29 Odo 69/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) B. spol. s r. o., 2) B. M., 3) J.u N.,
4) S. N., všem zastoupeným JUDr. P. H., advokátem, a 5) S. M., o zaplacení
částky 6,096.116,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 2 Cm 96/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. října 2004, č.j. 2 Cmo 163/2003-268, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října
2004, č.j. 2 Cmo 163/2003-268 a
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2003,
č.j. 2 Cm 96/95-228, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovanými B. M., M. S., J. N. a S. N.,
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. února 2003, č.j. 2 Cm 96/95-228,
uložil žalovaným B. spol. s r. o. a S. M. zaplatit žalobkyni částku
6,096.116,79 Kč s úroky z prodlení uvedenými ve výroku a náhradu nákladů řízení
ve výši 243.848,- Kč s tím, že splněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká
v rozsahu tohoto plnění povinnost dalších žalovaných, přičemž ve vztahu k
žalovanému S. M. je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky do
výše jeho ručitelského závazku, tj. do částky 125.000,- Kč a nákladů řízení do
částky 5.000,- Kč (výrok I.). Žalobu o zaplacení téže částky s příslušenstvím s
tím, že žalobkyně ve vztahu k žalované B. M. a M. S. je oprávněna domáhat se
uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí,
specifikovaných ve výroku, a to do výše 1,500.000,- Kč a ve vztahu k žalovaným
J. N. a S. N. rovněž z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, specifikovaných
ve výroku, do výše 1,500.000,- Kč, zamítl (výrok II.), rozhodl
o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a těmito žalovanými a o doplatku
soudního poplatku (výroky III. a IV.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní
předchůdkyní původní žalobkyně K. b., a. s. (dále též jen „banka“) a žalovanou
B. spol. s r. o. (dále též jen „dlužník“) byla uzavřena dne 16. dubna 1992
smlouva o úvěru registrační číslo A 1395 ve znění dodatků číslo
1 a 2 (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §
497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které byl
dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 4,000.000,- Kč, jenž měl být vrácen v
dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán, nebyl
však řádně splácen, proto banka přípisem ze dne 15. dubna
1994 od smlouvy o úvěru odstoupila.
K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru do výše 1,500.000,- Kč banka uzavřela
se žalovanými Br. M. a M. S. dne 17. dubna 1992 smlouvu o zřízení
zástavního práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 528 pro
katastrální území S. (dále jen „první zástavní smlouva“) a se žalovanými J. N.
a S. N. - rovněž dne 17. dubna 1992 - smlouvu o zřízení zástavního práva k
nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 1393 pro katastrální území M.
(dále jen „druhá zástavní smlouva“). Do částky 125.000,- Kč byla pohledávka ze
smlouvy o úvěru zajištěna ručitelským prohlášením žalovaného S. M. ze dne 16.
dubna 1992. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. března 2000 byla
pohledávka ze smlouvy o úvěru převedena na společnost
K., s. r. o.
Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky soud prvního stupně posoudil ve
vztahu k první žalované podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák. upravujících
smlouvu o úvěru a ve vztahu k žalovanému S. M. podle ustanovení §
303 a násl. obch. zák. Námitku promlčení vznesenou žalovanými nepovažoval za
důvodnou s tím, že promlčecí doba jednotlivých splátek úvěru k datu podání
žaloby neuplynula.
Zamítnutí žaloby ve vztahu k žalovaným B. M., M. S., J. N. a S. N. odůvodnil
závěrem, že první i druhá zástavní smlouva, byť byly registrovány Státním
notářstvím ve F.-M. dne 22. dubna 1992 a zástavní právo k nemovitostem bylo
vyznačeno ve výpisech z evidence nemovitostí, jsou neplatné podle ustanovení §
37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ve spojení s
ustanovením § 151b odst. 4 obč. zák., neboť zajištěná pohledávka
specifikovaná ve smlouvách jako pohledávka zástavního
věřitele K. b., a. s. ze smlouvy o úvěru znějící na částku 4,000.000,- Kč za
dlužníkem B. spol. s r. o. s uvedením jeho sídla a
identifikačního čísla, je neurčitá, když neobsahuje datum uzavření smlouvy o
úvěru a číslo smlouvy.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. října 2004,
č.j. 2 Cmo 163/2003-268, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu,
tj. v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (první výrok), změnil jej ve
výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, považuje je za správné. Námitku, podle které z ustanovení § 151b odst.
4 a § 37 odst. 1 obč. zák. nevyplývá, jakým způsobem má být
pohledávka zajištěná zástavním právem označena, nepovažoval za důvodnou s tím,
že smlouva o zřízení zástavního práva musí mít písemnou formu a musí v ní být
jednoznačně specifikována zajištěná pohledávka. Znaky identifikující smlouvu o
úvěru, tj. registrační číslo a datum jejího uzavření ve
smlouvách o zřízení zástavního práva zcela chybí. Označení
dlužníka - pokračoval odvolací soud - a výše úvěru k
identifikaci zajištěné pohledávky nestačí, neboť tentýž dlužník mohl
mít u věřitele více úvěrů v téže výši. Ztotožňuje se se závěry
soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti zástavních smluv z důvodu neurčitě
vymezené zajištěné pohledávky, shledal odvolací soud jeho rozhodnutí v
napadeném rozsahu správným.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka
spatřuje v závěru, že první i druhá zástavní smlouva jsou absolutně neplatnými
právními úkony pro neurčité označení zajištěné pohledávky. V
situaci, kdy z ustanovení § 151b odst. 4 obč. zák. v rozhodném
znění (tj. k datu uzavření první i druhé zástavní smlouvy)
vyplývalo, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí
určit předmět zástavního práva a pohledávka,
kterou zajišťuje, považuje obě zástavní smlouvy za platné, neboť žádné
ustanovení občanského zákoníku nevyžaduje, aby zajištěná pohledávka byla
označena registračním číslem smlouvy o úvěru a datem jejího uzavření. Byla-li
tato pohledávka specifikována tak, že jde o pohledávku banky za dlužníkem ze
smlouvy o úvěru znějící na částku 4,000.000,- Kč, byla
označena jednoznačně a určitě. Dlužník totiž uzavřel s
bankou pouze jednu smlouvu o úvěru na částku 4,000.000,- Kč a jde zároveň o
jedinou smlouvu o úvěru uzavřenou mezi bankou a dlužníkem, přičemž „zástavci“
B. M., J. N. a S. N. byli v době podpisu zástavních smluv a smlouvy o úvěru
společníky dlužníka.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaní B. M., J. N. a S. N. považují závěry odvolacího
soudu za správné.
Po rozhodnutí odvolacího soudu zemřela žalovaná M. S. Soud prvního stupně
usnesením ze dne 25. října 2005, č.j. 2 Cm 96/95-411, rozhodl, že „v řízení
bude pokračováno s B. M. namísto žalované M. S.“. Dovolací soud k této změně
přihlédl při označení žalovaných v záhlaví rozhodnutí.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně K., s. r. o., zanikla výmazem z
obchodního rejstříku k 31. srpnu 2006 a její procesní nástupkyní se stala Č. k.
a. O pokračování v řízení se jmenovanou Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze
dne 18. dubna 2007, č.j. 29 Odo 69/2006-422.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
přípustné - ve výkladu ustanovení § 151b odst. 4 obč. zák. co do požadavku
kladeného obecně na identifikaci zajišťované pohledávky.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 151b odst. 4 obč. zák. v rozhodném znění (tj. k datu
uzavření první i druhé zástavní smlouvy) ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému
zjevné.Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je
neplatný.Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k
náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah,
tj. - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu
nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti
právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému
poznání, co chtěl účastník projevit. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní
praxí je pak vůle, vtělená do smlouvy svým projevem určitá (a
srozumitelná), je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj.
může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu
adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna
1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z citovaného ustanovení § 151b odst. 4 obč. zák. je nepochybné, že
podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva je určení předmětu
zástavního práva (zástavy) a označení zajišťované pohledávky. Požadavek
„určitosti“ zajišťované pohledávky je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o
její identifikaci takovým způsobem, aby nebyla zaměnitelná s jinou. Požadavek,
aby smlouva o zřízení zástavního práva obsahovala registrační číslo smlouvy, z
níž pohledávka vznikla a datum uzavření této smlouvy, k němuž dospěl odvolací
soud, tak evidentně z dotčené právní úpravy dovodit nelze.
Nemá-li osobní dlužník vůči zástavnímu věřiteli v době uzavření zástavní
smlouvy z typově téhož titulu jinou peněžitou pohledávku téže výše (tedy jinou
pohledávku zaměnitelnou se zajišťovanou pohledávkou), pak platí, že zajišťovaná
peněžitá pohledávka je v zástavní smlouvě dostatečně určitě
identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě věřitele (zde banky) a
osobního dlužníka (B. spol. s r. o.), důvod vzniku (smlouva o úvěru) a výše
(4,000.000,- Kč). Jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno, že by zástavní věřitelka
měla v době postoupení vůči osobnímu dlužníkovi jinou peněžitou pohledávku ve
výši 4,000.000,- Kč z jiné úvěrové smlouvy, způsobilou záměny se zajišťovanou
pohledávkou, neobstojí závěr soudů nižších stupňů, že zástavní smlouvy jsou
neplatné jen proto, že smlouva o úvěru v nich není identifikována datem
uzavření a číslem.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn
právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo
obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, proto Nejvyšší soud zrušil (ve stejném rozsahu) i je
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
Rozhodl-li soud prvního stupně usnesením ze dne 25. října 2005, č.j. 2 Cm
96/95-411, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost D.
H. B. V., Nejvyšší soud k tomuto rozhodnutí vzhledem k ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. při rozhodování o dovolání nepřihlédl (srov. shodně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004,
sp. zn. 29 Odo 874/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník
2004, pod číslem 189).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Petra G e m m e l
předseda senátu