29 Odo 642/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobce Bytového družstva Ž., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Bytovému družstvu N., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 100.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 57/97, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července
2003, č. j. 9 Cm 57/97-118 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září
2004, č. j. 11 Cmo 93/2004-139, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti bodu I. výroku rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. července 2003, č. j. 9 Cm 57/97-118, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 11 Cmo
93/2004-139 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2003, č. j.
9 Cm 57/97-118, se zrušují ve výroku o věci samé a usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 2. prosince 2004, č. j. 9 Cm 57/97-148, se zrušuje v plném rozsahu
a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 15. července 2003, č. j. 9 Cm 57/97-118, Městský soud v Praze
zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení částky
100.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 7. června 1994 do
zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí třetí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci. První
rozsudek (ze dne 9. dubna 1999, č. j. 9 Cm 57/97 - 36), jímž soud (tehdy
Krajský obchodní soud v Praze) zamítl požadavek na zaplacení částky
8,331.048,96 Kč s příslušenstvím, odůvodněný co do částky 8 miliónů Kč stejně,
jako nyní uplatňovaných 100.000,- Kč s příslušenstvím, Vrchní soud v Praze
zrušil k odvolání žalobce usnesením ze dne 13. prosince 2000, č. j. 10 Cmo
276/99 - 51 a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Druhý rozsudek (ze dne 11. prosince 2001, č. j. 9 Cm 57/97-87), jímž soud
zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení ohledně částky 6,083.000,- Kč a
zamítl požadavek na zaplacení částky 2,152.406,31 Kč s příslušenstvím,
odůvodněný co do částky 1.917.000,- Kč stejně, jako nyní uplatňovaných
100.000,- Kč s příslušenstvím, nabyl z velké části právní moci, když Vrchní
soud v Praze jej k odvolání žalobce zrušil (usnesením ze dne 26. března 2003,
č. j. 11 Cmo 220/2002-108) v odvoláním napadeném rozsahu, tedy jen co do
zamítavého výroku ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím a věc potud
vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek ze dne 15. července 2003 odůvodnil soud - cituje především ustanovení
§ 29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické
vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a
doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů) - tím, že žalobce se domáhá
nároku (náhrady tržní hodnoty nebytových prostor v domě, který k 7. červnu 1994
přešel bez náhrady z vlastnictví žalobce do vlastnictví žalovaného, jenž k
uvedenému dni vznikl vyčleněním ze žalobce), který zákon o vlastnictví bytů
neupravuje. Ke vzájemnému vypořádání účastníků, předpokládanému dle § 29 odst.
3 zákona o vlastnictví bytů, podle soudu v celém rozsahu nedošlo, neboť žalobce
se tohoto nároku nikdy nedomáhal a soud se proto takovým nárokem ani nezabýval.
Soud neměl označené ustanovení ani za rozporné s ústavním pořádkem České
republiky.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 7.
září 2004 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
(první výrok) a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc potud vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud měl skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné,
dodávaje, že je sporné zda lze s úspěchem požadovat náhradu za lukrativní
nebytové prostory, nacházející se v domě vyčleněného družstva. Podle
převažujícího názoru v praxi i v teoretické oblasti (jejž odvolací soud sdílí)
se v případě vyčlenění původně samostatného družstva jeví vhodným, aby si toto
družstvo s sebou odneslo veškerý původně vnesený majetek bez jakékoli další
kompenzace. Přitom se vychází z původní teze, že vyčlenění nemá za cíl dělení
majetku, nýbrž odstranění důsledků dřívějších rozhodnutí o násilném slučování
družstev.
V dané věci však podle odvolacího soudu jde pouze o náhradu za nebytové
prostory, nikoli o řádné vypořádání majetku, práv a povinností mezi původním a
vyčleňovaným družstvem podle § 29 zákona o vlastnictví bytů. Takový požadavek
však nemůže být předmětem samostatného řízení, jelikož neplyne ze zákona o
vlastnictví bytů ani z jiného právního předpisu. Ustanovení § 29 odst. 3 zákona
o vlastnictví bytů ani odvolací soud nepovažuje za rozporné s ústavním
pořádkem, s článkem 1 dodatkového protokolu číslo 1 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“) ani s judikáty
Evropského soudu pro lidská práva, a to právě se zřetelem ke shora řečenému. V
souvislosti s tím nelze uvažovat ani o vyvlastnění majetku „mateřského“
družstva, k čemuž chybí i akt vyvlastnění.
V řízení bylo naopak zjištěno, že nebytové prostory převzal žalobce bezúplatně
od Stavebního bytového družstva A. (předchůdce dnešního žalovaného), přičemž
družstvo A. bylo v roce 1974 „včleněno“ do Bytového družstva Ž. (což nebylo v
řízení zpochybněno). Na výstavbě nebytových prostor se žalobce vlastními
finančními prostředky nepodílel (byly vybudovány za pomoci státního příspěvku).
Za této situace proto shledal odvolací soud názor soudu prvního stupně, že by
bylo naopak v rozporu s ústavním pořádkem náhradu za nebytové prostory žalobci
přiznat, správným.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti bodu I.
výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“).
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se v podstatě nezabýval jeho
odvolacími důvody a názor odvolacího soudu že „uplatněný nárok by mohl být
předmětem posouzení jen v řízení o vypořádání“ má jednak za „zcela
nepravdivý“ (poukazuje na to, že nárok byl uplatněn v rámci sporu o vypořádání
již v roce 1996), jednak za sporný (podle dovolatele není vůbec jasné, jak má
„řízení o vypořádání“ vypadat, respektive podle jakého předpisu mají strany
postupovat.
Dále dovolatel kritizuje závěr odvolacího soudu, že při posuzování majetkových
otázek spojených s vyčleněním „se vychází z původní teze, že vyčlenění nemá za
cíl dělení majetku, nýbrž odstranění důsledků dřívějších rozhodnutí o násilném
slučování družstev“. Potud dovolatel uvádí, že takové tvrzení ustanovení § 29
zákona o vlastnictví bytů neobsahuje a svým obecným charakterem patří do
obchodního zákoníku, neboť ve skutečnosti o dělení majetku, respektive
družstva, jde.
Argumentace nápravou stavu, k němuž došlo dřívějším slučováním, byla užita při
odůvodnění ustanovení § 49 zákona č. 176/1990 Sb. pro všechny typy družstev,
kde ovšem bylo (na rozdíl od § 29 zákona o vlastnictví bytů) stanoveno, že
vyčlenění lze aplikovat pouze za podmínky, že členové vyčleňované organizační
jednotky se stali členy družstva na základě sloučení družstva původního a
stávajícího. Dovolatel proto usuzuje, že v tomto ohledu použil odvolací soud
argumentaci jdoucí nad rámec ustanovení zákona (což je dle Ústavního soudu
nepřípustné).
Z tohoto nesprávného právního posouzení - pokračuje dovolatel - plyne též
„nesprávnost a právně nezdůvodněné“ tvrzení soudu, že „podle převažujícího
názoru v praxi i v teoretické oblasti v případě vyčlenění původně samostatného
družstva se jeví vhodným, aby si toto družstvo s sebou odneslo veškerý původně
vnesený majetek bez jakékoli další kompenzace“. Dovolateli nejsou takové názory
v teoretické oblasti známy, jsou mu však známy názory zcela opačné (potud
dovolatel odkazuje např. na „komentář k zákonu o vlastnictví bytů, C. H. Beck,
2. vydání, Praha 2002, str. 253 a násl.).
Nesprávnost zde však je - uvádí dovolatel - i z hlediska údajně zjištěných
skutečností. K převodu vlastnictví budovy včetně členů totiž došlo na základě
smlouvy ze dne 12. prosince 1974 uzavřené mezi S. a. A., které bylo sloučeno s
S. stavebních závodů (nikoli s dovolatelem).
Dovolatel také poukazuje na to, že podle odvolacího soudu „vypořádání je
vzájemné“, v době, kdy strany prováděly vypořádání a podávaly žaloby (tj. v
roce 1994 respektive 1995), ale ustanovení § 29 zákona o vlastnictví bytů
neobsahovalo požadavek vzájemnosti vypořádání. K doplnění tohoto ustanovení
došlo až zákonem č. 103/2000 Sb., s účinností od 1. července 2000. Jak ovšem
plyne z popisu vedení sporů, obě strany již požadavek vzájemnosti při
vypořádání uplatnily, a to přímo v podaných žalobách.
Z odůvodnění obou rozsudků vyplývá, že nebytové prostory v budově nebyly
financovány z prostředků členů, kteří se na výstavbě podíleli (pracovně a
finančními podíly, pokud šlo o byty), nýbrž ze sdružených prostředků s firmou
P. a ze státní dotace. Z rozsudku soudu prvního stupně také vyplývá, že
rozhodnutí o příspěvku. P. vydal ONV v Praze 3 až 10. března 1981, zatímco
objekt byl převeden do dovolatelova vlastnictví již 12. prosince 1974.
K tvrzení obsaženému v rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého nebylo
prokázáno, že „členům bytového družstva A. bylo poskytnuto nějaké vyrovnání či
poskytnuta nějaká náhrada za majetek, který byl převeden na žalobce na základě
smlouvy z 12. prosince 1974“, dovolatel podotýká, že šlo o majetek družstva,
nikoli o majetek jeho členů. Majetek členů byl obsažen v hodnotě bytů a
společných částí (tedy v tom, co financovali) a příspěvky od státu a sdružené
prostředky jim ani nemohly a nesměly být vráceny, neboť byly účelově určeny.
Potud dovolatel zdůrazňuje, že požaduje pouze náhradu za nebytové prostory,
nikoli za byty.
Dovolatel též nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s otázkou
„náhrady za jeho vyvlastněný majetek“ (uvedl jen, že ustanovení § 29 odst. 3
zákona o vlastnictví bytů nepovažuje za rozporné s ústavním pořádkem České
republiky). Dovolatel má za to, že úprava obsažená v označeném ustanovení, jak
ji vyložily soudy nižších stupňů, je v rozporu se základními dokumenty
ústavního pořádku. Dle dovolatele odvolací soud nehodnotil, že v roce 1974 byl
majetek převeden na dovolatele smluvně, aniž došlo ke sloučení družstev, že se
tak stalo platnou právní formou (smlouvou) a nastaly též důsledky vydržení, že
majetek (hodnota nebytových prostor) byl v účetnictví dovolatele veden
samostatně (neboť byl při výstavbě financován z jiných zdrojů, než z členských
podílů) a že šlo o převod majetku ve vlastnictví družstva, nikoliv o převod
majetku ve vlastnictví jeho členů. V důsledku toho odvolací soud zejména odmítl
názor o nutnosti aplikovat článek 11 Listiny základních práv a svobod (dále též
jen „Listina“).
Dovolatel v této souvislosti upozorňuje na nálezy Ústavního soudu publikované
pod. čísly 280/1996 Sb. a 278/2004 Sb. zabývající se výkladem článku 11 odst. 4
Listiny a článku 1 dodatkového protokolu číslo 1 k Úmluvě. Jelikož ustanovení
článku 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů pouze stanoví, že „přechází
vlastnictví budovy či domu“ aniž určuje, že přechod je bezplatný, je dle
dovolatele nutné aplikovat ustanovení článku 11 odst. 4 Listiny alespoň v tom,
že takové vyvlastnění je možné pouze za náhradu.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů v
napadeném rozsahu zrušil.
Dovolatel svou argumentaci výslovně nepřiřazuje žádnému z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska však
jde s výjimkou popsanou níže - o kritiku správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že dovolatelem
uplatňovaný nárok podle ustanovení § 29 zákona o vlastnictví bytů neexistuje;
toto ustanovení naopak jednoznačně určuje, že v případě vyčlenění družstva,
nedojde-li k jiné dohodě, přechází na nové družstvo vlastnictví domu, v němž
rozhodli nájemci o vyčlenění. S přechodem vlastnictví k domu přechází na nové
družstvo dnem jeho vzniku souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí
týkajících se tohoto domu (tento nárok žalovaného dovolatel po celou dobu
řízení popíral).
Otázka vlastnictví předmětné budovy - pokračuje žalovaný - byla jednoznačně
vyřešena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2000, č. j. 10
Cmo 276/99 61, a to tak, že žalovaný, který vznikl vyčleněním podle § 29 zákona
o vlastnictví bytů k 7. červnu 1994, je vlastníkem budovy ve smyslu § 29 odst.
3 zákona o vlastnictví bytů. Přes vyjasnění této otázky nedošlo mezi stranami k
žádnému vývoji a dovolatel po celou dobu trval na náhradě za hodnotu nebytových
prostor. Žalovaný uvádí, že jelikož k přechodu vlastnictví došlo ze zákona,
nešlo o vyvlastnění ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod, proto
také neobstojí požadavek, aby žalovaný byl povinen uhradit hodnotu nebytových
prostor v budově.
Zákon o vlastnictví bytů podle žalovaného předpokládá, že mezi dosavadním a
novým družstvem dojde k vypořádání majetku, práv a povinností, které přecházejí
z dosavadního na nové družstvo. Nedojde-li k jiné dohodě, vedle přechodu
vlastnictví k budově a přechodu souhrnu majetkových hodnot a zdrojů jejich
krytí týkajících se budovy se provede vypořádání v poměru součtu vypořádacích
podílů členů nového družstva a členů dosavadního družstva. Pro stanovení
vypořádacího podílu je rozhodný stav čistého obchodního jmění družstva podle
účetní závěrky za rok, v němž došlo k vyčlenění a ke vzniku nového družstva. K
takovému vypořádání však nedošlo, jelikož se účastníci neshodli na roční účetní
závěrce. Podle žalovaného žádný z účastníků nepodal žalobu za účelem provedení
vypořádání majetku, práv a povinností mezi dosavadním a vyčleněným družstvem.
Žalovaný má za to, že odvolací soud správně přihlédl k tomu, jaký byl smysl
vyčlenění družstva, totiž náprava stavu, k němuž došlo v roce 1974 a který pro
členy družstva vznikl nedobrovolným slučováním družstev. Získal-li dovolatel v
roce 1974 budovu bezúplatným převodem od členů žalovaného, bylo by v rozporu s
dobrými mravy, aby žalovaný byl nyní nucen zaplatit dovolateli náhradu za
nebytové prostory v této budově, vybudované předtím, než budovu nabyl
dovolatel.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V rozsahu, v němž dovolatel výslovně podal dovolání i proti rozsudku soudu
prvního stupně, není dána funkční příslušnost soudu k projednání dovolání;
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu řízení o „dovolání“ zastavil dle § 104
odst. 1 o. s. ř. (srov. v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. co do výkladu ustanovení § 29 zákona o
vlastnictví bytů v otázce vzájemného vypořádání původního a vyčleňovaného
družstva, dovolacím soudem dosud neřešené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být
dovoláním zpochybněn (se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost
dovolání) a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází (účinné uplatnění
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. je v případě takto založeného
dovolacího přezkumu vyloučeno).
Nejvyšší soud se proto dále nezabýval kritikou správnosti skutkových zjištění a
skutkových závěrů soudů nižších stupňů obsaženou v dovolání, neboť dovolací
důvod, jehož prostřednictvím by bylo možné tyto námitky prověřit, dovolatel
nemá k dispozici.
Podle ustanovení § 29 zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném v době vydání
napadeného rozhodnutí (jež je i stávajícím zněním zákona), nájemci nebo
vlastníci bytů nebo nebytových prostorů v budově nebo v budovách, popřípadě v
domě nebo domech ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva, kteří jsou
členy tohoto družstva, mohou rozhodnout o vyčlenění a vzniku nového družstva.
Pro platnost rozhodnutí je třeba písemného souhlasu dvoutřetinové většiny všech
těchto členů družstva v každé budově, popřípadě domě. Rozhodnutí musí být
písemně oznámeno představenstvu družstva. Rozhodnutí lze přijmout nejpozději do
31. prosince 1996. Rozhodnutí nepodléhá schválení členskou schůzí dosavadního
družstva (odstavec 1). Pro vznik družstva a pro členství v něm jinak platí
ustanovení obchodního zákoníku s tím, že členství v dosavadním družstvu se
vznikem nového družstva přechází na toto družstvo. Rozhodnutím podle odstavce 1
se dosavadní družstvo nezrušuje (odstavec 2). Mezi dosavadním družstvem a novým
družstvem se provede vypořádání majetku, práv a povinností, které z dosavadního
družstva přecházejí na nové družstvo, přičemž se vychází z toho, že toto
vypořádání je vzájemné; pokud nedojde k jiné dohodě, vypořádává se v penězích.
Nedojde-li k jiné dohodě, přecházejí na nové družstvo vlastnictví nebo
spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům uvedeným v
odstavci 1. S přechodem vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo
budovám, popřípadě domu nebo domům přechází na nové družstvo dnem jeho vzniku
souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se této budovy nebo
budov, popřípadě domu nebo domů. Vypořádání se provede v poměru součtu
vypořádacích podílů členů nového družstva a členů dosavadního družstva. Nárok
na vypořádání je splatný uplynutím šesti měsíců od schválení účetní závěrky za
rok, v němž došlo k vyčlenění a vzniku nového družstva (odstavec 3). Ustanovení
odstavců 1 až 3 se nepoužijí, pokud nedojde ke vzniku nového družstva do 1.
července 2000 (odstavec 4).
Dovolateli lze přisvědčit, poukazuje-li na to, že doplnění § 29 odst. 3 věty
první zákona o vlastnictví bytů (o slova „přičemž se vychází z toho, že toto
vypořádání je vzájemné; pokud nedojde k jiné dohodě, vypořádává se v
penězích“), z jehož textu vyšel odvolací soud, bylo provedeno (stejně jako
text odstavce čtvrtého) až s účinností od 1. července 2000, novelou provedenou
zákonem č. 103/2000 Sb. Z pohledu projednávané věci však tato skutečnost není
pro výsledek dovolacího řízení významná. Žalovaný vznikl vyčleněním ze žalobce
již 7. června 1994 (v době, kdy zákon o vlastnictví bytů platil v původním
nenovelizovaném znění), takže omezení konstruované § 29 odst. 4 zákona o
vlastnictví bytů se neprosadí a k povaze změn promítnutých v textu § 29 odst.
3 věty první zákona o vlastnictví bytů se i důvodová zpráva k návrhu zákona č.
103/2000 Sb. vyslovila (k bodům 27 až 29 novely) tak, že:
„V souvislosti s časově omezenou platností možnosti vyčlenění a vzniku družstva
podle § 29 do 31. prosince 1996, je třeba řešit postup v případech, kdy dosud
nedošlo k vypořádání majetkových práv mezi původním a vyčleněným družstvem.
Současně se navrhuje doplnit odstavec 3 tak, že se jedná o vzájemné vypořádání
mezi současným družstvem a vyčleněným družstvem s tím, že pokud nedojde k jiné
dohodě, vypořádává se v penězích. Tato změna odráží potřebu zpřesnit způsob
vzájemného vypořádání obou družstev, což z dosavadního textu nebylo patrné.
Obdobně byl zpřesněn termín vzájemného vypořádání.“
Při absenci zvláštního přechodného ustanovení se - ve shodě s ustáleným
výkladem podávaným Ústavním soudem (srov. např. nález jeho pléna ze dne 4.
února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) - uplatní při
úvaze o aplikaci § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů v doplněném znění
princip nepravé retroaktivity, což znamená, že podle uvedeného ustanovení má
být postupováno (jak to ostatně předjímá i citovaná důvodová zpráva) všude
tam, kde k vypořádání majetkových práv mezi původním a vyčleněným družstvem
dosud nedošlo. To, že k takovému vypořádání dosud nedošlo ani mezi účastníky,
nezpochybňuje ani dovolatel, takže kritika, které podrobuje napadené rozhodnutí
pro aplikaci § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů v novelizovaném znění, není
důvodná.
K dovolatelem namítané neústavnosti úpravy obsažené v ustanovení § 29 odst. 3
zákona o vlastnictví bytů (a kritice opačného závěru odvolacího soudu)
Nejvyšší soud uvádí, že ani on nepovažuje označené ustanovení za rozporné s
ústavním pořádkem České republiky. Tento svůj závěr Nejvyšší soud opírá o
judikaturu Ústavního soudu, který se k této vyslovil shodně v typově obdobné
věci.
Jde o usnesení ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 762/2002 (na které
Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje), v němž Ústavní soud uvedl, že podstatu
ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným
obecnými soudy, a sice, že na vyčleněné družstvo přechází dle § 29 zákona o
vlastnictví bytů vlastnické právo k budově jako celku, tedy nejen k bytovým,
ale i k nebytovým prostorům, pokud se tyto v budově nacházejí.
Ke stěžovatelově argumentaci, že obecné soudy nerespektovaly jeho ústavně
zaručené právo vlastnit majetek, Ústavní soud uvedl, že interpretace ustanovení
§ 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, jak byla provedena obecnými soudy, sice
může pro stěžovatele ve svých důsledcích znamenat nucené odnětí vlastnického
práva, neboť nelze vyloučit, že takto připadne vyčleněnému družstvu větší podíl
z majetku stěžovatele, než by mu s ohledem na členské podíly jinak náležel,
nicméně nelze mít za to, že by šlo o zásah neoprávněný.
Dále Ústavní soud připomněl, že se již v minulosti vyjádřil k podmínkám, za
kterých je možné zbavit osobu vlastnického práva (článek 11 odst. 4 Listiny),
přičemž akcentoval nutnost poskytnout z hlediska ústavní konformity za takový
akt přiměřenou náhradu, a že tento požadavek byl v jím posuzované věci
dostatečně naplněn, jelikož stěžovateli stále náleží možnost domoci se této
náhrady v rámci vypořádání majetku, práv a povinností mezi oběma družstvy, jak
to předvídá § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.
Za tohoto stavu věci - uzavřel Ústavní soud - tedy nelze usuzovat na to, že by
stěžovateli byla odepřena přiměřená náhrada za odnětí vlastnického práva,
potažmo, že by se napadená rozhodnutí obecných soudů projevila v právní sféře
stěžovatele v podobě neoprávněného zásahu do jeho ústavně zaručeného práva
vlastnit majetek.
Jinak řečeno, z pohledu závěrů formulovaných Ústavním soudem v citovaném
rozhodnutí úprava obsažená v § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů neústavní
není, přičemž také tehdy, přecházejí-li jako součást budovy nebytové prostory,
se právo na náhradu realizuje prostřednictvím institutu vypořádání majetku,
práv a povinností mezi oběma družstvy provedeného podle ustanovení § 29 odst. 3
zákona o vlastnictví bytů.
Závěr odvolacího soudu, že jiná náhrada za nebytové prostory, které žalovaný
coby družstvo vyčleněné z dovolatele nabyl jako součást budovy podle § 29 odst.
3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, než ta, která je jako institut
vzájemného vypořádání upravena v § 29 odst. 3 větě první a (co do způsobu
provedení vypořádání a jeho splatnosti) ve větě čtvrté a páté zákona o
vlastnictví bytů, dovolateli nepřísluší, je tudíž správný.
Zabývat se tím, jaký účel byl konkrétně úpravou promítnutou v textu § 29 odst.
3 zákona o vlastnictví bytů sledován, pokládá Nejvyšší soud při shora
formulovaných závěrech již za nadbytečné.
Dovolání je přesto důvodné. Dovolatel má totiž pravdu, namítá-li, že požadavek
na vzájemné vypořádání v řízení uplatněn byl a závěr soudů nižších stupňů, že
dovolatel se nedomáhá vypořádání podle § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů,
nýbrž uplatňuje nárok stojící mimo zákonnou úpravu, nemá oporu v obsahu spisu.
Pro posouzení, zda žalobou uplatněný nárok je podřaditelný úpravě vypořádání
podle § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů (které podle soudů provedeno
nebylo), není významné, že dovolatel při výpočtu uvedené částky volí způsob,
který neodpovídá textu § 29 odst. 3 věty čtvrté zákona o vlastnictví bytů, ani
to, že se případně nezmiňuje o jiném majetku či o jiných právech a
povinnostech, jež by do vypořádání mohla či měla být zahrnuta. Je logické, že
pokud se původní a vyčleňované družstvo na vzájemném vypořádání majetku, práv a
povinností nedohodnou, může se požadavek na toto vypořádání uplatněný u soudu
typově projevit právě formou žaloby o zaplacení konkrétní peněžité částky, jež
je projevem představy družstva, které žalobu podává, o tom, co by mu druhé
družstvo mělo jako žalovaný z titulu vypořádání zaplatit. To, zda je tato
představa správná (a žaloba zčásti či zcela důvodná) by mělo být zodpovězeno v
rozhodnutí soudu o takové žalobě.
O tom, že jde o nárok z titulu vypořádání, byl ostatně ve zrušovacím usnesení
ze dne 26. března 2003 přesvědčen i odvolací soud (srov. stranu 3 odst. 4
odůvodnění) a důvod proč tento názor posléze změnil, není z dovoláním
napadeného rozhodnutí zřejmý.
Bylo tedy věcí soudů, aby za použití postupů předpokládaných v ustanovení §
118a o. s. ř. vedly účastníky, zejména pak žalobce, k doplnění odpovídajících
tvrzení a k předložení na ně navazujících důkazů, na jejich základě budou moci
uzavřít, zda požadovanou částku lze (případně v jakém rozsahu) přiznal žalobci
k tíži žalovaného z titulu vypořádání předpokládaného ustanovením § 29 odst. 3
zákona o vlastnictví bytů a provedeného způsobem předepsaným ve větě čtvrté
označeného ustanovení. Důvod zamítnout žalobu s poukazem na to, že o nárok z
titulu vypořádání dle uvedeného ustanovení nejde, dán nebyl.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), zrušil ve výroku o věci samé nejen napadené rozhodnutí, nýbrž (jelikož je
nesprávné ze stejných důvodů) v témže rozsahu i rozhodnutí soudu prvního
stupně. S přihlédnutím k tomu, že o nákladech řízení v mezidobí (poté, co
odvolací soud napadeným rozhodnutím v tomto rozsahu jeho rozsudek zrušil a věc
mu potud vrátil k dalšímu řízení) znovu rozhodl soud prvního stupně (usnesením
ze dne 2. prosince 2004, č. j. 9 Cm 57/97-148), zrušil Nejvyšší soud i toto
usnesení, jež obsahovalo pouze výrok závislý na výrocích zrušovaných tímto
rozhodnutím (srov. § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Věc pak Nejvyšší soud ve
zrušeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář.
předseda senátu