29 Odo 689/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně E.-P. a. s., proti žalované České konsolidační agentuře, o zaplacení
částky 12,020.210,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7
pod sp. zn. 26 C 121/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. prosince 2005, č.j. 11 Co 429/2005-61, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č.j. 11 Co
429/2005-61 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. května 2005, č.j.
26 C 121/2004-38, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování a nesporná
tvrzení účastníků, soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobkyně uzavřela s
právní předchůdkyní žalované INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, akciovou společností
dne 5. února 1996 smlouvu o úvěru č. 200896001, dne 5. února 1997 smlouvu o
úvěru č. 200897002, dne 10. února 1997 smlouvu o úvěru č. 200897003, dne 10.
července 1998 smlouvu o úvěru č. 200898007 a dne 25. března 1999 smlouvu o
úvěru č. 200899001 (dále též jen „smlouvy o úvěru“), kterými byly žalobkyni
poskytnuty úvěry pro její podnikatelské záměry, jež měly být vráceny v
dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými ve smlouvách. Práva a povinnosti ze
smluv o úvěru přešly na Československou obchodní banku, a. s. a následně
smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. prosince 2001 na žalovanou.
Součástí úvěrových smluv byly úvěrové podmínky právní předchůdkyně žalované.
Úvěrové podmínky ke smlouvě o úvěru č. 200896001 obsahovaly v článku 22 písm.
g) ustanovení, podle něhož „při neplnění dalších podmínek a závazků
vyplývajících z těchto úvěrových podmínek nebo z kteréhokoliv ustanovení
smlouvy o úvěru dlužníkem je IPB oprávněna úročit sazbou úroku z prodlení objem
úvěru nesplacený ve sjednaném termínu, nezaplacené poplatky i úroky po jejich
termínu splatnosti“. Ostatní smlouvy o úvěru obsahovaly v článku 9 ujednání,
podle něhož „pro případ, že dlužník nedodrží termíny a výši splátek uvedených v
bodě 7 této smlouvy nebo nesplatí ostatní peněžité závazky vyplývající z této
smlouvy, sjednává IPB s dlužníkem úrok z prodlení se sazbou ve výši 20 % p. a.
Splátky jistiny po termínu splatnosti budou nadále úročeny úrokovou sazbou
uvedenou v bodě 1 této smlouvy a k ní navíc sazbou úroku z prodlení. Úroky a
poplatky z prodlení neuhrazené v termínech splatnosti budou úročeny jen sazbou
úroku z prodlení“. Žalobkyně byla v prodlení se splácením úvěru a dohodnutých
úroků, což vedlo k jednání o restrukturalizaci úvěru se žalovanou, přičemž
podmínkou žalované bylo i to, že žalobkyně uzná své závazky v části jistiny a
úroků po splatnosti co do důvodu a výše a uhradí dlužné úroky z prodlení a
dlužné poplatky. Žalobkyně na úrocích z prodlení z opožděně zaplacených
sjednaných úroků z úvěru zaplatila žalované částku 12,020.210,65 Kč. Přípisem
ze dne 16. července 2004 žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení této částky do
31.července 2004.
Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky posoudil soud prvního stupně podle
ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) přičemž
uzavřel, že žaloba není důvodná.
S odkazem na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 5/2006“), dovodil, že ač jeho závěry jsou použitelné v posuzované věci,
přesto žaloba není důvodná. Ujednání v článku 22 písm. g) úvěrových podmínek,
které jsou součástí smlouvy o úvěru č. 200896001 a ujednání v článku 9
ostatních smluv o úvěru jsou výslovnou dohodou smluvních stran o tom, že úroky
neuhrazené v termínech splatnosti budou úročeny sazbou úroku z prodlení.
Právním důvodem pro přijetí takového plnění - úroku z prodlení ze smluvených
úroků - není zákon, nýbrž smlouva, v níž si strany v rámci smluvní volnosti
vymínily, že pozdě zaplacené úroky budou úročeny úrokem z prodlení a je
lhostejné, zda jako součást jistiny či samostatný dluh. Uvedená ustanovení
úvěrových podmínek a smluv o úvěru se nepříčí zákonu, ani jej neobchází a
proto jsou platná. Zavázala-li se žalobkyně pro případ prodlení s placením
jistiny i smluvených úroků zaplatit úrok z prodlení ze všech svých splatných
povinností - pokračoval soud prvního stupně - pak přijetí plnění žalovanou jako
věřitelem není bezdůvodným obohacením podle ustanovení § 451 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2005,
č. j. 11 Co 429/2005-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, považuje tyto za správné. Přisvědčil pouze námitce žalobkyně, že
ustanovení článku 22 písm. g) úvěrových podmínek ke smlouvě o úvěru č.
200896001 a ustanovení článku 9 ostatních smluv o úvěru není ujednáním o
přirůstání smluveného úroku k jistině, jak dovodil soud prvního stupně, neboť
takovýto výklad textu úvěrových podmínek a smluv o úvěru neodpovídá. Zdůraznil
však, že v R 5/2006 nebyla řešena typově shodná věc, neboť šlo o případ, kdy
věřitel požadoval zaplacení částky představující smluvní úrok vypočtený z
částky, kterou měl dlužník zaplatit podle smlouvy a k ní zákonný sankční úrok
z prodlení. V souzené věci však žalobkyně zaplatila žalovanou částku na základě
smluv o úvěru a tato ujednání smluv nelze považovat za neplatná ani v
souvislosti s definicí příslušenství podle § 121 odst. 3 obč. zák. Dohoda o
zaplacení úroku z prodlení ze smluveného úroku není obchodním ani občanským
zákoníkem vyloučena a plnění poskytnuté podle této dohody není bezdůvodným
obohacením podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), namítajíc nesprávné právní posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že ve smlouvě lze platně dohodnout
závazek dlužníka hradit věřiteli pro případ prodlení s placením sjednaných
úroků také smluvený úrok z prodlení z těchto úroků. Má za to, že taková dohoda
by zaváděla další kategorii příslušenství pohledávky, a to „příslušenství z
příslušenství“ a uvedený závěr je v rozporu se závěry obsaženými v R 5/2006,
z nějž vyplývá, že každá dohoda věřitele s dlužníkem o tom, že dohodnuté úroky
budou pro případ prodlení dlužníka s jejich placením dále úročeny smluvenými
úroky z prodlení, je neplatná pro rozpor se zákonem.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledává dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustným pro řešení otázky, zda lze platně dohodnout placení úroků z
prodlení ze smluvených úroků, když v tomto ohledu je napadené rozhodnutí v
rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z ustanovení § 488 obč. zák. vyplývá, že závazkovým vztahem je právní
vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od
dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.
Podle ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jsou úroky,
úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Tím, zda věřitel má právo požadovat po dlužníku, který je v prodlení s placením
úroku, z tohoto úroku dále úrok z prodlení, se Nejvyšší soud obsáhle zabýval
již ve zmiňovaném R 5/2006, na něž v podrobnostech odkazuje a od jehož závěrů
nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci. Tam vysvětlil, že úroky, úroky z
prodlení a poplatek z prodlení jsou podle § 121 odst. 3 obč. zák.
příslušenstvím pohledávky, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení a v návaznosti
na definici závazkového vztahu v § 488 obč. zák. a jeho obecné chápání v právní
teorii rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního
závazkového vztahu, k jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení
s placením), dochází přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový
závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným
závazkovým vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů
jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze
povinnost uhradit již dospělé úroky. Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se
dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s
plněním vlastního dluhu (jistiny). Právo požadovat po dlužníku příslušenství z
příslušenství (úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že
občanský ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají. Dále dodal, že jiný
výklad řešeného problému není možné učinit ani z dikce ustanovení § 369 odst. 1
obch. zák. Rovněž poznamenal, že tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se,
že sjednané úroky se stanou součástí jistiny (že k ní podle dohody účastníků
budou přičítány coby civilní plody peněz /fructus civiles/), a následně pak
právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto
zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z
prodlení. Zdůraznil ovšem, že posledně uvedené nic nemění na skutečnosti, že se
takto opět úročí pouze jistina a nikoli příslušenství pohledávky.
Výše formulované závěry platí bez zřetele k tomu, zda věřitel odvozuje své
právo brát úroky z prodlení ze smluvených úroků ze zákonné úpravy nebo (jen) z
dohody s dlužníkem. Podstatné je, že ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. (jež -
jak popsáno v R 5/2006 - platí i pro obchodní závazkové vztahy) je ve vymezení
příslušenství pohledávky ustanovením kogentním (srov. např. též dílo Jehlička
O., Švestka, J., Škárová. M. - a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2003, str. 369, jež hovoří o taxativním výčtu). Vytvořit
novou kategorii „příslušenství z příslušenství“ dohodou účastníků závazkového
vztahu by tak znamenalo chovat se v rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.). V
pojetí zastávaném soudy nižších stupňů by na základě dohody účastníků
závazkového vztahu bylo v konečném důsledku možné sjednat např. i braní
smluvených úroků z prodlení ze zákonných úroků z prodlení apod. Právě potření
takových úvah ovšem sledovalo R 5/2006.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i v popsaném rozsahu v rozporu s
R 5/2006 a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn
právem.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil. Jelikož
důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu