29 Odo 622/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Pavla Vosečka a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobce D. a.s., proti žalovanému P. I., s.r.o., o
zaplacení částky 134.459,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29
Cm 384/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 12. října 2000, čj. 2 Cmo 38/99 – 134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího byl
potvrzen rozsudek ze dne 7. 9. 1998, čj. 29 Cm 384/95 - 94, jímž Krajský
obchodní soud v Brně jako soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit
žalobci částku 134.459,- Kč. Odvolací soud zamítl návrh žalovaného na
připuštění dovolání a zavázal žalovaného zaplatit žalobci náklady odvolacího
řízení v částce 4.225,- Kč.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, které doplnil a
přisvědčil závěru soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby. Ze smlouvy
o prodeji podniku č. … ze dne 1. 7. 1994, kterou uzavřel F. n. m. České
republiky se společnostmi P. s.r.o. a T. B. s.r.o., a smlouvy o
prodeji části podniku z téhož dne, uzavřené mezi společnostmi P.
s.r.o. a T. B. s.r.o. na straně prodávající a žalovaným na straně
kupující dovodil, že na žalovaného přešla kromě majetku i veškerá práva
a povinnosti související s majetkem, který sloužil k provozování státního
podniku S. B. V průběhu řízení před soudem prvního stupně přešly práva a
povinnosti z původně žalovaného státního podniku S. B. na žalovaného a došlo
tak na jeho straně k procesnímu nástupnictví. Na základě listiny ze dne 5. 10.
1993 označené jako seznam neuhrazených faktur, kde je výslovně uvedeno že „S.
B. s.p. uznává pohledávky dle seznamu v plné výši, avšak v důsledku nedostatku
finančních prostředků není v současné době schopna pohledávky uhradit“ -
aplikuje ust. § 763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. z.“) - dospěl soud k závěru, že
právní předchůdce žalovaného svůj dluh vůči žalobci uznal podle ust. § 132
odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb. hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „hosp. z“). Námitku nedostatku formy právního úkonu a
přechodu práva hospodářské arbitráže daného ust. § 24a odst. 2 hosp. z.
(rozhodnutí o platnosti právního úkonu při nedodržení jeho písemné formy)
posoudil soud jako nedůvodnou vzhledem k ustanovení bodu 9 písm. a) článku III.
zákona č. 519/1991 Sb. kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a
notářský řád, podle kterého pokud se v obecně závazných právních předpisech
vydaných před nabytím účinnosti tohoto zákona stanoví, že určité věci rozhodují
orgány hospodářské arbitráže, rozumí se tím nadále soudy. Pokud mohla o
nahrazení písemné formy právního úkonu hospodářská arbitráž rozhodnout, přešlo
toto její právo na soud. Jelikož žalovaný subjekt svůj dluh uznal, má odvolací
soud za to, že hospodářská smlouva byla uzavřena, byť ne písemně a že právní
předchůdci účastníků řízení na základě této smlouvy jednali (právní předchůdce
žalobce materiál dodal a právní předchůdce žalovaného jej přijal). Taktéž
námitku promlčení shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť řízení je zahájeno
doručením návrhu na zahájení řízení soudu podle ust. § 82 odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „o. s. ř.), nikoli okamžikem upřesnění žalobních tvrzení.
Odvolací soud dále uzavřel, že otázka singulární sukcese v průběhu řízení,
otázka tzv. tvrzené pohledávky a otázka možnosti aplikace ust. § 24a hosp. z.
soudy, jsou soudní praxí již sjednoceny a nepřipustil pro jejich řešení
dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný včas dovolání. Přípustnost odvozuje z
ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.).
Dovolatel namítá nesprávnost aplikace ust. § 24a hosp. z., protože hospodářská
smlouva platně nevznikla a pravomoc daná hospodářské arbitráži na soud
nepřešla, což dokládá komentář ohledně prodeje zástavy (Bureš, Drápal, Mazanec,
Občanský soudní řád, C.H.Beck, 2.vydání, s. 1004), když zánikem
hospodářské arbitráže se toto ustanovení stalo obsolentním. Žádná ústní smlouva
nebyla v průběhu řízení prokázána. Postupem podle ust. § 24a hosp. z. také
nelze zhojit to, že ústně uzavřené smlouvy, pokud byly vůbec uzavřeny,
neuzavíraly osoby oprávněné uzavírat za S. B. s.p hospodářské smlouvy.
Pro účely ust. § 24a hosp. z. nelze vycházet z fikce ust. § 132 hosp. z.
Odvolací soud také nesprávně posoudil domněnku existence závazku, neboť ta byla
vyvrácena již neexistencí smlouvy, ale také dodacími listy, které
obsahují nečitelné podpisy a žalobce sám neví, komu zboží předal.
Hospodářský zákoník vychází z kogentních ustanovení o vzniku závazku a vzniku
hospodářské smlouvy. Odvolací soud však založil svůj rozsudek na domněnce
existence závazku, ačkoli skutečnosti, které vyšly v řízení najevo,
nasvědčovaly tomu, že přiznání nároku je v rozporu s kogentními ustanoveními
hospodářského zákoníku. Dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
15, ročník 1998, pod č. 103. Pokud soud vycházel z toho, že soulad či
rozpor s kogentními právními předpisy nemusí v případě uznání zkoumat, je toto
právní posouzení nesprávné. Za nesprávné považuje dovolatel taktéž posouzení
uznání závazku podle ust. § 132 hosp. z., a to z hlediska přechodu uznané
pohledávky na žalobce. Uznání závazku s.p. S. B. neobsahovalo také
důvod závazku, což bylo v rozporu s ust. § 132 hosp. z. Dovolatel taktéž soudu
vytýká nesprávné právní posouzení v tom, že nepřihlédl k námitce promlčení.
Navrhuje proto zrušit rozsudky soudů obou stupňů a odložit vykonatelnost
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to
jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem
2001).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení
řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje
obsahové i formální znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věty prvé o. s.
ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v
prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný se výslovně dovolává přípustnosti dovolání podle § 239
odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti
nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li
zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není
založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak
vskutku je.
Pokud výtky žalovaného v dovolání směřují i proti skutkovým zjištěním, z nichž
odvolací soud při rozhodnutí vycházel, jedná se o námitku týkající se
zjišťování skutkového stavu věci, a nikoliv o námitku týkající se nesprávného
řešení otázky právní. Proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co
do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z
tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích
soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku
rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací
soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“)
řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod č. 101).
Pokud se jedná o námitku dovolatele, že ustanovení § 24a odst. 2 hosp. zák.
soudy nesprávně aplikovaly, je třeba dovolateli přisvědčit. Nejvyšší soud již v
rozhodnutí ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1341/96 judikoval, že „nic
neopravňuje soudy, aby namísto bývalé hospodářské arbitráže podle již zrušeného
ustanovení hospodářského zákoníku rozhodovaly“.
Podstata věci však tkví v jiné otázce, a to v otázce uznání závazku podle
ust. § 132 hosp. zák., které určuje, že uzná-li povinná organizace co do
důvodu a rozsahu písemně svůj závazek, třeba i promlčený, má se za to, že v
rozsahu uznání závazek v době uznání trvá.
Odvolací soud nepochybil, pokud považoval v tomto případě předmětné uznání
závazku ve smyslu cit. ustanovení za náležitě a platně učiněné. Důvod
plnění je specifikován odkazem na faktury a je proto dostatečně
vymezen nejen rozsah (výše), ale i důvod závazku. Důvod nemusí být v uznání
určen právním titulem (např. smlouva), nýbrž postačí důvod
vymezený jako hospodářská kauza (např. cena dodávky, bez zřetele na to, zda
dodávka se uskutečnila jako smluvní či bezesmluvní).
Z uvedeného plyne, že dovolání není důvodné, když důvod podle ust. § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř., záležející v nesprávném právním posouzení věci, není
naplněn.
Dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta
před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a § 151
odst. 1 ve vazbě na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako
neúspěšný dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů právo, žalobci pak náklady v
řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. prosince 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu