,
což by se projevilo pouze v důvodech rozhodnutí. Soud však není důvody
uváděnými v žalobě vázán. Tak může v žalobě na vyklizení bytu dospět k závěru,
že dohoda je platná, že však žalobě nelze vyhovět, protože existuje právo
dovolatelky byt do své smrti užívat, což bylo v soudním řízení rovněž tvrzeno.
Jestliže by tedy soud rozhodl ve prospěch dovolatelky, ale odůvodnil rozsudek
jinak než neplatností dohody, nemohla by tato podat odvolání proti takovému
vyhovujícímu rozsudku. Proto neřeší žaloba na plnění celý obsah a dosah
sporného právního vztahu.
K závěru soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného dovolatelka
uvedla, že společné členství manželů v družstvu vzniká, jestliže spolu manželé
žijí. Pokud spolu trvale nežijí, pak společné členství ani společný nájem k
bytu nevzniká. Dovolatelka vytýká soudu, že k závěru o vzniku společného
členství manželů k bytu dospěl na základě nedostatečně zjištěného skutkového
stavu, resp., že jeho závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka již
ve vyjádření k odvolání uvedla, že manželka žalovaného bydlela v době uzavření
dohody v P. 4, N. 9, a rovněž uvedla, že žalovaný bydlel na adrese E.
674. Při odvolacím řízení pak namítla, že z důvodu podnikání žalovaného a
vzhledem k vyjádření jeho manželky ze dne 4.12.1995 mohlo dojít k rozdělení
společného jmění manželů, aniž se soud s těmito námitkami vyrovnal.
Dovolatelka dovozuje, že uzavře-li jeden z manželů dohodu o převodu členských
práv a povinností v družstvu, stává se členem družstva nejprve tento manžel, a
ke vzniku společného členství dochází až při splnění dalších podmínek, přičemž
jednou z nich je vznik nájmu bytu. Připouští-li odvolací soud, aby byla dohoda
o převodu členských práv a povinností uzavřena za trvání
manželství i jen jedním z manželů, musí být rovněž přípustné, aby byla
neplatnost této dohody vyřešena závazně jen vůči tomuto manželovi, nebyl-li
druhý manžel účastníkem smlouvy. Není-li dohoda platná, členství účastníka
smlouvy nevzniklo a nemohl proto vzniknout ani společný nájem a společné
členství, které je odvozeno od tohoto manžela, je-li platná, nic se na
společném členství nemění (pokud skutečně vzniklo). Aby došlo k
okamžitým účinkům převodu členských práv a povinností vůči oběma manželům,
musela by tato dohoda být oběma manželi uzavřena. Správně by za trvání
manželství měla být dohoda uzavřena oběma manželi, neboť se nejedná o běžnou
záležitost. Není-li dohoda o převodu členských práv a povinností platná z
důvodu, že nebyla podepsána oběma manželi, lze žalobě na neplatnost smlouvy
vyhovět.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001). O takový případ se jedná i v projednávané věci, když
soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31.12.2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že z provedeného
dokazování sice vyplývá, že manželka žalovaného nebyla účastníkem dohody,
avšak, že žila se žalovaným v manželství, vzniklo jí - pokud byla dohoda platná
- nejen právo společného nájmu k bytu, který žalovaný získal na základě dohody
(dále jen „byt“), ale také společné členství v družstvu (§ 703 odst. 2
občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“), když v řízení nebylo ani tvrzeno,
že manželé uzavřeli dohodu o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví.
Se zřetelem na nedílnost společného nájmu a společného členství manželů v
družstvu je ve sporu dána věcná pasivní legitimace společně u žalovaného a jeho
manželky - žaloba tedy měla směřovat proti oběma, neboť jen tak by byla sporná
otázka vyřešena závazně proti oběma; již proto nemůže být dán naléhavý právní
zájem na požadovaném určení.
Tento závěr odvolacího soudu není správný. Jak konstatoval sám odvolací soud,
manželka žalovaného nebyla účastníkem dohody, a proto není ani pasivně věcně
legitimována v projednávané věci. Na tom nic nemění to, že jí případně - ovšem
pouze tehdy, je-li dohoda platná a byly-li splněny další zákonem stanovené
podmínky - vzniklo právo společného nájmu k bytu. Rozhodujícím faktorem pro
posouzení pasivní věcné legitimace je účast na dohodě, jejíž platnost má být
posouzena, nikoli případný následný vznik společného práva užívání, když
předmětem určení má být platnost dohody, nikoli posouzení toho, kdo je nájemcem
bytu. Ostatně pokud dohoda platně uzavřena nebyla, manželce žalovaného právo
společného nájmu nevzniklo.
Ve vazbě na konkrétní okolnosti případu dovolací soud považuje za správný závěr
odvolacího soudu, že by případné vyhovění žalobě nevyřešilo nic již proto, že
žalovaný se svou rodinou v bytě bydlí, a proto by požadované určení
neplatnosti dohody nepředešlo žalobě na plnění.
K tomu dovolatelka namítá, že chtěla žalobou dosáhnout, aby získala zpět
všechna dohodou převedená práva o povinnosti vyplývající z členství v družstvu,
nikoli pouze nájemní právo k bytu a že žalobou na plnění, konkrétně žalobou na
vyklizení bytu, by tohoto účelu nedosáhla, tento její závěr je sice správný,
nicméně je nutno k němu dodat, že tvrzeného účelu by nedosáhla, ani žalobou
požadující určení, že je dohoda neplatná, vedenou pouze proti druhému
účastníku dohody.
Žalobkyně opomíjí závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu, uveřejněného
pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na jehož závěry se
v podrobnostech odkazuje a podle kterého „lze-li žalovat na určení práva nebo
právního vztahu, není dán naléhavý právní závěr na určení neplatnosti smlouvy,
jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“. Jinak řečeno, k tomu, aby
dosáhla sledovaného účelu, by se žalobkyně musela domáhat určení, že členkou
družstva a nájemkyní bytu je ona, a to žalobou směřující vůči všem subjektům,
jejichž práva mohou být tímto určením dotčena a které jí toto právo upírají
(tedy vůči žalovanému a jeho manželce - jíž mělo vzniknout právo společného
nájmu jakož i vůči tomuto družstvu).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. února 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu