29 Odo 645/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla
Vosečka v právní věci žalobce K. K., a.s., zast., advokátkou, proti žalovanému
F. n. m. Č. r., o 19,644.866,- Kč a o určení práva na slevu v této výši,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 31/97, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2000,
čj. 1 Cmo 301/99-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Výše označeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze jako odvolací soud
v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I.),
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a
proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné (výrok III.).
Žalobce se nejprve domáhal žalobou určení, že „má právo na slevu z kupní ceny
podle smlouvy uzavřené s žalovaným dne 1.5.1994 na prodej podniku K. K. s.p.
rovnající se účetní hodnotě horizontální lakovací pece na výrobu měděných drátů
L. ke dni 30.4.1999“. Poté „rozšířil“ předmět řízení o požadavek na
zaplacení Kč 19,644.866,- s tím, že tato částka představuje příslušnou
slevu z ceny privatizovaného majetku (tj. horizontální lakovací pece, která se
ukázala jako naprosto vadná a nefunkční). Žalobce se stal vlastníkem tohoto
majetku v tzv. velké privatizaci (státního podniku K. K.) na základě smlouvy o
prodeji podniku z 1.5.1994. Žalovaný právo nabyvatele na slevu odmítl.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 28.7.1999,
č.j. 26 Cm 31/97-52, žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle
ust. § 212 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, účinných k 1.1.2001, dále též „o. s. ř.“) s použitím § 214 odst. 1 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud zdůraznil, že právní úprava obchodních závazkových vztahů
se zakládá na zásadě smluvní volnosti, která se promítá do obchodního zákoníku
tak, že většina ustanovení jeho třetí části má dispozitivní povahu.
Platí to i o ust. § 486 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.“), upravujícím právo kupujícího
na poskytnutí slevy, tvoří-li součást převáděného podniku vadné věci. Rovněž
zvláštní předpis, jímž je v tomto případě zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon o velké privatizaci“) v ust. § 20 odst. 2 stanoví, že „nevyplývá-
li ze smlouvy něco jiného, je nabyvatel oprávněn za chybějící nebo vadné věci
zahrnuté do zápisu o převzetí požadovat přiměřenou slevu“. Podle názoru
odvolacího soudu jde tedy nepochybně o typickou dispozitivní normu, jejíž
uplatnění v konkrétním hmotněprávním vztahu mohou strany dohodou relevantně
vyloučit.
Odvolací soud rovněž dovodil, že institut vzdání se práva podle § 574 odst. 2
občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále
též „obč. zák.“) a vůbec úprava zániku závazků v části osmé, oddílu šestém obč.
zák. nemá pro právní kvalifikaci dotčeného smluvního ujednání žádný význam.
Článek XIII. smlouvy o prodeji podniku ze dne 1.5.1994, že „pro tento smluvní
vztah se vylučuje a tedy nepoužije ustanovení § 20 odst. 2 zák. č.
92/1991 Sb. v platném znění a ustanovení § 486 odst. 1 obchodního
zákoníku v platném znění“, má ve vztahu k předmětu řízení zamyšlené
odpovídající účinky. Toto smluvní ujednání není v rozporu s žádnou kogentní
normou a proto nabyvateli právo na slevu vzniknout nemohlo.
Za tohoto stavu bylo nadbytečné zabývat se aspekty odpovědnosti za vady
a odvolací soud proto ani nepřistoupil k doplnění důkazního řízení o nároku na
slevu, o výši slevy atd.
Napadený rozsudek tudíž odvolací soud shledal věcně správným a proto jej
potvrdil. Na návrh žalobce pak odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání s
tím, že je věcí dovolatele, aby vymezil, v čem spočívají příslušné
zásadní právní otázky (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Zásadní právní otázka,
vymezená žalobcem, se týká platnosti a účinku výše uvedeného smluvního
ujednání.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jímž jej napadá „v plném
rozsahu“. Podle názoru dovolatele přípustnost dovolání je založena výrokem
odvolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatel má za to, že zásadní právní otázkou je posouzení platnosti a následně
účinků smluvního ujednání obsaženého v kupní smlouvě, uzavřené mezi
žalobcem a žalovaným dne 1.5.1994, v článku XIII. smlouvy.
Dovolatel cituje ust. § 20 odst. 2 zákona o velké privatizaci a uvádí, že v
kupní smlouvě o prodeji podniku K. K. nebyly sporné vadné věci uvedeny v zápise
o převzetí, protože skutečnost, že zařízení je vadné, nefunkční a
neopravitelné, zjistil nabyvatel teprve při provozu podniku.
Dovolatel taktéž cituje ust. 486 odst. 1 obch. zák. o právu
kupujícího na přiměřenou slevu z kupní ceny a dovozuje, že toto
obecné zákonné ustanovení je specificky doplněno ustanovením § 20 odst.
2 zákona o velké privatizaci a rozšiřuje nárok kupujícího na plnění z důvodu
vad věci. Negativní výklad ustanovení § 20 odst. 2 zákona o velké privatizaci v
tom smyslu, že sjednání něčeho jiného, tj. že nabyvatel (žalobce) nebude
požadovat přiměřenou slevu za vadné věci a vyloučí i práva obsažená v ust. §
486 odst. 1 obch. zák., je nepřijatelný a chybný.
Dovolatel tvrdí, že předmětné ujednání v čl. XIII. kupní smlouvy je absolutně
neplatné, což opírá o ust. § 574 odst. 2 obč. zák., které má kogentní charakter
a platí subsidiárně i pro obchodní závazkové vztahy. Právní názor obou soudů je
výrazem snahy o prolomení zásady nemožnosti vzdání se práv, která mohou
vzniknout až v budoucnu. Ani přirovnání smlouvy o prodeji podniku
úpravě přenechání věci jak stojí a leží, není namístě (ust. § 501 obč. zák.).
Vadu a rozsah práva na slevu zjistil žalobce až po určité době od převzetí
(vada v zápise o převzetí nebyla uvedena).
Žalobce též namítá, že smlouvy o prodeji státních podniků, uzavírané v rámci
privatizace s F. n. m., byly smlouvami sui generis. Kupní smlouva byla
předkládána nabyvateli „v zásadě bez možnosti požadavků na úpravy či změny“.
Dovolatel navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc
mu vrácena k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1.1.2001).
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje předepsané
formální a obsahové náležitosti (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s.
ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř.,
když odvolací soud na návrh žalobce vyslovil přípustnost dovolání, aniž by ve
výroku svého rozhodnutí vymezil otázku po právní stránce zásadního významu s
tím, že toto vymezení ponechává na účastníku řízení.
Dovolání je proto v daném případě přípustné co do právní otázky zásadního
významu, jak ji vymezil dovolatel, a touto otázkou je „posouzení platnosti a
následně účinků smluvního ujednání obsaženého v kupní smlouvě uzavřené mezi
žalobcem (K., a.s.) a FNM ČR ze dne 1.4.1994, v článku XIII. smlouvy“.
Otázka zásadního právního významu tedy zní, zda je platné a právně účinné
ujednání s textem:“Smluvní strany sjednávají, že pro tento smluvní vztah se
vylučuje a tedy nepoužije ustanovení § 20 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. v
platném znění a ustanovení § 486 odst. 1 obchodního zákoníku v
platném znění.“
V ustanovení § 20 odst. 2 zákona o velké privatizaci se určuje, že „nestanoví-
li zvláštní právní předpis jinak nebo nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je
nabyvatel oprávněn požadovat přiměřenou slevu za věci zahrnuté do zápisu o
převzetí, pokud mají vady nebo mu nebyly vydány“. V § 486 odst. 1 obch. zák. se
stanoví, že „kupující má právo na přiměřenou slevu z kupní ceny odpovídající
chybějícím nebo vadným věcem. Jestliže chybějící věci nebo zjistitelné vady
věci nebyly zachyceny v zápisu podle § 483 odst. 1, nemůže být právo na slevu
přiznáno v soudním řízení, ledaže prodávající o nich věděl v době předání věci.
U vad zjistitelných až při provozu podniku nastávají tyto účinky, jestliže tyto
vady kupující neoznámí prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté,
kdy je zjistil nebo při odborné péči mohl zjistit, nejpozději však po uplynutí
šesti měsíců ode dne účinnosti smlouvy (§ 482). Ustanovení § 428 odst. 2 a §
439 platí obdobně“.
Dovolací soud dospívá k závěru, že nejprve je nutné vyřešit právní otázku
poměru obou právních úprav, tj. úprav v zákoně o velké privatizaci na straně
jedné a v obchodním zákoníku na straně druhé a v tomto ohledu je
nepochybně úprava v zákoně o velké privatizaci ve vztahu k úpravě v obchodním
zákoníku úpravou speciální, poněvadž obchodní zákoník je v poměru k zákonu o
velké privatizaci lex generalis. Obecně lze rovněž dovodit, že obchodní zákoník
je ve vztahu k zákonu o velké privatizaci použitelný subsidiárně
(podpůrně), není-li tu zvláštní úprava v zákoně o velké privatizaci.
V daném případě však ustanovení § 20 odst. 2 zákona o velké privatizaci samo
odkazuje na zvláštní právní předpis, jímž by mohl být i obchodní zákoník, a
zejména pak na smlouvu, a pokud tedy zvláštní právní předpis stanoví něco
jiného anebo něco jiného vyplývá ze smlouvy, nelze aplikovat speciální
ustanovení o právu na přiměřenou slevu ve výše cit. ustanovení zákona o velké
privatizaci. Zvláštní právní úprava a zvláště pak smlouva mají totiž ve vztahu
k cit. ustanovení přednost.
Z uvedeného plyne, že nemůže být žádných pochyb o tom, že úprava ve smlouvě
mohla obsahovat jinou, modifikovanou úpravu práva na přiměřenou slevu za věci,
zahrnuté do zápisu o převzetí, než je úprava v ust. § 20 odst. 2 zákona o velké
privatizaci, anebo mohla tuto zákonnou úpravu zcela vyloučit. Jestliže tedy v
posuzovaném případě v čl. XIII, předmětné smlouvy byla cit. zákonná úprava
vyloučena z aplikace, stalo se tak v souladu s touto zákonnou úpravou. Samotná
tato úprava je však pro daný případ irelevantní, protože se tu jedná o
přiměřenou slevu za věci nezahrnuté do zápisu, tj. z titulu vad
zjištěných později při provozu podniku. Pro takový případ by byla
subsidiárně aplikovatelná úprava ve zvláštním právním předpisu - ustanovení §
486 odst. 1 věta třetí obch. zák., avšak rovněž tato zákonná úprava byla v
předmětném čl. XIII. smlouvy výslovně vyloučena z aplikace.
Zbývá tedy zabývat se právní otázkou, zda takové vyloučení aplikovatelnosti
ust. § 486 odst. 1 obch. zák. bylo přípustné a i v tomto směru je nutno na
položenou otázku odpovědět kladně, neboť cit. ustanovení není resp. nebylo
zahrnuto ve výčtu kogentních ustanovení v § 263 obch. zák.
Pokud dovolatel opírá neplatnost předmětného ujednání v čl. XIII.
smlouvy o ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák., nelze tomuto názoru
přisvědčit, jelikož neplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody podle
cit. ustanovení může nastat jen ohledně těch práv (budoucích nároků), která
vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popř. jiných právních skutečností,
přičemž vznik těchto práv (nároků) je založen obligatorně. Avšak tam,
kde zákon umožňuje odchylnou úpravu, tj. dohodu mezi účastníky, jíž lze určitou
úpravu modifikovat nebo i vyloučit, nelze takovou dohodu kvalifikovat jako
dohodu o vzdání se budoucích práv (nároků) a tudíž dohodu neplatnou; o takovou
dohodu jde právě v předmětném čl. XIII. smlouvy mezi stranami.
Ostatní námitky dovolatele jsou irelevantní.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů uzavřel, že posouzení odvolacího soudu v
předmětné právní otázce zásadního významu je v principu správné, a proto
dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. § 239 odst. 1 ve vazbě na § 241 odst. 3
písm. d) a ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a § 151
odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce
jako dovolatel neměl úspěch, žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v
řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 8. ledna 2003
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu