ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany
Štenglové v právní věci žalobce C., a. s., zastoupeného, advokátkou, proti
žalovanému P.M.S. P., s. r. o., zastoupenému, advokátem, o zadostiučinění Kč
17,000.000,- vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 67/98,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června
2001, čj. 3 Cmo 484/99-147, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2001,
čj. 3 Cmo 484/99-147, ve výroku ve věci samé,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení
1,000.000,- Kč zamítá a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem z 13.
9. 1999 čj. 33 Cm 67/98-114, že
žalovaný
je povinna do tří dnů od právní moci
rozsudku zaplatit žalobci 2,000.000,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení Kč 17,000.000,- jako přiměřeného
zadostiučinění z titulu porušení obchodního tajemství jakožto nedovoleného
jednání nekalé soutěže ze strany žalovaného.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání
žalobce i žalovaný. Odvolací soud výslovně v odůvodnění svého
shora označeného rozsudku rozhodnutí uvedl, že postupoval v odvolacím řízení
podle občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, dále též „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2000, v souladu s
ust. bodu 1. a 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. a
přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o. s. ř.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce se domáhal předcházející žalobou
proti žalovanému ochrany práv ke svému know-how, které tvořilo jeho obchodní
tajemství a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 6. 11. 1995
čj. 22 Cm 44/95-236 ve znění rozsudku Vrchního soudu v
Praze z 21. 5. 1997 čj. 3 Cmo 37/96-272, byla žalovanému
uložena povinnost zdržet se jednání směřujícího k využití výkresové
dokumentace specifikovaných strojů a strojních zařízení, zdržet se jakékoli
dispozice, úplatné nebo bezplatné, s touto výkresovou dokumentací nebo řešení v
ní obsažených, zdržet se jednání, který by mohlo vést ke zpřístupnění této
dokumentace a řešení v ní obsaženého jiným osobám nebo k jejímu zveřejnění,
dále odstranit označení „D. m. P. M. s., s. r. o.“ z veškeré dokumentace, která
obsahuje konstrukční řešení vyvinuté žalobcem a vydat žalobci všechny kopie
výkresové dokumentace žalobce týkající se těchto strojů. Žalobci bylo též
přiznáno právo uveřejnit na náklady žalovaného rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu výroku a právních závěrů odvolacího soudu. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí nebylo přisvědčeno námitkám, že jde o výrobu, jejíž podstata byla
předmětem patentů zveřejněných ve třicátých letech (minulého století) a že jde
o princip známý, ale bylo konstatováno, že předmětem obchodního tajemství není
sám princip výroby kolagenových střev, ale konstrukční řešení výrobního
zařízení, vycházející z vlastních poznatků z dlouhodobé výroby. Takové
poznatky, promítnuté v určitém způsobu výroby a v určitém konstrukčním řešení,
přestavují určitou hodnotu a jsou zvláštním nehmotným statkem, odlišným od
samotného výrobního principu. V odůvodnění rozhodnutí se dále konstatuje, že
žalovaný nepřípustně pominul závazky svého právního předchůdce i vlastní
závazky vyplývající z příslušných smluv, vztahujících se k výstavbě závodu B.,
kde zapůjčená dokumentace žalobce byla důsledně chráněna před jakýmkoli jiným
využitím, než pro dané speciální smluvní určení. Žalovaný porušil převzaté
závazky a obchodní tajemství žalobce, a jeho činnost je nutno podle názoru
soudů obou stupňů hodnotit jako nekalé soutěžní jednání ve smyslu § 51
obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále
též „obch. zák.“).
Odvolací soud uvedl, že v předmětné věci pak uplatnil žalobce v návaznosti na
předchozí, shora popsanou věc, nárok na přiměřené zadostiučinění v peněžité
formě ve výši Kč 17,000.000,- . Sama skutečnost, že k porušení
obchodního tajemství žalobce žalovaným došlo, nebyla v průběhu řízení
zpochybněna a sporným je, zda je možno přiznat zadostiučinění, když již v
předchozím řízení bylo přiznáno právo uveřejnit rozsudek, a pokud ano, zda
odpovídá poskytnutí zadostiučinění v peněžní formě a jaká je přiměřená výše
tohoto zadostiučinění.
Odvolací soud dovodil, že právo uveřejnit rozsudek podle § 55 odst. 2 obch.
zák. je právem specifickým a nelze je směšovat s právy podle ust. § 53 obch.
zák., daným osobám, jejichž práva byla ohrožena nebo porušena nekalou soutěží.
To, že v řízení, jehož předmětem byl zdržovací nárok, bylo soudem přiznáno
právo uveřejnit rozsudek, nevylučuje právo žalobce na přiměřené zadostiučinění,
jsou-li pro jeho přiznání splněny podmínky.
Odvolací soud konstatoval, že v dané věci opírá žalobce uplatněný
nárok o materiální důsledky jednání žalovaného, a to pokles
odbytu a zisku žalobce v zemích býv. Sovětského svazu v návaznosti na nárůst
produkce závodu B. o 3 linky, při jejichž dodání došlo k porušení obchodního
tajemství žalobce, avšak vedle toho žalobce poukazuje na snížení svého
postavení na uvedeném trhu vůbec. Je nutno rozlišovat újmu imateriální a újmu
materiální, k jejímuž vyrovnání slouží náhrada škody podle ust. § 373
an. obch. zák. Žalobce však výslovně náhradu škody nepožaduje. Vlastní porušení
obchodního tajemství, v jehož důsledku došlo ke snížení postavení žalobce na
významném trhu, podle názoru odvolacího soudu postačující k uznání práva na
přiměřené zadostiučinění. Vzhledem ke specifičnosti dané produkce a významu
konkrétního know-how pro podnikatelskou činnost žalobce je podle závěru
odvolacího soudu odpovídající poskytnutí zadostiučinění v peněžní formě.
Pokud jde o přiměřenost výše zadostiučinění, soud prvního stupně uznal na
základě volné úvahy, s přihlédnutím k intenzitě a závažnosti porušení
obchodního tajemství, za přiměřenou výši 2,000.000,- Kč, odvolací soud pak při
hodnocení této výše byl veden úvahou, že tu nelze zohlednit majetkovou újmu (ta
měla být reparována náhradou škody, jak již zmíněno). Na druhé straně odvolací
soud vzal v úvahu význam know-how, chráněného obchodním tajemstvím žalobce a
tím podstatné snížení postavení žalobce na významném trhu, jakož i snížení
celkového objemu obchodu, při němž k porušení došlo.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je nutno přiznat
zadostiučinění ve výraznější výši, nikoli však v takové výši,
jakou přiznal soud prvního stupně a za odpovídající výši měl
částku 1,000.000,- Kč. K argumentaci žalovaného, že průměrná výše dosud soudy
přiznávaného zadostiučinění byla řádově ve stovkách tisíc korun, odvolací soud
poznamenal, že přiměřenost je nezbytné posuzovat vždy podle okolností
jednotlivých případů a podmínky mezi nimi se mohou značně lišit.
Z výše popsaných důvodů odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř.
napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení
1,000.000,- Kč zamítl, v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci
1,000.000,- Kč rozsudek potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to do výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení přiměřeného zadostiučinění v částce přesahující
1,000.000,- Kč, a do výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání opírá o
ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvod dovolání spatřuje v tom, že
rozsudek spočívá podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. na nesprávném právním
posouzení věci, a to pouze pokud jde o výši přiznaného zadostiučinění.
Dovolatel se domnívá, že při určení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací
soud nesprávně posoudil zjištěné skutečnosti a nepřihlédl ke všem kritériím,
která jsou podle judikatury a odborné literatury rozhodná pro určení výše
přiměřeného zadostiučinění.
Podle názoru dovolatele právě údaje o odbytu žalobce na trzích v Rusku
dokládají význam a velikost jednoho z trhů, který protiprávní jednání
žalovaného zasáhlo. Údaje o kolísání tohoto odbytu v závislosti na produkci
ruského výrobce klihovkových střev B., jemuž bylo žalovaným dodáno výrobní
zařízení při porušení obchodního tajemství žalobce, ukázaly, jak se jednání
žalovaného projevilo ve vnímání postavení žalobce jeho zákazníky na ruském
trhu. Jméno a pozice žalobce na tomto významném trhu se změnily v důsledku
jednání žalovaného. Jak vyplývá z judikatury i z odborné literatury, závažnost
a intenzita protiprávního jednání a jeho dosah (jak velkou oblast trhu
zasáhlo), jsou podstatnou součástí kritérií, která mají být vzata v úvahu při
posuzování výše přiměřeného zadostiučinění (rozsudek NS sp. zn. Odon 45/97,
rozsudek VS Praha sp. zn. Cmo 684/95, dále Macek, J., Tomsa, M.: Příspěvek k
otázkám přiměřeného zadostiučinění v penězích v případech nekalé soutěže,
porušení obchodního tajemství a při neoprávněném užívání obchodního jména,
Právní praxe č. 4/98, s.204 an.).
Podle názoru žalobce odvolací soud nesprávně posoudil význam zjištěných
skutečností pro určení výše přiměřeného zadostiučinění. Žalovaný závažným
způsobem porušil obchodní tajemství žalobce a zpřístupnil jiným technologii
výroby strojů, které žalobce používá pro výrobu svých výrobků. Vzhledem k tomu,
že trh se střívky na masné výrobky je celosvětově rozdělen mezi několik málo
výrobců a specifika strojů na výrobu předurčují vlastnosti produktů na nich
vyráběných, odvozuje žalobce úspěch své podnikatelské činnosti, jakž i své
postavení na místním i světovém trhu právě od zachování
utajení této technologie. V úvahu je dále nutno vzít i subjektivní hlediska,
zejména vědomost jednajícího (žalovaného) o závadnosti jeho jednání a jeho
dopadech na postiženého, motiv závadného jednání, zda se postižený při zjištění
závadného jednání, bránil atp. V tomto i v předcházejícím řízení bylo
prokázáno, že žalovaný si protiprávnosti svého jednání i jeho důsledků byl plně
vědom a že chtěl know-how žalobce obchodně realizovat jako své vlastní a také
tak učinil. Dokonce žalovaný pokračoval vědomě ve svém protiprávním jednání i
poté, kdy byl vysloven zákaz dispozice s dokumentací a know-how (nabízel stroje
na prodejní výstavě). Soud prvního stupně důkazy v tomto směru považoval za
irelevantní, odvolací soud se k tomuto hodnocení nevyjádřil.
Dovolatel má za to, že ani subjektivní stránka nemůže být pominuta.
Zadostiučinění je určitou soukromoprávní sankcí, jejímž smyslem a účelem není
jen nahradit imateriální újmu, ale i účinně postihnout toho, kdo se
protiprávního jednání dopouští. Náhrada újmy je jednou stránkou, druhou
stránkou je míra, v níž zaplacením přiznané částky zadostiučinění bude postižen
ten, kdo se dopustil protiprávního jednání.
Dovolatel je toho názoru že v daném případě skutečnost prokazující význam
porušeného práva, závažnost, intenzitu a dosah protiprávního jednání žalovaného
na postavení žalobce na trhu potvrzují, že zadostiučinění ve výši 1,000.000,-
Kč nemůže plnit funkci vyrovnání imateriální újmy. V tomto případě se míjí
účinkem i druhá stránka – sankční působení zadostiučinění. Žalovaného neodradil
od zneužívání obchodního tajemství žalobce ani soudní zákaz. Dále v předchozím
řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla za protiprávní jednání, spojené s
dodáním tří linek do B., zaplacena cena ve výši více než 3 mil. amerických
dolarů.
Dovolatel uzavírá, že vezme-li se v úvahu význam porušeného práva, významné
snížení postavení žalobce na významném trhu i objem obchodu, při němž k
porušení došlo a prospěch, který z něho žalovaný měl, je zřejmé, že částka Kč
1,000.000,- jako přiměřené zadostiučinění je jen symbolická.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek (zjevně v dotčeném
rozsahu) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
1. 2001). Odvolací soud výslovně postupoval v řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 a taktéž dovolací soud postupoval v
řízení o dovolání podle téhož znění.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. § 238 odst. 1
písm. a) o. s. ř.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka právního posouzení přiměřenosti výše
zadostiučinění jako nároku, upraveného v ustanovení § 53 obch. zák.
Přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, je jedním z
nároků osob, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena
rušitelem (v daném případě žalovaným), jak z cit. ustanovení plyne.
Právní praxe i právní teorie jsou zajedno v tom, že nárok na přiměřené
zadostiučinění je nárokem, jímž se reparuje újma nemateriální povahy. Tento
aspekt vyvěrá již z podstaty tohoto nároku, který se označuje jako
zadostiučinění neboli satisfakce, aby se již v názvu zdůraznila jeho
imateriální povaha.
Ve formě zadostiučinění, jako prostředku satisfakčního, není možno proto brát
ohled na prvky, které mají materiální povahu, poněvadž materiální reparaci
tento právní prostředek ochrany proti nekalé soutěži neslouží.
Pokud tudíž se dovolatel domáhá, aby při určení výše přiměřeného zadostiučinění
bylo přihlédnuto i ke hmotným (majetkovým) hlediskům, jakým je získaný
majetkový prospěch z uskutečněného obchodního případu (obdržená cena 3 mil.
dolarů), nebo snížení objemu obchodu žalobce (samozřejmě v číselném vyjádření)
apod., nelze se s takovým právním názorem ztotožnit. Materiální či majetkové
aspekty jsou rozhodné pro vznik nároků materiální povahy, jako je kupř. náhrada
škody, avšak nikoli pro nárok satisfakční povahy, jak shora zdůrazněno.
Nárok na přiměřené zadostiučinění je dále nárokem, který má
převážně, popř. výlučně objektivní charakter. Dovozuje se, že je
nárokem „objektivním, který není vázán na naplnění jakýchkoli subjektivních
podmínek“ (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník,
komentář, 7. vydání, C. H. Beck 2002, str. 148). V rozsudku ze dne 25. 3.
1998 sp. zn. I. Odon 45/97 Nejvyšší soud dovodil, že
„přiměřenost výše peněžního zadostiučinění musí být posuzována jak z
objektivních, tak subjektivních hledisek“ (srov. též Faldyna, F. a kol – autor
příslušné části Hajn, P.: Obchodní zákoník s komentářem, I. díl, Codex 2000,
str. 143.) V každém případě jsou subjektivní momenty z hlediska výše
přiměřeného zadostiučinění pouze momenty doplňkovými.
Konečně pokud jde o dovolatelem tvrzenou sankční stránku působení
zadostiučinění, nelze neuznat, že peněžní satisfakce má rovněž sankční povahu,
neboť zaplacení zadostiučinění představuje pro rušitele také finanční újmu,
nejen újmu morální, která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele
a postižené osoby. Tato sankční stránka nicméně hraje při poskytování
zadostiučinění vedlejší, podružnou roli, protože rozhodující je nemateriální
stránka satisfakce.
Z uvedeného se podává, že dovolatelem prosazovaná kriteria
subjektivní a sankční povahy nejsou z hlediska přiměřenosti
výše zadostiučinění určující.
Z toho zároveň plyne, že odvolací soud při hodnocení výše přiměřeného
zadostiučinění vzal v úvahu rozhodná kriteria se zřetelem ke konkrétním
okolnostem daného případu a jeho právnímu posouzení ve věci samé nelze vytknout
pochybení.
Odvolací soud nicméně pochybil v tom směru, že nenapravil vadu, spočívající v
tom, že soud prvního stupně nerozhodl o podstatné části uplatněného nároku,
vyjádřeného v žalobním petitu částkou 17,000.000,- Kč, tj. o částce
15,000.000,- Kč. Soud prvního stupně měl povinnost i v tomto rozsahu o žalobě
rozhodnout a odvolací soud mu měl v tomto rozsahu uložit povinnost vydat
doplňující rozsudek ve smyslu § 166 o. s. ř.
Řízení je proto postiženo (jinou) vadou, která mohla mít (a také
měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ust. § 241
odst. 3 písm. b) o. s. ř.] a dovolací soud proto
musel rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení (ust. § 243b odst. 1 in fine o. s. ř.). Zrušit musel dovolací
soud i související výrok o nákladech řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. září 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu