29 Odo 630/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobkyně B. spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. Ch., advokátem, proti
žalovaným 1) A. F., zastoupené JUDr. J. B., advokátkou, a 2) S. c. p.,
zastoupenému JUDr. J. V., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm
346/97, o neúčinnost smlouvy o prodeji cenných papírů a zaplacení částky
3,550.000,- Kč s příslušenstvím a částky 255.716,70 Kč s příslušenstvím, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února
2005, č. j. 4 Cmo 399/2003-195, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 44.370,- Kč do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem zrušil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne
24. června 2003, č. j. 25 Cm 346/97-147, ve výroku II. a III. ve vztahu k první
žalované a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve
zbývající části výroku II., tj. ve vztahu ke druhému žalovanému změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh, aby byl druhý žalovaný uznán
povinným společně a nerozdílně s první žalovanou zaplatit žalobci 3,550.000,-
Kč s 19% úrokem z prodlení od 30. června 1996 do zaplacení a 255.716,70 Kč se
7,5% z prodlení od 19. ledna 2002 do zaplacení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přejímá jako správná skutková
zjištění soudu prvního stupně o existenci pravomocně přiznané pohledávky
žalobkyně ze směnek ve výši 3,550.000,- Kč vůči společnosti S. spol. s r. o.,
jakož i o tom, že dne 2. června 1997, tj. po splatnosti těchto směnek, první
žalovaná jako společnice S. spol. s r. o. uzavřela s touto společností smlouvu
o koupi 31.497 kusů akcií Č. V., za částku 1,385.868,- Kč, splatnou do tří let
od podpisu smlouvy a následně dne 14. dubna 1998 tytéž akcie prostřednictvím R.
S., a. s. prodala J. Š. za částku 2,015.808,- Kč. S. spol. s r. o. byla od 7.
listopadu 2001 v likvidaci, přičemž likvidátoru nebyl znám žádný její majetek a
následně ke dni 20. května 2003 byla vymazána z obchodního rejstříku poté, co
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2002, byl zamítnut
návrh na prohlášení konkursu na tuto společnost pro nedostatek majetku.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o tom, že
první žalovanou je ve vztahu k S. spol. s r. o. třeba považovat za osobu
blízkou (§ 116 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) a že smlouva, kterou
uzavřela s touto společností dne 2. června 1997 o převodu cenných papírů byla
ze strany společnosti uzavřena v úmyslu zkrátit věřitele (žalobkyni). Pokud
tedy žalobkyně uplatnila svůj nárok podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák.
žalobou podanou u soudu dne 21. února 2000, tedy před uplynutím tří let od
uzavření této smlouvy, je její nárok vůči první žalované co do základu důvodný.
Pohledávka žalobkyně se stala vymahatelnou na základě pravomocného rozhodnutí
soudu sice až po uzavření smlouvy o převodu cenných papírů, avšak v době
rozhodování soudu prvního stupně již byla splněna podmínka ustanovení § 42a
odst. 1 obč. zák., totiž podmínka vymahatelnosti pohledávky.
Dále odvolací soud uzavřel, že v průběhu sporu první žalovaná předmětné akcie,
které ušly odporovatelným právním úkonem z majetku dlužníka S.spol. s r. o.
dále převedla a nejsou tedy v jejím vlastnictví. Možnost žalobkyně uspokojit
svou pohledávku z toho majetku tak zanikla, čímž jí vznikl nárok požadovat po
první žalované náhradu. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně netvrdila
rozhodující skutečnosti a soud prvního stupně ji o povinnosti tvrzení ani
nepoučil. Otázkou výše nároku z hlediska ustanovení § 42a obč. zák. se soud
prvního stupně vůbec nezabýval a nárok nesprávně posoudil jako nárok na náhradu
škody, ač k tomu skutková tvrzení žalobkyně nesměřovala. Proto odvolacímu soudu
nezbylo než napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Ve vztahu ke druhému žalovanému odvolací soud nesouhlasil se závěry soudu
prvního stupně, že tím, že přes vydané předběžné opatření provedl převod
cenných papírů z účtu první žalované na účet Jaroslava Šrubaře, vznikla
žalobkyni škoda ve výši požadovaných částek. Především žalobkyně existenci
škody netvrdila a ani neprokázala. Žalobkyně sice nemůže dosáhnout uspokojení
své vykonatelné pohledávky po dlužníku – dnes již neexistující společnosti S.
spol. s r. o. – avšak mezi touto skutečností a převodem cenných papírů z první
žalované na J. Š. neexistuje příčinná souvislost. Navíc tvrzení žalobkyně, že
druhý žalovaný dne 9. dubna 1998 provedl převod akcií z první žalované na J.
Š., ač mu bylo předběžným opatřením vydaným Krajským obchodním soudem v Ostravě
dne 14. ledna 1999, uloženo tento převod neumožnit (jímž zdůvodňuje svůj nárok
vůči druhému žalovanému), je ve vnitřním logickém rozporu, pokud jde o časový
sled událostí. Umožněním dalšího převodu akcií sice bylo věřiteli znemožněno
uspokojit svoji pohledávku prodejem těchto akcií, avšak za situace, kdy mu
zůstal zachován nárok vůči první žalované na náhradu toho, co mu ušlo z
dlužníkova majetku, nelze existenci škody dovodit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do druhého a
třetího výroku napadeného rozsudku. Tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v
provedeném dokazování.
Dovolatelka namítá, že závěry odvolacího soudu o tom, že netvrdila existenci
škody nejsou správné, neboť již v podání, kterým navrhla přistoupení druhého
žalovaného do řízení a rovněž ve vyjádření k odvolání žalovaných tvrdila, že jí
druhý žalovaný způsobil škodu. Úvaha, podle níž neexistuje příčinná souvislost
mezi nemožností uspokojit pohledávku za S., spol. s. r. o. a převodem cenných
papírů na J. Š. je, podle dovolatelky, ve vztahu ke druhému žalovanému
irelevantní. Druhý žalovaný porušil právní povinnost tím, že ignoroval
předběžné opatření a v příčinné souvislosti s tím je převod cenných papírů na
J. Š. Tímto převodem byla žalobkyně poškozena, což zakládá odpovědnost druhého
žalovaného za způsobenou škodu. Přitom již v době rozhodování soudu bylo
zřejmé, že uspokojení pohledávky z majetku první žalované je vyloučeno, když
první žalovaná byla osvobozena od soudních poplatků ve věci.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěru
odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud založil ve vztahu ke druhému žalovanému své rozhodnutí mimo jiné
na tom, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že jí vznikla škoda. Závěr
odvolacího soudu o tom, že žalobkyně netvrdila, že jí vznikla škoda, je
nesprávný. Jak plyne zejména ze změny žaloby (č. l. 112) a rovněž z vyjádření
žalobkyně k odvolání druhého žalovaného, žalobkyně vznik škody tvrdila a
nabízela i důkazy k prokázání jejího vzniku. Tvrdila, že jí škoda vznikla tím,
že její dlužník byl vymazán z obchodního rejstříku (což bylo v průběhu řízení
prokázáno), takže se na něm nemůže domoci zaplacení dlužné částky a že druhý
žalovaný jí porušením povinnosti stanovené soudem znemožnil uspokojit
pohledávku prodejem akcií, jejichž převod byl odporovatelným právním úkonem.
Dále odvolací soud učinil závěr, že žalobkyni škoda nevznikla, neboť jí sice
druhý žalovaný tím, že umožnil další převod akcií znemožnil uspokojit její
pohledávku prodejem těchto akcií, ale zůstalo jí zachováno právo na náhradu
toho, co jí ušlo z dlužníkova majetku vůči první žalované. S tímto závěrem
odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje.
Závěr o tom, zda žalobkyni v důsledku porušení povinnosti druhým žalovaným
vznikla škoda, bude možno učinit jen tehdy, jestliže se žalobkyni nepodaří vůči
první žalované vymoci náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. (viz
důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Za situace, kdy odvolací soud zrušil vůči
první žalované rozhodnutí soudu prvního stupně, takový závěr učinit nelze a
žaloba o náhradu škody vůči druhému žalovanému je tudíž předčasná. Odvolací
soud tedy nepochybil, když žalobu proti druhému žalovanému zamítl.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl aniž se
zabýval dalšími námitkami dovolatelky ve věci, neboť jejich posouzení nemůže
mít na závěr o předčasnosti žaloby žádný vliv.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
a přiznal druhému žalovanému náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst.
1 bod 6 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 44.295,-Kč a paušální
náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 24. dubna 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu