29 Odo 600/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava
Galluse právní věci žalobce Dr. V. Š., proti žalovanému K. J., o
zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1.500.000,- Kč s příslušenstvím a
směnečné odměny, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 15/96, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.
dubna 2001, č. j. 4 Cmo 88/99-133, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2001, č.
j. 4 Cmo 88/99-113 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. dubna 2001, č. j. 4
Cmo 88/99-133 změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne
2. 9. 1998, č. j. 3 Cm 15/96-108 tak, že směnečný platební rozkaz Krajského
obchodního soudu v Brně, č. j. 3 Cm 15/96-90 ze dne 22. 6. 1998 se ponechává v
platnosti. Soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, domáhal se žalobce vydání
směnečného platebního rozkazu, kterým by byl žalovaný zavázán k zaplatit
žalobci částku 1.500.000,- Kč s 6% úrokem od 6. 11. 1995 do zaplacení a
směnečnou odměnu ve výši 30.000,- Kč.
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 1996 žalobu zamítl, když
dospěl k závěru, že směnka, ze které žalobce požaduje plnění, není platná pro
neurčitost peněžité sumy. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci, jako soud
odvolací, svým usnesením ze dne 28. 4. 1997, č. j. 45 Cmo 1619/96-44, rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s
právním názorem, že listina splňuje požadavek určitosti peněžité sumy a je tedy
platnou směnkou.
Soud prvního stupně poté rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 2. 7. 1997, kterým
zavázal žalovaného zaplatit směnečnou pohledávku s příslušenstvím a směnečnou
odměnu. O podaném odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud usnesením ze dne
16. 2. 1998, č. j. 4 Cmo 1308/97-80, tak že rozsudek tohoto soudu opět
zrušil, neboť soud prvního stupně nerespektoval právní názor odvolacího
soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím usnesení, když nerozhodl ve věci
směnečným platebním rozkazem.
Soud prvního stupně poté vydal směnečný platební rozkaz, kterým přikázal
žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz s příslušenstvím a směnečnou
odměnu ve výši 5.000,- Kč. Kauzální námitky, které žalovaný podal proti
vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, posoudil soud prvního stupně jako
důvodné a vydaný směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil. Rozsudek
napadl žalobce odvoláním.
Odvolací soud se předně zabýval tím, zda žalobce podal odvolání včas a
na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání bylo
podáno v zákonné lhůtě.
Podle soudu nelze vycházet z toho, že žalobci byl doručen rozsudek náhradním
způsobem, tj. třetím dnem od dne uložení zásilky na poště. Vrácená
doručenka od zásilky, kterou byl rozsudek žalobci doručován, neobsahuje
podpis doručovatele o výzvě doručovatele na určitý den a neobsahuje také u
údaje o uložení zásilky na poště dne 24. 9. 1998 razítko a podpis pověřeného
pracovníka pošty.
Jestliže s neúplně vyplněnou doručenkou nelze spojovat účinky náhradního
doručení, je třeba vycházet z toho, že napadený rozsudek byl žalobci doručen
teprve dne 8. 10. 1998. Odvolání podané na poště dne 23. 10. 1998 tak bylo
podle odvolacího soudu podáno včas, tj. v zákonné patnáctidenní lhůtě ode dne
doručení rozsudku.
Odvolací soud se dále zabýval námitkou neplatnosti směnky pro neurčitost
směnečné sumy. Soud prvního stupně tuto námitku správně posoudil jako
nedůvodnou s ohledem na stanovisko odvolacího soudu, který k této námitce již
dříve zaujal právní názor, že směnka splňuje požadavek určitosti směnečné sumy,
neboť výstavce směnky jednoznačně vyjádřil příkaz adresovaný směnečníkovi
zaplatit majiteli směnky směnečný peníz v platné měně – korunách českých.
Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že v řízení bylo
prokázáno, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o zprostředkování, ze které
vyplývá, že žalovaný hodlá získat finanční prostředky za pomoci
zprostředkovatele. V této smlouvě žalovaný dále potvrdil, že obdržel
příslib kvalitní bankovní záruky od S. B. C.
Důvodem vystavení směnky bylo poskytnutí zálohy na provizi za
zprostředkování a krytí nákladů zprostředkovatele spojených s naplňováním
zprostředkovatelské smlouvy.
Žalovaný se nemůže bránit tím, že žalobci nelze přiznat plnění ze směnky s
odůvodněním, že k žádnému plnění ze smlouvy nedošlo. Z obsahu
zprostředkovatelské smlouvy vyplývá, že splatnost směnky není vázána na
naplnění účelu smlouvy, takže je zcela nerozhodné, že před splatností směnky
žalovaný úvěr nezískal.
Podle ustanovení článku I. odst. 3 smlouvy o zprostředkování měl žalobce jako
zprostředkovatel povinnost vrátit směnku žalovanému jen v případě, že jednání s
finančním poskytovatelem za jeho účasti bude marné a současně neporuší svou
povinnost předložit kvalitní bankovní záruku od S. B. C.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že žalovaný tuto
bankovní záruku nepředložil. Dopis ze dne 26. 4. 1995 od BFI (B. F. I.) je
pouze podmíněným příslibem zprostředkování bankovní záruky. Podmínky, za
kterých byl žalobce povinen směnku žalovanému vrátit, tedy podle soudu
nenastaly.
Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Dovoláním ze dne 11. 6. 2001 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu. Podle žalovaného je řízení u soudu druhého stupně zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí; rozhodnutí odvolacího soudu
současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud podle dovolatele předně nesprávně posoudil platnost žalované
směnky, neboť ta obsahuje ve vyjádření směnečné sumy měnu Kčs, která v době
vystavení směnky již neexistovala.
Ke zprostředkovatelské smlouvě žalovaný uvedl, že byl žalobcem při podpisu této
smlouvy uveden v omyl, když bankovní záruku ze dne 26. 4. 1995 od BFI nazval
žalobce kvalitním příslibem a poté připravil zprostředkovatelskou smlouvu. Soud
navíc neprovedl navrhovaný výslech J. K., který byl jednání přítomen.
Žalovaný dále uvedl, že odvolání žalobce ze dne 20. 10. 1998 proti rozsudku
soudu prvního stupně bylo podáno opožděně.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud před
rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání žalovaného nejprve zabýval
platností směnky. Uvedl, že ve směnce je slovy vyjádřena existující měna Kč.
Peněžní částku vyjádřenou v Kčs nelze považovat za vyjádření směnečného peníze,
proto také nelze mít za to, že směnečná suma je na směnce vyjádřena rozporně.
Navíc je podle žalobce uplatnění námitky neplatnosti směnky v rozporu se
zásadou, že žalovaný ze směnky musí proti vydanému směnečnému platebnímu
rozkazu uvést vše, co proti němu namítá.
V námitkách proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu totiž žalovaný pouze
odkázal na dříve podané odvolání sepsané dne 5. 8. 1997, které také dále
poukazovalo na tvrzení uplatněná při jednání u soudu ze dne 22. 5. 1996 a 2. 7.
1997. Z podaných námitek tedy nebylo patrné, co žalovaný namítá. Pouhý odkaz na
námitky, které byly vzneseny při jiných příležitostech a dokonce ještě před
vydáním směnečného platebního rozkazu, nelze připustit.
K námitce žalovaného, že byl žalobcem uveden v omyl, když při podpisu smlouvy o
zprostředkování žalobce záruku označil dopis od BFI ze dne 26. 4. 1995 jako
kvalitní příslib bankovní záruky, žalobce zejména uvedl, že ve
smlouvě o zprostředkování se hovoří o záruce od S. B. C., kterou
žalovaný podle svého prohlášení získal. O dopis od BFI v dané obchodní
záležitosti nešlo a tento přípis nebyl ani vyžadovanou bankovní zárukou.
Žalobce se konečně zabýval tím, zda lze jeho odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně považovat za včasné a ztotožnil se závěry soudu druhého stupně o
tom, že k náhradnímu doručení v daném případě nedošlo, neboť pro to nebyly
splněny zákonné předpoklady.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalovaného se proto
projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud dále posoudil dovolání žalovaného podle ust. § 240 odst. 1
a § 241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas,
oprávněnou osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně
zastoupen advokátem a jím bylo odvolání též sepsáno.
Dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně je přípustné podle § 238 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. a je také důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je správný názor odvolacího
soudu, který dospěl k závěru, že odvolání žalobce bylo podáno včas.
Podle § 204 odst. 1 věty první o. s. ř. se odvolání podává do patnácti
dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud má za to, že rozsudek
soudu prvního stupně byl žalobci doručen až dne 8. 10. 1998, kdy žalobce
rozsudek skutečně převzal, takže odvolání podané tímto účastníkem k přepravě
dne 23. 10. 1998 je třeba považovat za včasné.
Možnost náhradního doručení uložením na poště ve smyslu ust. § 47 odst. 2
o. s. ř. odvolací soud odmítnul se zdůvodněním, že vrácená doručenka neobsahuje
náležitosti stanovené právními předpisy.
Podle § 47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být
doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje,
uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v
den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení
bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a
adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do
tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i
když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně
doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy
pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčují náhradní
doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v souladu s ustanoveními
§ 47 odst. 2 o. s. ř. vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb.
(dále jen \"poštovní řád\").
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a jež se od listin
soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak,
pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o. s. ř.).
Tento důsledek bylo ovšem možno spojovat jen s takovou doručenkou, jež
obsahovala všechny náležitosti vyžadované přílohou poštovního řádu v bodech 18,
19 a 20, to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na
určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a
razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty.
Jestliže však doručenka nemá předepsané náležitosti, musí soud vyšetřit, zda
bylo doručeno v souladu ze zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
25.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
18, ročník 1998, pod pořadovým číslem 127).
Jak vyplývá z obsahu spisu - doručenky na zásilce, jíž byl žalobci doručován
rozsudek soudu prvního stupně (č.l. 113 spisu), neobsahuje tato doručenka
všechny náležitosti požadované v příloze poštovního řádu. Rubrika výzva dne...,
ve které má podle bodu 18 přílohy č. 5 vyhlášky č. 78/1989 Sb. doručující pošta
vyznačit datum výzvy a doplnit ji otiskem denního razítka a svým podpisem,
takto vyplněna není, když je zde umístěn pouze otisk datumového razítka
(23.IX.98). To platí i pro údaj o uložení zásilky, kde je opět pouze datum
(24.IX.98).
Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu, že doručenka
nemohla mít v daném případě povahu veřejné listiny osvědčující pravdivost
toho, co je v ní uvedeno. Pro absenci výše uvedených údajů nemohla být
podkladem pro závěr, zda byl či nebyl dodržen předepsaný postup při
náhradním doručování zásilky (adresát se v místě doručení zdržuje, byly učiněny
dva pokusy o doručení, opětovné doručení bylo předem avizováno a adresát byl
vhodným způsobem vyrozuměn o uložení zásilky na poště).
Při neúplnosti údajů na doručence měl však odvolací soud vyzvat poštu k tomu,
aby potřebné údaje, na základě kterých by bylo možno učinit závěr o možném
náhradním doručení, do doručenky doplnila, resp. soud měl zjistit okolnosti
významné pro zhodnocení doručenky jiným způsobem (např. výslechem poštovního
doručovatele).
Odvolací soud takto nepostupoval a svůj závěr o tom, že rozsudek soudu prvního
stupně byl žalobci řádně doručen až dne 8. 10. 1998 (nikoliv náhradním
způsobem ve smyslu ust. § 47 odst. 2 o. s. ř., jak dovozuje soud prvního
stupně a také dovolatel), nesprávně založil výhradně na zjištění, že doručenka
není úplná.
Jestliže odvolací soud nezjišťoval, zda byly splněny podmínky náhradního
doručení rozsudku soudu prvního stupně podle ust. § 47 odst. 2 o. s. ř.,
zatížil tímto postupem řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž by se zabýval dalšími námitkami dovolatele, napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 47 odst. 2, § 204 odst. 1 a § 243b odst. 1
věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
O návrhu na odložení vykonatelnosti dovolací soud nerozhodoval.
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. prosince 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu