29 Odo 641/2001-559
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice L. I., a.s., o
návrhu věřitelů A) I. , spol. s r. o., B) T. a.s., a C) V.F., na prohlášení
konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 K
27/2000, o dovolání věřitelky A) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 19. října 2000, č.j. Nco 115/2000-464, takto:
Řízení se zastavuje.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. října 2000, č.j. Nco
115/2000-464, rozhodl, že soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně Mgr. Z. K.
není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u onoho soudu pod sp.
zn. 46 K 27/2000.
Proti usnesení vrchního soudu brojila věřitelka A) (zastoupena
advokátkou) podáním označeným jako „dovolání”, které má za přípustné podle
ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”), uvádějíc,
že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. (tedy
že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237). Konkrétně dovolatelka
spatřuje existenci těchto vad v tom, že vrchní soud rozhodl, aniž jí dal
možnost vyjádřit se k návrhu na vyloučení soudce, jejž sama podala, a který byl
předmětem odvolacího řízení (sdělit přímo tomuto soudu, proč má jmenovanou
soudkyni za podjatou). Tímto nesprávným postupem „odvolacího soudu” byla
dovolatelce podle jejího přesvědčení v průběhu odvolacího řízení odňata možnost
jednat před soudem. Dále dovolatelka namítá, že o vyloučení soudkyně
nerozhodoval „nadřízený soud” nýbrž „instančně nadřazený” odvolací soud. Přitom
oním nadřízeným soudem měl být - podle závěrů formulovaných ve stanovisku pléna
Nejvyššího soudu z 27. června 1996, Plsn 1/96, uveřejněném pod
číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen
„stanovisko”) - Nejvyšší soud. Odtud dovolatelka usuzuje na existenci vady dle
§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., poukazujíc dále na nález Ústavního soudu ze
dne 13. října 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, pod číslem 139), zabývající
se právem na soudní ochranu z hlediska zásady iura novit curia, a požaduje,
aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Podle bodu 5., hlavy první, části dvanácté cit. zákona, také o
návrzích na vyloučení soudců, zapisovatelů a jiných
zaměstnanců soudu, znalců, tlumočníků nebo notářů z úkonů soudního komisaře
podaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se rozhodne podle
dosavadních právních předpisů; totéž platí, byla-li věc přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona bez návrhu předložena nadřízenému
soudu k rozhodnutí o vyloučení soudců.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je tedy - již se zřetelem k době,
kdy o vyloučení soudkyně rozhodoval vrchní soud -
rozhodný výklad ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
lednem 2001.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne
nadřízený soud.
Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka se přitom mýlí, usuzuje-li, že nadřízeným soudem k
rozhodnutí o tom, že soudkyně krajského (obchodního) soudu (jenž je
současně soudem prvního stupně ve věcí jejího návrhu na prohlášení konkursu na
majetek dlužnice), je vyloučena projednávání a rozhodování této věci, je
Nejvyšší soud.
Skutečnost, že nadřízeným soudem k rozhodnutí o námitce podjatosti
soudkyně K. byl (a je) Vrchní soud v Olomouci, přitom plyne právě ze stanoviska
pléna Nejvyššího soudu, jež dovolatelka zjevně nesprávně interpretuje.
Právní věta stanoviska, podle které pojem „nadřízený soud” („nejblíže společně
nadřízený soud”), je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné
příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů,
nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud” jej tudíž zaměňovat
nelze, je podrobně rozvedena v důvodech stanoviska, kde se mimo jiné uvádí, že
nadřízeným soudem je Nejvyšší soud vůči všem obecným soudům (tedy, s výjimkou
Nejvyššího správního soudu, vůči všem vrchním, krajským i okresním soudům),
vrchní soud vůči všem krajským i okresním soudům ve svém obvodu a krajský soud
vůči okresním soudům ve svém obvodu (str. 157 /267/, odst. 3
odůvodnění). Přitom je zde odmítán jako nesprávný výklad podaný v usnesení
Vrchního soudu ze dne 19. února 1996, sp. zn. Nco 275/95, který za nadřízený
soud příslušný k rozhodnutí o vyloučení soudce krajského soudu považoval
Nejvyšší soud (srov. str. 155 /265/, odst. 2 a str. 157 /267/ odst. 4
odůvodnění).
Na stejném základě ostatně Nejvyšší soud pokládal Vrchní soud v Olomouci za
nadřízený soud oprávněný rozhodnout dle § 16 odst. 1 o. s. ř. o vyloučení
soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně již v usnesení ze dne 8. prosince
1998, sp. zn. 31 Cdo 1425/98. Přitom šlo rovněž o konkursní
věc a cit. usnesení posléze obstálo i v rovině ústavního přezkumu (Ústavní soud
nálezem ze dne 25. května 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, zamítl ústavní stížnost
proti němu podanou).
Rozhoduje-li tedy vrchní soud o vyloučení soudců krajského soudu, není toto
jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacím; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné
rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo lze napadnout odvoláním,
nepředchází (k tomu srov. opět posledně cit. nález i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, č.j. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod číslem 112). Skutečnost, že
nadřízený soud je shodou okolností (jako v tomto případě) současně i odvolacím
soudem vůči soudu, o jehož soudci rozhoduje, na tyto závěry žádného vlivu nemá.
Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení, které
touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu