29 Odo 60/2001

29 Odo 60/2001- 176

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny,

CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci

žalobce P. S., s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému J. M., podnikateli,

zast. advokátem, o 232.059,40 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Ústí nad

Orlicí pod sp. zn. 8 C 269/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2000, čj. 19 Co 49/2000 – 156, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Výše označeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v předmětné

věci, že rozsudek okresního soudu se ve výrocích III. a IV. potvrzuje a ve

výroku I. se potvrzuje v tom správném znění, „že žalovaný je povinen zaplatit

žalobci 222.059,40 Kč s 15%“ úrokem z prodlení od 5. 8. 1996 do zaplacení, to

vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18. 11. 1999 čj. 8 C 269/96 –

139, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 227.059,40 Kč s úrokem z

prodlení ve výši 15% od 5. 8. 1996 do zaplacení (výrok I.) a že žaloba se

ohledně částky 10.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% od 7. 5. 1996 do

zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15% z částky 227.059,40 Kč od 7. 5. 1996 do

4. 8. 1996, zamítá (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního

stupně o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného proti výrokům I., III. a IV. rozsudku soudu prvního

stupně, odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení mu

předcházející v mezích podaného odvolání (ust. § 212 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl

k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s

jeho právním závěrem, že vztahy mezi účastníky je třeba posoudit podle ust. §

829 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 40/1064 Se znění pozdějších předpisů,

dále též „obč. zák.“). Svědčí o tom nejen výpovědi účastníků a svědků, ale i

korespondence účastníků po ukončení činnosti sdružení, zejména vyúčtování

žalovaného z 15. 4. 1996 a tzv. faktura – daňový doklad č. 112/96 z 7. 5. 1996,

vystavený žalobcem. Odvolací soud je stejného názoru, že skutečnost, že účetní

a daňové doklady samy o sobě o existenci sdružení nesvědčí, není právně

významná, když jinými důkazy existence sdružení prokázána byla.

Pokud se týká vypořádání účastníků, sám žalovaný v dopise - vyúčtování z 15. 4.

1996 přiznává celkové příjmy z prodeje koberců 494.108,- Kč a podíl pro každého

z účastníků 247.054,- Kč. Od tohoto podílu však odpočítává celkem 134.696,60

Kč, které měly být žalovanému vyplaceny a pak ještě další náklady (např. na

reklamu, topení, elektřinu apod.). Žalobce uznal, jak vyplývá z faktury č.

112/96, že mu byla zaplacena částka 10.000,- Kč a další náklady vynaložené ve

prospěch pana D. a pana N. v částce 15.688,- Kč, takže z podílu na něj

připadajícího v částce 247.054,- Kč žádal zaplacení 221.366,- Kč, čemuž

odpovídá i žalobní návrh. Navíc pak žádal částku 10.693,40 Kč za věci, které

byly pořízeny ze společných prostředků a zůstaly výhradně žalovanému. I tomu

odpovídá žalobní petit. Žalobce se tak celkem domáhal částky 232.059,40 Kč. V

žalobě tedy již žalobce svůj podíl z prodeje koberců snížil o jemu zaplacenou

částku 10.000,- Kč a pokud okresní soud tuto položku odečetl od žalobou

požadované částky a žalobu v tomto rozsahu zamítl, zbývalo rozhodnout o částce

222.059,40 Kč. Okresní soud však neodůvodněně v rozporu s ust. § 154 odst. 2

občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

dále též „o. s. ř.“) překročil meze žalobcova návrhu, přičemž nebyly dány

důvody pro přiznání vyšší částky ani proto, že z právního předpisu vyplývá

určitý způsob vypořádání (ust. § 841 obč. zák.). Nebylo však prokázáno, že

předmětem vypořádání by měla být částka o 5.000,- Kč vyšší. Za situace, kdy se

žalobce proti zamítavému výroku II. v rozsahu 10.000,- Kč s příslušenstvím

neodvolal, odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek okresního soudu potvrdit ve

správném znění co do částky 222.059,40 Kč, aniž by rozsudek co do částky

5.000,- Kč měnil a zamítal, neboť tato částka od počátku nebyla jeho předmětem

a v řízení nevyšlo najevo, že by jím měla být, a nebyly splněny předpoklady ani

pro postup podle § 221 odst. 1 a zejména odst. 2 o. s. ř. Žalovaný ani v

odvolacím řízení neprokázal, že by žalobci zaplatil více než 10.000,- Kč.

Odvolací soud dále dovodil, že ze znaleckého posudku nelze učinit žádná

zjištění pro závěr o existenci či neexistenci sdružení, neboť účetní doklady

vystavené žalovaným měly tzv. oficiální a neoficiální část, když žalovaný vedl

tzv. „černý“ a „oficiální“ sešit o příjmech a výdajích a tudíž věrohodnost

těchto údajů je velmi sporná. Bylo prokázáno, že žalovaný prodával koberce, na

které neměl nabývací doklady obsahující předaný objem zboží a cenu. Závazek

žalovaného nelze – jak konstatoval znalec – z účetní evidence zjistit. Z

nesporných tvrzení účastníků plyne, že podíl každého z nich na dosažených

příjmech měl činit 247.054,- Kč, přičemž žalobce uznal, že jeho podíl je třeba

snížit o zaplacených 10.000,- Kč a náklady v částce 15.688,- Kč. Pokud žalovaný

tvrdil, že v jeho prospěch měly být započteny další náklady, popř. že zaplatil

žalobci další částky, neunesl v tomto směru důkazní břemeno.

Odvolací soud uzavřel, že podíl žalobce z prodeje koberců je, po odpočtu

pravomocně nepřiznané částky 10.000,- Kč, oprávněný v částce 211.366,- Kč.

Odvolací soud vytkl, že soud prvního stupně neodůvodnil, proč žalobci nepřiznal

také jím nárokovanou částku 10.693.40 Kč za věci, které účastníci zakoupili ze

společných prostředků a které posléze podle dohody měly zůstat ve výlučném

vlastnictví žalovaného. Jedná se o movité věci, specifikované ve faktuře –

daňovém dokladu č. 112/96. V odvolacím řízení však žalovaný potvrdil, že tyto

věci zůstaly v jeho dispozici, přičemž k jejich ocenění žalobcem neměl žalovaný

výhrady. Odvolací soud tudíž potvrdil rozsudek okresního soudu i ohledně tohoto

nároku.

Pokud se týká úroku z prodlení, nárok na něj za dobu před podáním žaloby byl

zamítnut a tento výrok nabyl právní moci. V době podání žaloby byl pak nárok

žalobce na úrok z prodlení oprávněný, neboť žalovaný byl v prodlení se

zaplacením vypořádacího podílu podle vyúčtování z 7. 5. 1996. Výše požadovaného

úroku přitom nepřesáhla dvojnásobek diskontní sazby podle podkladů České

národní banky platných v první den prodlení (ust. § 1 vyhl. č. 142/1994 Sb.).

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (právně zastoupen) dovolání, jehož

přípustnost zakládá na ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jeho důvodnost

opírá o ust. § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.

Podle dovolatele je závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o

sdružení, nesprávný, když nemá oporu ve skutkových zjištěních a je v rozporu s

provedenými důkazy, zejména i se znaleckým posudkem z oboru účetnictví a dále s

účetními a daňovými předpisy a je založen na nesprávném právním posouzení věci.

Účastníci se fakticky nikdy nechovali, jakoby sdružení uzavřeno bylo.

Dovolatel namítá, že žalobce předmětnou pohledávku podle své „faktury“ nemá

zahrnutou ve své účetní evidenci, takže není ani zřejmé, zda je žalobce aktivně

věcně legitimován, když nárok by zřejmě mohl uplatňovat i jednatel společnosti

p. H. jako fyzická osoba. Předmětná „faktura“ nemá náležitosti řádného daňového

dokladu a je žalovaným „neproplatitelná“. Pokud přes vrácení předmětné faktury

žalobce nevystavil řádný daňový doklad, způsobilý k zaúčtování v účetnictví

žalovaného, nedostal se žalovaný do prodlení (i kdyby měl povinnost plnit) z

důvodu nedostatku součinnosti věřitele, protože platba takto provedená by byla

v rozporu s účetními předpisy, zákonem o DPH, zákonem o dani z příjmu, zákonem

o správě daní a poplatků a platba by nemohla být žalovaným zaúčtována jako

„daňový výdaj“, přestože na to byl žalobce opakovaně upozorněn a faktura mu

byla vrácena. Oba účastníci byli plátci daně z přidané hodnoty a povinností

žalovaného i při existenci sdružení bylo nejprve odvést DPH a teprve poté v

rámci konečného vypřádání by „vyplatil podíl“ žalobci.

Dovolatel dále uvádí, že soudy neprovedly v rozporu s návrhy žalovaného

zjištění dalších příjmů žalobce z prodeje koberců (pokud mělo existovat

sdružení mezi účastníky), přestože žalobce podle vlastních tvrzení měl dovézt

ve sledovaném období do České republiky větší množství koberců, než vyplývající

ze žaloby. Odvolací soud nepřihlédl v tomto směru k započtení prováděnému “ad

eventum“ ze strany žalovaného a vycházel z toho, že se žalovaný údajně domáhal

k započtení „dalších nákladů“, ve skutečnosti však žalovaný tvrdil, že pokud

existovalo sdružení, žalobce dovezl mnohem větší množství koberců a žalovaný

měl mít podíl na příjmech žalobce z prodeje dalších dovezených koberců.

Dovolatel dovozuje, že pokud by za dané situace účastníci uzavřeli smlouvu o

sdružení, jednali by v úmyslu nechovat se řádně podle daňových, účetních a

obecně právních předpisů a taková smlouva o sdružení by byla absolutně neplatná

podle ust. § 39 obč. zák.

Dovolatel žádá současně o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a

navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i

související rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení.

V doplňujícím podání z 28. 6. 2001 dovolatel zdůrazňuje svůj nesouhlas s

napadeným rozhodnutím a uvádí, že částku, k jejímuž zaplacení byl zavázán,

zdanil resp. odvedl státu na dani z přidané hodnoty. Domníval se, že jako důkaz

o jím zaplacených zálohách ve výši 120.000,- Kč, postačí výpovědi svědků, kteří

vyplácení peněz viděli. Nesouhlasí ani s úroky z prodlení z faktury, která je

nesprávná, poněvadž neobsahuje odpočet DPH. Pokud soud rozhodl, že se jednalo o

sdružení, měl se zabývat i těmi položkami na předmětné faktuře, které byly

vypsány v plné výši, neboť mají-li účastníci (nebylo-li dohodnuto jinak) rovný

podíl na věcech ve sdružení, mělo tomu tak být i u této faktury.

Dovolatel přikládá „studii“, která podle jeho názoru odpovídá vypořádání obou

účastníků a má za to, že soud by měl určit znalce, který vypracuje „něco

podobného“. V příloze pak předkládá propočet příjmů a výdajů, resp. nákladů a

výnosů, jakož i rozdělení výsledného zisku polovinou pro každého účastníka.

Dále dovolatel namítá, že obsah smlouvy o sdružení podle § 829 an. obč. zák.

byl neurčitý a nejasný pro určení podílu na zisku ze společné činnosti a

nesrozumitelný i co do majetku získaného společnou činností. V účetní evidenci

v „zeleném sešitě“ je prokázáno pořízení drobného hmotného majetku a

spotřebního materiálu, který je zčásti obsažen ve fakturaci žalobce a vyčíslen

v celkové částce 10.693,40 Kč. Takto pořízený majetek je v podílovém

spoluvlastnictví účastníků sdružení a proto nemůže být fakturován v pořizovací

hodnotě. Z této fakturace vyplývá, že žalobce resp. p. H. neměl v úmyslu

účastnit se společného podnikání formou sdružení, ale chtěl pouze kooperovat

při prodeji koberců se žalovaným tak, že bude vystavovat faktury za know-how

jako svůj přínos, přičemž materiál pořízený společnou činností bude v jeho

vlastnictví.

Dovolatel je toho názoru, že je důležité zodpovězení otázky, zda žalobce měl v

době trvání sdružení v úmyslu samostatně prodávat koberce a zda by tedy

sdružení mělo vůbec smysl.

Žalovaný sledoval hlavní směr svého podnikání k opravě motorových vozidel a při

prodeji koberců kooperoval s využitím svých volných podnikatelských nebytových

prostor. Žalobce měl přístup k evidenci prodeje v tzv. „zeleném sešitě“, což

potvrzuje obsah předmětné faktury, zachycující přesně pořízený majetek pro

prodej koberců, uváděný v tzv. „zeleném sešitě“. Žalobce musí vysvětlit, jak

došle k částce výsledného příjmu 494.908,- Kč a jak vznikl rozpor, spočívající

v rozdílu 30.243,- Kč k evidovanému příjmu 463.865,- Kč, proč se zabýval pouze

příjmovou stránkou a nevzal v úvahu výdajovou stránku, zejména přijatou

hotovostí v částce 121.614,40 Kč.

Podle názoru dovolatele je potřebné prokázat, že žalovaný řádně odvedl DPH

podle evidence prodeje koberců a zdanil příjmy z této činnosti. Při prokázaných

výnosech a nákladech žalovaného je žalobce naopak povinen doplatit. Kdyby

žalobce vystavil fakturu na částku 121.614,40 Kč, byly by odvodové povinnosti

nižší a výsledný zisk ze společné činnosti by byl úplně jiný. Žalobce chtěl

vystavenou fakturou z 7. 5. 1996 žalovaného podvést, uvést jej v omyl při

dělení výsledku ze společné podnikatelské činnosti.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.

1. 2001).

Nejvyšší soud se musel nejprve zabývat přípustností podaného dovolání, neboť

dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (ust. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

V posuzovaném případě byl předcházející rozsudek okresního soudu zrušen a věc

mu vrácena k dalšímu řízení usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

23. června 1998 č.j. 19 Co 677/97 – 54 se závazným právním názorem odvolacího

soudu, že mezi účastníky byla ústně a tudíž platně uzavřena smlouva o sdružení.

Odvolací soud uložil doplnění dokazování v návaznosti na nesprávný právní názor

okresního sodu o neexistenci smlouvy o sdružení s tím, že okresní soud se musí

podrobněji zabývat otázkou dohodnuté výše podílu, dělením příjmů po odpočtu

nákladů, jednotlivými položkami nákladů, přičemž z nesporného tvrzení obou

účastníků je zřejmé, že za prodej koberců byla získána částka 494.108,- Kč.

Okresní soud se měl dále zabývat žalovanou částkou i z hlediska vypořádání

dalších nároků ze společného majetku sdružení. Odvolací soud podrobně určil,

které důkazy má soud prvního stupně provést – výslech obou účastníků, důkazy o

proplacení určité částky na vypořádací podíl, dále podklady z účetnictví, a v

případě potřeby znalecký posudek z oboru ekonomiky, popř. i další důkazy (viz

ve spise č. l. 56).

Dovolání v dané věci je tudíž přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s.

ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku

proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil.

Za dovolací důvody označil dovolatel důvody uvedené v ust. § 241 odst. 3. písm.

b), c) a d) o. s. ř.

Podle ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. dovolání lze podat proto, že řízení

je postiženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci. Dovolatel nespecifikuje, v čem tato vada podle jeho názoru konkrétně

spočívá, z obsahu dovolání lze dovodit, že vadou jsou nedostatečná skutková

zjištění a nedostatečně provedené dokazování, jak dovolatel namítá.

Z uvedeného rozhodnutí a z obsahu spisu však takové skutečnosti nevyplývají.

Soud prvního stupně i soud odvolací provedly obsáhlé dokazování na základě

tvrzení obou účastníků a jimi požadovaných důkazů. Zejména to jsou účastnické

výpovědi W. H., jednatele žalobce a žalovaného J. M. (č.l. 62 a 63), dále

svědecké výpovědi C. T., P. R. a F. K. (č.l. 103) dále svědků L. D., D. M. a E.

J. a také svědkyně B. G., A. V. a M. W. (č.l. 105 – 106). Soud prvního stupně

zadal vypracování znaleckého posudku znalci Ing. Mgr. J. D., který ve znaleckém

posudku č. 1/99 ze dne 18. 8. 1999 provedl revizi účetnictví účastníků a

odpověděl na 10 soudem položených otázek.

I když nebyly předloženy listinné důkazy o uzavření smlouvy o sdružení podle

ust. § 829 an. obč. zák. a ani znalec z hlediska daňového a účetního nepotvrdil

existenci smlouvy o sdružení (znalec se ovšem k právním otázkám vyjadřovat

nemůže), soudy dovodily její ústní uzavření mezi účastníky z provedených

účastnických a svědeckých výpovědí. Otázka existence smlouvy o sdružení a

jejího obsahu je otázkou skutkovou („questio facti“) a nelze - jak to činí

dovolatel - namítat v této souvislosti nesprávné právní posouzení. Hodnocení

provedených důkazů odvolacím soudem odpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., podle

něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a

všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,

co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z odůvodnění

napadených rozsudků soudu odvolacího a soudu prvního stupně neplyne, že by

soudy postupovaly v rozporu s cit. ustanovením. Dovolací soud podotýká, že

skutkový závěr o uzavření smlouvy o sdružení nemůže být v rozporu s účetními a

daňovými předpisy, jak se to pokouší dovodit žalovaný, neboť aplikace právních

předpisů je již otázkou právní, nikoli skutkovou; kromě toho daňové a účetní

předpisy nemohou být rozhodné pro zjištění existence smlouvy o sdružení, tyto

předpisy samy o sobě nemají v poměru ke vzniku obchodního závazkového vztahu

žádnou relevanci.

V tomto směru se však již jedná zčásti o otázku právního posouzení, kterou se

dovolací soud zabývá níže.

Dalším dovolacím důvodem, který dovolatel uplatnil, je důvod podle ust. § 241

odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,

které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve

smyslu cit. ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který

neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 o. s. ř., protože soud vzal v

úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani

jinak nevyšly najevo nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v

hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyšly najevo, z hlediska závažnosti,

zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který

odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v

provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které

byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout

výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat

– jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu

soud dospěl.

Dovolatel výslovně neuvádí, v čem a která skutková zjištění nemají v podstatné

části oporu v provedeném dokazování, pouze obecně namítá, že závěr o uzavření

smlouvy o sdružení nemá oporu ve skutkových zjištěních, popř. je v rozporu s

provedenými důkazy.

Z provedených důkazů, zejména výpovědí svědků a účastníků však naopak plyne, že

mezi účastníky byla uzavřena dohoda či smlouva, jejíž obsah naplňoval znaky

smlouvy o sdružení podle § 829 an. obč. zák. Žalobce dovážel kamiony z ciziny

koberce, jejichž nákup včetně cla financoval a žalovaný tyto koberce prodával.

Toto společné podnikání trvalo zhruba od října 1995 do března 1996. Účastníci

dohodli, že po odpočtu nákladů si budou dělit příjmy v poměru 50% pro každého.

I žalovaný potvrdil, že výtěžek z prodeje byl dělen rovným dílem, stejně i jeho

manželka – svědkyně D. M., která při prodeji pomáhala, potvrdila, že náklady i

výdaje měly být rozděleny stejným dílem, přičemž účetnictví vedl žalovaný.

Shodně vypověděl jako svědek i syn žalovaného J. M. ml.

Ohledně kardinální otázky vzniku smlouvy o sdružení nelze tudíž dospět k

závěru, že zjištění její existence nemá v podstatné části oporu v provedených

důkazech a učiněných skutkových zjištěních.

Konečně dovolatel uplatnil též důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s.

ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle

právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice

správně určenou nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

V ústřední otázce uzavření smlouvy o sdružení nelze odvolacímu soudu vytknout

nesprávné právní posouzení, když uzavřel, že tato smlouva mezi účastníky

vznikla, její obsah byl určitý a srozumitelný, a to včetně dohody o dělení

zisku. Dovolací soud dodává, že nelze dovodit absolutní neplatnost smlouvy o

sdružení podle ust. § 39 obč. zák., jak se o to pokouší dovolatel, poněvadž

tvrzený rozpor s daňovými a účetními předpisy nemohl mít vliv na obsahové znaky

této smlouvy podle ust. § 829 an. obč. zák.

Z hlediska předmětného názoru není rozhodné rovněž to, zda „faktura“, jež je

předmětem sporu, byla či nebyla zahrnuta v účetní evidenci a od této okolnosti

nelze odvozovat aktivní věcnou legitimaci, jak se o to pokouší dovolatel. Nárok

na vyplacení podílu na majetku sdružení podle hmotného práva, plynoucí z

obchodního závazku, nemůže být založen výlučně na účetních a daňových

předpisech. Pokud soud zkoumá vymáhaný nárok i z hlediska těchto předpisů,

jedná se o hlediska pomocná, nikoliv určující. Hlediska podle předpisů o daních

a o účetnictví jsou veřejnoprávní povahy a jsou uplatňována příslušnými

správními orgány.

Neobstojí ani dovolatelova námitka o neurčitosti obsahu smlouvy o sdružení pro

určení podílu na zisku a nesrozumitelnosti co do vymezení společného majetku.

Dovodily-li soudy ústní uzavření smlouvy o sdružení a přitom nebylo mezi

účastníky o podílech na majetku určeno jinak, platí ust. § 835 odst. 1 obč.

zák., že podíly na majetku, včetně zisku, získaném společnou činností, jsou

stejné.

Zbývající námitky dovolatele nejsou relevantní, zejména není úkolem soudu

zkoumat, zda ten či onen účastník odvedl daň z přidané hodnoty či daň z příjmů

a rovněž v dovolacím řízení nelze předkládat nové námitky a tvrzení o nových

skutečnostech, které již nebyly uplatněny v předchozím řízení před soudy

prvního a druhého stupně.

Ze všech uvedených důvodů se podává, že dovolací soud musel dovolání jako

nedůvodné zamítnout, když napadené rozhodnutí je správné (ust. § 243b odst. 1

věta před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 a § 151

odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 1 o. s. ř. Žalovaný

jako dovolatel neměl úspěch, žalobci pak podle obsahu spisu v řízení o dovolání

náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. ledna 2002

JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.

předseda senátu