NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 622/2002-234
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a
JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobkyně N. P., p. o., proti žalované O.
n. R. n. K., p. o., zastoupené JUDr. P. N., advokátem, o zaplacení částky
965.670,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou
pod sp. zn. 3 C 63/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 26. února 2002, č. j. 18 Co 513/2001-194, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. června 2001, č.j. 3 C
63/98-175, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 394.124,-
Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. ledna 1996 do zaplacení a v souvisejícím
výroku o nákladech řízení, a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že do roku 1992 probíhala
spolupráce účastníků při bioptických vyšetřeních, která prováděla
žalobkyně pro žalovanou bez nároku na jakoukoli náhradu,
neboť otázka mzdových nákladů byla vyřešena tak, že pracovníky žalobkyně za
tyto práce odměňovala žalovaná na základě smluv o částečných pracovních
úvazcích ve vedlejším pracovním poměru a věcné náklady při financování
zdravotnictví státem „nehrály roli“, když žádné zdravotnické zařízení nebylo
zatěžováno povinností k jejich úhradě.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že tento způsob
spolupráce byl realizován i v době následné, s výjimkou týkající se úhrady
materiálových nákladů vzniklých žalobkyni při provádění bioptických vyšetření,
které měly být hrazeny žalovanou.
Jestliže žalobkyně při výkonech prováděných pro žalovanou spotřebovávala svůj
materiál, aniž o tom byla mezi účastnicemi uzavřena „určitá dohoda“,
plnila za žalovanou, neboť příslušné materiálové náklady
by žalovaná musela – nebýt spolupráce se žalobkyní - vynaložit sama. Pokud
žalobkyně v letech 1992 – 1995 hradila náklady na „materiál přímo spotřebovaný
při výkonu v Kč“ (srov. přílohu k vyhlášce č. 258/1992 Sb., kterou
se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami) a
protihodnota tohoto materiálu byla „pojišťovnou“ poukazována žalované, dospěl
odvolací soud k závěru, že žalovaná se o tyto materiálové náklady obohatila. V
situaci, kdy zmíněné náklady vynaložila žalobkyně (namísto žalované a tedy za
ni), shledal odvolací soud správným závěr soudu prvního stupně, že tímto
plněním bez právního důvodu se žalovaná v rozsahu výše těchto nákladů na úkor
žalobkyně obohatila.
S odkazem na skutková zjištění učiněná z provedených důkazů soudem prvního
stupně odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, dle které je nutno právní
vztah účastnic posuzovat analogicky jako smlouvu o výpůjčce, když od roku 1992
již nebylo možno usuzovat na další trvání předchozí praxe, podle níž
materiálové náklady nesla žalobkyně bez nároku na náhradu, a navíc ze samotné
povahy věci nevyplývala možnost užívanou věc vrátit, jelikož použitý materiál
byl spotřebován.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně
ohledně rozsahu provedených bioptických vyšetření, když v tomto směru měl
skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně za správné.
Za důvodnou odvolací soud nepovažoval ani výhradu žalované, že soud prvního
stupně rozhodl o výši uplatněného nároku nesprávně, když na případ aplikoval
vyhlášku č. 258/1992 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými
hodnotami.
Zmíněný předpis totiž upravuje výši nákladů „potřebné zdravotní
péče“, jež zdravotní pojišťovny hradí smluvním zdravotnickým
zařízením a přímý materiál, který je třeba při jednotlivých úkonech zdravotní
péče vynaložit, je v seznamu zdravotních výkonů „uveden odděleně a vyjádřen v
Kč“. Položky materiálových výdajů uvedené u jednotlivých výkonů je pak nutno
považovat za spolehlivé vodítko pro určení jejich skutečné hodnoty, když „z
logiky věci vyplývá“, že jestliže Ministerstvo zdravotnictví vydalo předpis, v
němž (byť pro účely vztahu mezi zdravotními pojišťovnami a jejich smluvními
partnery) určuje hodnoty materiálu, který je spojen s určitými výkony zdravotní
péče, vycházelo z dlouholetých zkušeností v oblasti cen a
spotřeby tohoto materiálu při jednotlivých lékařských výkonech, a není proto
důvodu se od těchto údajů při určení hodnoty potřebného materiálu odchylovat.
Pokud jde o žalovanou vznesenou námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, i
zde se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně pokud jde o závěr, dle
kterého právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku nemá žádný
vliv na skutečnost, že vzhledem k podání žaloby 30.
října 1998 je námitka promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení důvodná
pouze za dobu do 29. října 1994 a nikoli po tomto datu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř. (zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen
„o. s. ř.“), když měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, a to zejména z toho důvodu, že řeší níže uvedené
právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §
241a odst. 2, písm. b) o. s. ř.].
Namítala, že odvolací soud vztah mezi účastníky posoudil podle
ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku tak, že na straně
žalované došlo na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení tím, že zaměstnanci
žalované používali při provádění vyšetření přístroje a materiál žalobkyně, a to
bez právního důvodu.
Zdůrazňovala, že právní důvod pro používání přístrojů a materiálu žalobkyně při
provádění vyšetření existoval, když žalobkyně s používáním těchto přístrojů a
materiálů pracovníky žalované souhlasila, v čemž je nutno spatřovat
„konkludentní právní úkon“, jehož obsah a účel se nejvíce blíží smlouvě o
výpůjčce (srov. § 659 a násl. občanského zákoníku), a který umožňoval
zaměstnancům žalované při provádění vyšetření bezplatně užívat věci žalobkyně.
V dalším žalovaná namítala, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav
aplikoval nesprávný právní předpis, konkrétně vyhlášku č. 258/1992 Sb.,
kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými
hodnotami. Zdůrazňovala, že tento předpis byl vydán Ministerstvem zdravotnictví
výlučně k úpravě vztahů mezi zdravotními
pojišťovnami a jejich smluvními partnery, přičemž mezi účastníky o
takový vztah nejde. Správně dle dovolatelky měl odvolací soud použít ustanovení
§ 458 odst. 1 občanského zákoníku a peněžitou náhradu stanovit objektivním
vyčíslením nákladů, které by vycházely z materiálové evidence žalobkyně.
Dle dovolatelky odvolací soud rovněž nesprávně vyložil ustanovení § 112
občanského zákoníku, jelikož otázku, zda a kdy bylo právo u soudu uplatněno, je
třeba posuzovat podle okolností konkrétního případu. V předmětné věci žalobkyně
žalobou uplatnila právo „na smluvní plnění“ na základě jí tvrzené dohody ze dne
21. srpna 1992 a nedomáhala se práva na vydání bezdůvodného obohacení. Závěr o
bezdůvodném obohacení učinil soud „na základě průběhu řízení“, přičemž za této
situace neměl pro účely promlčení posuzovat žalobu za uplatnění
práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Dále dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení § 563
občanského zákoníku, a to ve vztahu k jeho závěru, v němž považoval fakturu ze
dne 8. ledna 1996 za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Zmíněnou
fakturou totiž žalobkyně vyzvala žalovanou ke smluvnímu plnění a jelikož žádný
smluvní vztah mezi účastnicemi neexistoval, žalované nemohla vzniknout
povinnost poskytnout žalobkyni dle této faktury požadované plnění. Za stavu,
kdy žalovaná nebyla k vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní vůbec vyzvána,
nemohla se dostat do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení počínaje dnem
26. ledna 1996, když nárok žalobkyně se nestal splatným.
Proto dovolatelka požadovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhovala zamítnutí dovolání, s tím, že rozhodnutí
soudů obou stupňů považuje za správná, a to jak z hlediska skutkových zjištění,
tak z hlediska právního posouzení.
V souladu s body 1., 15. a 17. hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nevyšší soud v prvé řadě řešil otázku přípustnosti žalovanou podaného dovolání.
Přípustnost dovolání není založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
když rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé měnícím, ani ustanovením § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo
potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na
níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje řešení právní otázky, které
je v rozporu s hmotným právem.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé dovolací
soud shledává v právním posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého plněním
bez právního důvodu, představovaného materiálem přímo
spotřebovaným při zdravotním výkonu, dle vyhlášky č.
258/1992 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami
(dále též jen „vyhláška“), když tato otázka v rozhodování dovolacího soudu
dosud řešena nebyla.
Dovolání tak je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Ve vztahu k řešení shora vymezené právní otázky dovolací soud v prvé řadě
předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání; je-li dovolání přípustné dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2, písm. a ) a b) a § 229
odst. 3 jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Odvolací soud (ve shodně se soudem prvního stupně) dospěl ke skutkovým závěrům,
dle kterých žalobkyně pro žalovanou v období let 1992 – 1995 prováděla
bioptická vyšetření, při kterých spotřebovávala svůj materiál, aniž by mezi
nimi došlo k uzavření dohody o úhradě tohoto materiálu, a žalovaná, přestože
obdržela úhradu zmíněných nákladů od „pojišťovny“ (byť je sama fakticky
nevynaložila), žalobkyni ničeho nezaplatila. Žalobkyně si evidenci materiálu
použitého při provádění vyšetření nevedla, a proto nebylo možno pro účely
stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházet z nákladů, které na tento
materiál skutečně vynaložila. Z těchto skutkových zjištění, která dovoláním
nebyla (ani nemohla být) zpochybněna, Nejvyšší soud při
dalších úvahách vychází.
Rozsah vydání bezdůvodného obohacení stanoví § 458 občanského zákoníku. Musí
být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné,
zejména proto, že obohacení záleželo na výkonech, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada (odstavec 1). S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i
užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře (odstavec
2). Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných
nákladů, které na věc vynaložil (odstavec 3).
Vycházeje z výše uvedeného skutkového stavu a ze skutečnosti, že předmět
bezdůvodného obohacení nelze vydat, v důsledku čehož přichází v úvahu
poskytnutí peněžité náhrady, bylo pro posouzení správnosti právního posouzení
věci, pokud jde o určení výše peněžité náhrady, rozhodující, zda
náhrada stanovená dle vyhlášky č. 258/1992 Sb. (respektive její
přílohy) odpovídá ustanovení § 458 občanského zákoníku či nikoli.
Výši peněžité náhrady pak nelze ztotožňovat s výší plnění, na které by
žalobkyni vznikl nárok v případě, že by mezi ní a žalovanou byla uzavřena
platná smlouva, a bez dalšího ani s výší plnění, které
žalovaná obdržela od třetí osoby v důsledku dispozice s předmětem plnění, který
nabyla plněním bez právního důvodu od žalobkyně.
Principu vyjádřenému ustanovením § 458 odst. 1 občanského zákoníku, pokud jde o
rozsah vydání, plně odpovídá závěr, že výše peněžité náhrady se rovná obvyklé
ceně vynaložených materiálových nákladů na úkony téhož druhu v daném místě a
čase, přičemž, jde-li o cenu (náklady) regulovanou, nemůže přesáhnout částku
omezenou právními předpisy.
Podle § 1 odst. 1 vyhlášky, zdravotní pojišťovny hradí smluvním zdravotnickým
zařízením náklady potřebné zdravotní péče podle seznamu zdravotních výkonů s
bodovými hodnotami (dále jen „seznam“), který je uveden v příloze, která je
součástí této vyhlášky.
Podle § 1 odst. 3 vyhlášky bodové hodnoty zdravotních výkonů obsažené v seznamu
vyjadřují průměrné vlastní náklady na příslušný výkon. Tyto vlastní náklady
zahrnují přímé mzdy, prvotní režii a správní režii včetně odbytové. Přímý
materiál není zahrnut do vlastních nákladů, je v seznamu uveden odděleně a
vyjádřen v Kč.
Poznámka pod bodem 2 vztahující se k „seznamu“ odkazuje na výměr FMF, MF ČR
a MF SR 01/92 o regulaci cen zboží, kterým se vydává seznam zboží s
regulovanými cenami, ve znění změn a doplňků.
Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami v rámci vysvětlení základních
pojmů pojednává rovněž o materiálu přímo spotřebovaném při výkonu, přičemž
tento materiál vyčíslený v Kč je uveden u jednotlivých kódů výkonů.
Cena zdravotní péče v rozhodném období (30. října 1994 – 31. prosince 1995)
byla cenou regulovanou (srov. výše uvedená poznámka k § 1 vyhlášky). Cena
přímého materiálu (nezahrnutého do vlastních nákladů) stanovená v seznamu
zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (v příloze k vyhlášce) je pak cenou
pevnou (srov. § 5 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách); nejde tedy o cenu
maximální, ani o cenu, jejíž výše by byla proměnlivá v místě a čase (při
nezměněné právní úpravě).
Jestliže cena materiálu spotřebovaného při výkonu, byť určená pro účely úhrady
nákladů zdravotní péče zdravotními pojišťovnami smluvním zdravotnickým
zařízením, je cenou, jejíž výše je pevně stanovena právním předpisem, nelze než
dospět k závěru, že současně jde o cenu „obvyklou“.
V daném případě se tak výše peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 458
odst. 1 věty druhé občanského zákoníku (při neexistenci důkazů o výši skutečně
vynaložených nákladů na poskytnuté plnění) rovná výši ceny materiálu
spotřebovaného při výkonu určené seznamem zdravotních výkonů s bodovými
hodnotami (přílohou k vyhlášce).
Pokud odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) rozsah vydání stanovil
částkou rovnající se ceně materiálu dle vyhlášky, toto právní posouzení věci
nutno považovat za správné.
Další dovolací námitky žalované akcentující nesprávné právní posouzení věci –
nesprávný výklad ustanovení § 112 občanského zákoníku (pokud jde o stavení běhu
promlčecí doby uplatněním práva u soudu) a ustanovení § 563 občanského
zákoníku (ve vztahu k splatnosti uplatněného nároku na základě faktury ze dne
8. ledna 1996) rozhodnutí odvolacího soudu nečiní, z hlediska těmito námitkami
zpochybňovaného právního názoru odvolacího soudu, rozhodnutím po právní stránce
zásadního významu.
Byť dovolatelka své výhrady směřovala k výkladu výše uvedených zákonných
ustanovení, z hlediska jejich obsahu brojila proti závěru odvolacího soudu o
tom, že již podáním žaloby žalobkyně uplatnila nárok (vymezený v žalobě
obsaženými skutkovými tvrzeními), o němž posléze soudy obou stupňů věcně
rozhodovaly, a že předmětnou fakturou byla vyzvána k zaplacení tohoto nároku.
Žalobní tvrzení, o která žalobkyně žalobní požadavek opírala, dle dovolacího
soudu zcela nepochybně umožňovala jeho právní posouzení jakožto nároku z titulu
bezdůvodného obohacení (v průběhu řízení nedošlo ke změně žaloby ve smyslu §
95 o. s. ř., v důsledku které by žalobkyně po žalované požadovala sice
stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než jak ho vylíčila v
žalobě), pročež námitka o „neuplatnění práva u soudu“, ani
námitka, že žalovaná byla vyzvána k jinému plnění, než které bylo předmětem
řízení, neobstojí.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1věta první o. s. ř.), dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243 b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná neměla v
dovolacím řízení úspěch a dle obsahu spisu žalobkyni žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. března 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu