29 Odo 667/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela
v právní věci žalobce R. P., zastoupeného, advokátem, proti žalované A. a. s.,
o zaplacení částky 233.841,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 15 Cm 384/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č.j. 2 Cmo 99/2001-78, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č. j. 2
Cmo 99/2001-78 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 18. ledna 2001 č. j. 15 Cm 384/98-48 ve znění opravného
usnesení ze dne 9. června (správně 9. března) 2001 č. j. 15 Cm 384/98-53 tak,
že „žaloba se zamítá“ (rozuměj žaloba na zaplacení částky 233.841,49 Kč s 18 %
úrokem z prodlení ode dne 17. října 1997 do zaplacení), žalobci uložil zaplatit
žalované na nákladech řízení částku 66.465,- Kč a dále náklady odvolacího
řízení v částce 35.157,60 Kč k rukám jejího právního zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se
závěry soudu prvního stupně o neexistenci důvodů pro odstoupení od leasingové
smlouvy dle čl. 9.2., písm. a) Všeobecných smluvních podmínek leasingu, když
dle tohoto smluvního ujednání mohla žalovaná od smlouvy odstoupit v případě, že
žalobce podstatným způsobem leasingovou smlouvu porušil, zejména, byl-li v
prodlení z úhradou kterékoli splátky po dobu delší než 30 dnů, přičemž žalobce
se do prodlení splacením leasingových splátek v tomto rozsahu nedostal.
Vzhledem k tomu, že v řízení dle odvolacího soudu nebyly prokázány důvody pro
odstoupení žalované od leasingové smlouvy uvedené v této smlouvě a „ani zákonné
důvody“, zabýval se dále řešením otázky, zda nedošlo ke zrušení leasingové
smlouvy dohodou v důsledku úkonu žalované z 16. října 1997. V tomto směru
odvolací soud uzavřel, že předmětná listina neobsahuje projev vůle účastníků
řízení ke zrušení smlouvy dohodou, když se jedná o jednostranný úkon žalované,
který není žalobcem potvrzen a při nutnosti dodržení písemné formy, nelze
faktické jednání účastníků řízení za dohodu o zrušení smlouvy považovat.
Zastávaje právní názor, že v daném případě nedošlo k zániku leasingové
smlouvy, a to ani odstoupením žalované, ani dohodou účastníků, neshledal
odvolací soud nárok žalobce na vrácení peněžitého plnění poskytnutého dle této
leasingové smlouvy, požadovaný ve vazbě na odstoupení od smlouvy, důvodným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce zastoupený
advokátem podáním učiněným na poště 10. července 2002 včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“).
Namítal, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.), přičemž zpochybňoval zejména závěr odvolacího soudu o tom,
že odstoupení od smlouvy je „neplatným úkonem“. S poukazem na ust. § 344 a §
345 odst. 1, 2 obchodního zákoníku zdůrazňoval, že tento závěr neodpovídá
výsledkům provedeného dokazování, když ani mezi účastníky nebylo nejmenších
pochybností o tom, že odstoupení od smlouvy je důvodné a porušení povinností ze
strany žalobce podstatné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu žalobce považoval za tzv. překvapivý, když
bez toho, že by na to byli účastníci dostatečným způsobem upozorněni, odvolací
soud se podstatným způsobem odchýlil od právního hodnocení zjištěných
skutečností soudem prvního stupně, a to v situaci, kdy v odvolacím řízení již
není prostor pro doplnění skutkových tvrzení a předložení nových důkazů. V
neposlední řadě poukazoval na „jiný pravomocný rozsudek Městského soudu v
Praze“, v němž byla otázka platnosti odstoupení od leasingové smlouvy (jako
otázka předběžná) vyřešena kladně s tím, že odvolací soud zaujal názor opačný,
aniž by se s touto okolností vypořádal.
Dovolatel požadoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
V souladu s body 1., 15. a 17. hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1, písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Důvod uplatněný v podaném dovolání akcentující nesprávné posouzení
zániku leasingové smlouvy, uzavřené mezi účastníky, v důsledku odstoupení ze
strany žalovaného, je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobcem namítaná tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který se
podstatným způsobem odchýlil od právního hodnocení zjištěných skutečností,
pokud jde o zánik leasingové smlouvy odstoupením, a to v situaci, kdy v
odvolacím řízení „nebylo možno doplnit skutková tvrzení a předložit nové
důkazy“, pak nelze než považovat za dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v § 229 o. s. ř. a jestliže mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O vady řízení při zjišťování skutkového
stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo
postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., v rozporu s
ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro
posouzení věci, popř. nebylo postupováno v souladu s ust. § 120 o. s. ř.,
účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle § 118a o. s. ř. o
povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nebo navrhovat důkazy, vše při současném
splnění předpokladu, že tyto vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
V daném případě odvolací soud po doplnění dokazování
„protokolem o odstoupení od leasingové smlouvy č. 835/97“ z 16. října
1997 (správně zopakování dokazování touto listinou) dospěl od soudu prvního
stupně k odlišnému závěru, pokud jde o právní účinky tohoto úkonu, totiž, že v
důsledku tohoto právního úkonu nedošlo k zániku leasingové smlouvy s tím, že
v řízení nebyla prokázána existence smluvních ani zákonných důvodů pro
odstoupení žalované od smlouvy a právní úkon učiněný žalovanou 16. října 1997
(odstoupení od smlouvy) nelze považovat za dohodu o zrušení smlouvy.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení
je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně
příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.), popř. stanoví-li to zákon soudy
krajské (§ 9 odst. 2, 3 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím
rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), popř. vrchní soudy (§ 10
odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud pak přezkoumává správnost skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud
na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost
řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§ 212a o.
s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je
potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního
stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, nebo jestliže
po doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci
rozhodnout (§ 220 odst. 1, 2 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení,
ani pro změnu rozhodnutí, soud je zruší (§ 221 odst. 1 věta prvá o. s. ř.);
učiní tak zejména v případech uvedených v ust. § 221 odst. 1. písm. a) – e)
o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení [§ 221 odst. 2, písm. a) o. s. ř.].
Odvolací řízení je dále ovládáno zásadou tzv. neúplné apelace a
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem, s
výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř. (u těchto věcí omezení
neplatí), pouze v případech taxativně vymezených v ust. § 205a odst. 1 písm. a)
– e) o. s. ř. Východiskem této zásady tak je, že všechny účastníky navrhované
důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení mají
být zásadně provedeny v řízení před soudem prvního stupně, přičemž zákon ukládá
účastníkům povinnost tvrdit všechny pro věc právně významné skutečnosti, které
existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy
způsobilé k jejich prokázání (§ 79 odst. 1, § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s.
ř.). O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu celého
řízení (§ 5, § 101 a § 118a o. s. ř.) a před rozhodnutím ve věci samé (§
119a odst. 1 o. s. ř.).
Poučovací povinnost soudu ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. se uplatní v
případech, kdy se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny
rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li předseda senátu
za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle
účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění
vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v
průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech
svých sporných tvrzení (odst. 3). Poučovací povinnost dle § 118a o.
s. ř. je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné
poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného
ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající
v porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu
právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé
svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k
jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně
rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly
z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud
nemůže sám postupovat podle ust. § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti
uplatnění nových skutečností nebo důkazů.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl ke skutkovému
závěru, že žalobce nebyl v prodlení s úhradou jednotlivých leasingových splátek
po dobu delší než 30 dní (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel
nezpochybňoval) a neshledal existenci důvodů dle čl. 9.2. písm. a) Všeobecných
smluvních podmínek leasingu pro odstoupení od smlouvy žalovanou. Oproti soudu
prvního stupně, který přesto považoval smlouvu za zrušenou „od jejího
počátku“ (aniž tento závěr jakkoli odůvodnil), odvolací soud s odkazem na ust.
§ 344 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších
změn a doplnění, uzavřel, že „důvody pro odstoupení žalované uvedené v
leasingové smlouvě ani zákonné důvody nebyly v řízení prokázány“ a k zániku
leasingové smlouvy v důsledku odstoupení žalované nedošlo.
Jestliže odvolací soud podrobil odvolacímu přezkumu ničím neodůvodněný
závěr soudu prvního stupně o „zrušení smlouvy“ úkonem žalované z 16. října 1997
namísto, aby rozsudek soudu prvního stupně založený na tomto závěru jako
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, písm. c), odst. 2, písm. a) o. s. ř.), porušil
tímto svým postupem zásadu dvouinstančnosti řízení zaručující účastníkům řízení
možnost domáhat se za použití řádných opravných prostředků – odvolání (§
201 a násl. o. s. ř.) přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně soudem
odvolacím.
Odlišný právní názor odvolacího soudu, založený na neunesení důkazního
břemene žalobcem o existenci důvodů, pro něž mohla žalovaná od smlouvy
odstoupit, který vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak ve svém
důsledku rovněž způsobuje nesplnění poučovací povinnosti soudem dle ust. § 118a
o. s. ř. ve vztahu k žalobci a tím i zbavení žalobce možnosti
doplnit skutková tvrzení a předložit důkazy ke splnění podmínek
(smluvních či zákonných) pro odstoupení od smlouvy (§ 344 a násl.
obchodního zákoníku), když otázka případného zániku leasingové smlouvy bude mít
nepochybně pro rozhodnutí ve věci zásadní význam.
Protože shora uvedené vady řízení jsou vadami, které, a to i
samostatně, mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.), dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ust. § 243b odst. 2
věta za středníkem, odst. 3, odst. 5 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. prosince 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu