NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 682/2002-220
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela
a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně J. G. a.s., zastoupené JUDr. V.
K., advokátem, proti žalované Č. r. – S. s. h. r., o zaplacení částky
3,025.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 243/2000, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, č.j. 54 Co
307/2001-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 25. ledna 2001, č.j. 25 C 243/2000 –167, jímž byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení kupní
ceny za 1100 tun žita v částce 3,025.000,- Kč, s 16% úrokem z
prodlení od 1. února 1992 do zaplacení a rozhodl, že žádná z
účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně
provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil řádně,
náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl rovněž ke správnému závěru
právnímu, jež nedoznal změny ani v řízení odvolacím. Ztotožnil se se závěrem
soudu prvního stupně, že obchodní závazkový vztah vzniklý
mezi účastníky vycházející z takzvané „přeblokace“ státních hmotných rezerv
realizované v lednu 1992 nelze hodnotit jako kupní smlouvu ve smyslu ustanovení
§ 409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nýbrž jako vztah
mezi „skladovatelem a opatrovatelem“ dle § 527 a násl. obch. zák. Obsahem
tohoto vztahu byl závazek skladovatele převzít věc (obilí),
aby ji uložil a opatroval, a závazek ukladatele zaplatit mu za to úplatu
(skladné), přičemž zaplacení skladného (jakožto jediné možné platby mezi
účastníky smlouvy o skladování) předmětem řízení nebylo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž
zdůrazňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, když jednak řeší právní otázku, která v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud nebyla komplexně vyřešena, a jednak tuto otázku
řeší v rozporu s hmotným právem. Dovolací důvod spatřovala v ustanovení § 241
odst. 2 o. s. ř. (správně v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.),
jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/), a rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/).
Konkrétně namítala, že odvolací soud vůbec nezhodnotil věcné a právní námitky
vznesené v odvolání, když v odůvodnění rozsudku pouze odkázal na rozhodnutí
soudu prvního stupně a jeho odůvodnění a zdůvodnění svého rozhodnutí omezil na
„obecné prohlášení shody svého právního názoru se závěry prvoinstančního
soudu“. Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje požadavkům
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.,
pak způsobuje, že rozhodnutí odvolacího soudu není podloženo „řádnou
argumentací“, jíž by byly přesvědčivě potvrzovány či vyvraceny odvolací
námitky, a tento „postup“ odvolacího soudu nelze než hodnotit jako vadný, s
tím, že povaha vady jednoznačně mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Dále žalobkyně zdůrazňovala, že i ona ve vztazích s žalovanou,
vzniklých při ochraňování obilných hmotných rezerv státu v roce
1992, spatřuje platně vzniklý smluvní vztah o skladování obilí žalované ve
svých skladovacích prostorách (silu Kaplice), a současně
soudům obou stupňů vytýkala, že se nevypořádaly z otázkou, na základě jakých
právních úkonů žalovaná obilí předané k uskladnění žalobkyni získala. Jelikož
žalovaná neprováděla převoz svých dosavadních obilných zásob od
jednoho skladovatele ke druhému, ale stávající zásoby vyskladnila
tak, že je „uvolnila“ (rozuměj prodala) ze
státních hmotných rezerv pro dosavadního skladovatele („Z. B.“), přičemž na
druhé straně koupila stejné množství u skladovatele nového („Z. Č. K.“ –
právního předchůdce žalobkyně) a byla povinna uhradit mu kupní cenu.
Jelikož v lednu 1992 již nebylo možno tzv. přeblokaci hmotných obilných rezerv
státu považovat pouze za „operativní změnu“ skladovaných státních rezerv
obilí u různých organizačních složek téže hospodářské
organizace („koncernu Z. P.“) a dle žalobkyně „důsledné právní
hodnocení způsobu obchodování s hmotnými rezervami státu“ může mít i do
budoucna preventivní význam, dovolatelka požadovala, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/20000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť rozsudkem soudu prvního stupně, potvrzeným
dovoláním napadeným rozsudkem soudu odvolacího, nebylo rozhodnuto jinak, než v
dřívějším rozsudku.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolávala. Podle
tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž
výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s
hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, (ať již
v rovině procesní, nebo z oblasti hmotného práva) jiné otázky (zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání
nezakládají.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom,
že jednak řeší právní otázku (způsob obchodování s hmotnými rezervami státu),
která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla komplexně vyřešena, a jednak
tuto právní otázku řeší v rozporu s hmotným právem.
S přihlédnutím k době, kdy měla být uzavřena kupní smlouva (leden
1992) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad
obchodního zákoníku v tehdy platném znění.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, předmětem řízení je požadavek žalobkyně vůči
žalované na zaplacení kupní ceny 1100 tun žita, odůvodněný skutkovými
tvrzeními, dle kterých žalovaná od žalobkyně (jejího právního předchůdce) toto
zboží nakoupila a jeho cenu, ačkoli její výši znala, nezaplatila.
Podle ustanovení § 409 odst. 1 obch. zák. kupní smlouvou se prodávající
zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do
množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se
zavazuje zaplatit kupní cenu.
Kupující je povinen zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodané zboží v
souladu se smlouvou (§ 447 obch. zák.). Podle ustanovení § 450 odst. 1 obch.
zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní
cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto
zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími
kupujícímu nakládat se zbožím. Prodávající může činit závislým předání zboží
nebo dokladů na zaplacení kupní ceny.
Základním předpokladem pro vznik povinnosti kupujícího k úhradě kupní ceny je
existence kupní smlouvy. Nedojde-li k uzavření kupní smlouvy (k
dohodě o podstatných částech tohoto smluvního typu),
nelze hovořit ani o vzniku povinnosti kupujícího k úhradě kupní ceny.
Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní (jejím
právním předchůdcem) a žalovanou nedošlo (pro absenci dohody o dodání zboží,
převodu vlastnického práva k tomuto zboží včetně zaplacení jeho ceny, a
nedostatek vůle žalované zboží od žalobkyně koupit), a proto
žalobnímu požadavku nevyhověl, nelze toto jeho právní posouzení
považovat za nesprávné (v rozporu s hmotným právem).
Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž
odvolací soud dospěl, a na nichž své rozhodnutí založil, není žádným z
dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může
být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím něhož lze namítat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v
případě, že přípustnost dovolání má být založena dle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak nečiní po právní stránce rozhodnutím zásadního
významu ani tvrzení žalobkyně, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou,
na základě jakých právních úkonů získala žalovaná obilí „předané k uskladnění“,
když o vzniku povinnosti k úhradě kupní ceny lze hovořit pouze tehdy, je-li
kladně vyřešena otázka existence kupní smlouvy, s tím, že zcela nepochybně
nutno připustit možnost „získání“ předmětu skladování žalovanou jiným (než
žalobkyní tvrzeným) způsobem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobkyně
akcentující, že odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu neodpovídá požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 211 o. s. ř. Dovolací soud totiž shledává právní posouzení věci
odvolacím soudem řádným a přezkoumatelným, nebránícím dovolacímu soudu
zhodnotit jeho správnost.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst.
5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. března 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu