29 Odo 666/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela rozhodl ve věci konkursu dlužníka J. H., zastoupeného, advokátem, o návrhu věřitelky … pojišťovny Č. r., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 15/2002, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2004, č. j. 2 Ko 40/2003 – 176, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. února 2004, č. j. 2 Ko 40/2003 – 176, potvrdil usnesení ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 40 K 15/2002 – 135, jímž Krajský soud v Hradci Králové prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že dlužník je – ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 a § 12a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) - v úpadku formou insolvence, neboť má více věřitelů, kterým po delší dobu není schopen plnit splatné závazky.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že se soudy nezabývaly stavem soudních řízení, v nichž vymáhá pohledávky za svými dlužníky. Kdyby tak učinily, nemohly by dospět k závěru, že je v úpadku. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Zbývá vypořádat se s tím, zda dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je ovšem možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“, je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší- li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá. Dovolatel sám v dovolání neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; se zřetelem k vlastnímu obsahu dovolání lze toliko usuzovat, že za zásadní má argument, podle kterého soudy měly při zkoumání předpokladů pro prohlášení konkursu na jeho majetek vzít v úvahu to, že sám vymáhá v soudních řízeních pohledávky za svými dlužníky. K této otázce se ovšem Nejvyšší soud již judikatorně vyjádřil v usnesení uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž v podrobnostech odkazuje), a to tak, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se ani k výši těchto pohledávek. Usnesení odvolacího soudu je s tímto závěrem Nejvyššího soudu v souladu.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Skutečnost, že odvolací soud účastníky (nesprávně) poučil, že dovolání je přípustné bez dalšího vedla toliko k tomu, že lhůta k podání dovolání dlužníku doběhla (v intencích ustanovení § 240 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného usnesení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. prosince 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu