29 Odo 623/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně U. L. C., a. s., proti žalovanému F. K., zastoupenému JUDr. B. P., advokátem, o zaplacení 2,425.830,10 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 152/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. března 2003, č. j. 22 Co 2947/2002-229, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Český Budějovicích jako soud odvolací rozhodl k odvolání žalobkyně rozsudkem v záhlaví označeným, že rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. září 2002, č. j. 17 C 152/2000-205, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 17 C 152/2000-217, se ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 1,219.991,10 Kč mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1,219.991,10 Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů s tím, že jinak zůstává rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen.
Předmětem odvolacího řízení se stal nárok na zaplacení částky 1,219.991,10 Kč, který představoval smluvní pokutu za nesplnění povinností platit leasingové splátky ze dvou smluv o finančním leasingu automobilů N. E., a to v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně použil moderační právo ve smyslu ustanovení § 301 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“).
Odvolací soud uzavřel, že v daném případě žalobkyně sjednanou smluvní pokutou zajišťovala úplné zaplacení leasingových splátek, jejichž celková částka u každé z leasingových smluv činila 3,080.942,10 Kč. Hodnota a význam zajišťovaných povinností je tedy značného rozsahu a pokud byly zajištěny ujednaným způsobem, nelze dospěl k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená. Podle závěru odvolacího soudu tudíž nejsou dány podmínky pro snížení smluvní pokuty u obou leasingových smluv.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), jak shora uvedeno.
Proto tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s tím, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nesprávně uvedeno „trestní řád“) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod podle § 214a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (zjevně míněn § 241a o. s. ř.) a dále že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci a je tak dán i dovolací důvod podle § 214 odst. 2 o. s. ř. (správně podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že způsob sjednání tzv. smluvní pokuty ve smluvních podmínkách nemá obecné náležitosti právního úkonu o jeho určitosti, když v čl. 9 Všeobecných podmínek pronajímatele pro finanční leasing motorových vozidel, přívěsů a návěsů (příloha a součást smluv) o předčasném zrušení je odkaz na čl. 3, kde se obecně mluví o leasingových splátkách a teprve dále pod písm. a) je odkaz na čl. 4 podmínek, který je nazván „Prodlení“ a kde v textu velikosti 1.2 mm v řádků 12 shora je mlhavé ujednání o možnosti učinit všechny zbývající splátky splatnými a dále je pak ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení. Takové ujednání podle mínění dovolatele není určité a srozumitelné a tudíž platné. Navíc jde o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívající právní ochrany ve smyslu § 265 obch. zák. Pokud odvolací soud na nezměněném skutkovém základu došel na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, zasáhl tak do nezávislého práva soudu prvního stupně volně posoudit věc podle zákonné možnosti zakotvené v § 301 obch. zák.
Dovolatel dále vytýká, že odvolání žalobkyně nemělo náležitosti požadované v § 205 o. s. ř., když v něm není uveden žádný z odvolacích důvodů, vypočtených v § 205 odst. 2 pod písm. a) až g) o. s. ř. Odvolatelka odvolání nedoplnila a soud nepostupoval podle § 209 o. s. ř., ani nevyvodil z této vady odvolání procesní důsledky podle § 218 o. s. ř. Pokud pak je v odvolání tvrzeno, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, mohl o něm odvolací soud rozhodnout pouze podle § 220 odst. 2 o. s. ř., nikoliv podle § 220 odst. 1 o. s. ř., jak je v napadeném rozhodnutí uvedeno.
Konečně dovolatel vznáší námitku, že soud prvního stupně ani odvolací soud nespecifikovaly vymáhaný nárok skutkově i co do právního titulu v jednotlivých částkách a jestliže soudy tuto specifikaci po žalobkyni nevyžadovaly, zůstal skutkový základ žaloby nejasným a jde proto podle názoru žalovaného o jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2298/98).
Dovolatel navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (aniž požaduje též zrušení rozsudku soudu prvního stupně).
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila ke dni 5. listopadu 2007 svou obchodní firmu na U. L. C., a. s. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – žalovaným jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, ve stanovené lhůtě a obsahuje stanovené náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné, pokud směřuje proti výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), tj. do prvního odstavce výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jak též vyplývá z formulace a obsahu dovolání), protože jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, jak se výslovně podává též z výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání je tudíž v uvedeném rozsahu přípustné, není však důvodné.
Pokud jde o první uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., může se vztahovat jen na tu částku smluvní pokuty, tj. částku 1,219.991,10 Kč, kterou soud prvního stupně moderoval za použití ustanovení § 301 obch. zák., kdežto soud odvolací citované ustanovení naopak neaplikoval.
Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu, pod hypotézu (skutkovou podstatu) příslušné právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soudu právo (oprávnění) či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitce dovolatele, týkající se přezkumu oprávněnosti použití moderačního práva soudem prvního stupně ve smyslu § 301 obch. zák., nelze přisvědčit; odvolací soud má právo v rámci odvolacího přezkumu posoudit, zda a do jaké míry byla aplikace cit. ustanovení soudem prvního stupně provedena správně či nesprávně a v jaké výši byla smluvní pokuta vymáhána oprávněně či neoprávněně.
Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud otázku aplikace moderačního oprávnění podle § 301 obch. zák. v tomto případě posoudil nesprávně, když vzhledem k hodnotě zajišťované povinnosti v řádu několika milionů korun a tudíž i jejího významu pro účastníky obou smluv o finančním leasingu z hlediska rozsahu a výše finančního plnění, nepokládal sazbu smluvní pokuty ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení za nepřiměřenou.
Pokud jde o námitku dovolatele o neurčitosti smluvních ujednání ve Všeobecných podmínkách o prodlení, předčasném zrušení a smluvní pokutě, uplatnil dovolatel tuto námitku, týkající se výkladu smluvních ustanovení a jejich platnosti, příp. neplatnosti, teprve v dovolání a touto otázkou se proto dovolací soud nemohl zabývat, poněvadž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Neobstojí ani dovolatelovy námitky procesní povahy, vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Uvedení odvolacího důvodu ve smyslu § 205 odst. 2 o. s. ř. nemusí být výslovné, jestliže odvolací soud ten či onen důvod z obsahu odvolání dovodí. Otázka, zda odvolací soud měl použít ustanovení § 220 odst. 1 anebo odst. 2 o. s. ř. (v rozhodném znění k datu napadeného rozhodnutí) není v daném případě z hlediska případné aplikace důvodu dovolání dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nikterak relevantní.
Rovněž námitka tvrzeného nedostatku skutkové a právní specifikace jednotlivých vymáhaných částek není z hlediska cit. dovolacího důvodu rozhodná, jelikož předmětem dovolacího řízení byl pouze jednoznačně určený nárok na smluvní pokutu (resp. jeho část), nikoli jiné (další) nároky, které byly předmětem žaloby a byly projednány v průběhu řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl, když rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu je správné (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.ř . Dovolatel neměl v řízení o dovolání úspěch a žalobkyni v tomto řízení podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu