29 Odo 705/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalované S., s. r. o., o námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 39 Cm 295/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 6 Cmo 96/2005-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 6 Cmo
96/2005-130, potvrdil rozsudek ze dne 20. října 2004 (správně „27. října
2004“), č.j. 39 Cm 295/2003-101, jímž Krajský soud v Hradci Králové zrušil
směnečný platební rozkaz ze dne 12. srpna 2003, č.j. 39 Sm 123/2003-17, jímž
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 567.000,- Kč s 6% úrokem od 29.
března 2003 do zaplacení a náklady řízení.
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení čl. I § 17 a § 77 odst. 1 zákona č.
191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), ustanovení § 135 odst. 2 a § 196a
odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. července 1996 (dále jen
„obch. zák.“) a ustanovení § 116, § 451 a § 457 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), dospěl k závěru, podle něhož smlouvy o půjčkách, které uzavřela v
průběhu roku 1999 žalobkyně se žalovanou (jednající manželem žalobkyně J. S.),
jsou neplatné pro absenci předchozího souhlasu valné hromady žalované.
Neexistují-li smluvní závazky žalované k vrácení půjčených peněz dle smluv o
půjčkách, „sporné směnky nenašly naplnění své zajišťovací funkce“, když smluvní
závazek, který zajišťovaly, neexistuje a tyto směnky „případný nárok žalobkyně
na vrácení bezdůvodného obohacení nezajišťují“. V situaci, kdy oprávnění bránit
se proti povinnosti zaplatit směnku kauzálními námitkami žalované jako
výstavkyni vlastní směnky nepochybně náleží a kdy je povinností soudu se
důvodností takových kauzálních námitek zabývat, shledal závěr soudu prvního
stupně o existenci důvodů pro zrušení směnečného platebního rozkazu správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů pochybily, zabývaly-li se v
rámci námitkového řízení skutečnostmi nad rámec vlastního směnečného vztahu a z
nich následně dovodily právní relevanci kauzálních námitek žalované. Směnky
totiž neobsahují právní důvod vzniku směnečných závazků a je proto nerozhodné,
na základě jakých skutečností směnečné pohledávky vznikly. Přitom sporné směnky
obsahují všechny náležitosti vyžadované směnečným zákonem, jsou směnkami
platnými a další úvahy soudů vztahující se ke kauzálnímu vztahu nemají oporu v
zákoně a odporují i „ustálené judikatuře Nejvyššího soudu“ představované
rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem
59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 59/2004“). „Z
pohledu existence“ závazku ze směnky je nerozhodné, zda žalobkyně žalované
cokoli půjčila, když povinnost zaplatit směnky vyplývá přímo z textu směnek a
není závislá na existenci jiných právních vztahů.
Dále odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že založily svá
rozhodnutí na závěru, podle něhož směnky měly zajišťovat závazky ze smluv o
půjčce uzavřených v průběhu roku 1999 mezi žalobkyní (jako věřitelkou) a
žalovanou (jako dlužnicí), aniž by takové skutečnosti byly v řízení tvrzeny a
jednoznačně prokázány.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. se
nevztahuje na „vystavení vlastní směnky žalovanou ve prospěch žalobkyně“, a
připomíná, že „žádný právní předpis obecně nezakazuje obchodní společnosti
poskytovat plnění členům statutárního orgánu osobně nebo osobě jim blízké“.
Navíc i v případě akceptace právních závěrů soudů nižších stupňů o neplatnosti
smluv o půjčkách pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 1 obch. zák., žalované
nepochybně vzniklo přijetím plnění z neplatných smluv bezdůvodné obohacení,
které je povinna vydat tomu, na jehož úkor bylo získáno, a „směnky vystavené
žalovanou“ by tak měly zajišťovat nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je
přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov.
k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je
zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního
práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro
věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Možnost dlužníka bránit se proti požadavku na zaplacení směnky prostřednictvím
tzv. kauzálních námitek totiž upravuje ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona,
přičemž procesní pozice žalovaného ze směnky je ve směnečném řízení ztížena
tím, že nese důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března
1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8,
ročník 1999, pod číslem 84).
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani
výhrada dovolatelky, podle níž se na vystavení směnky ustanovení § 196a odst. 1
obch. zák. nevztahuje. Je tomu tak již proto, že na řešení této právní otázky
soudy nižších stupňů své rozhodnutí nezaložily, když na rozdíl od konstrukce
dovolatelky uzavřely, že neplatnými jsou smlouvy o půjčkách a nikoli směnky
samotné.
Založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není způsobilá ani námitka dovolatelky, podle níž v případě neplatnosti smluv o
půjčkách byla spornými směnkami zajištěna také pohledávka z titulu bezdůvodného
obohacení vzniklého žalované na úkor žalobkyně plněním z neplatných právních
úkonů.
V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na závěry formulované v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 32 Cdo 1066/98, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 82, jakož i na závěry
formulované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 5
Cmo 332/99, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 7/2000, s nimiž jsou
právní závěry odvolacího soudu v souladu.
Ačkoli dovolatelka, jde-li o dovolací důvody, výslovně odkazuje pouze na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradou, podle níž soudy nižších
stupňů založily svá rozhodnutí na závěru, že sporné směnky měly zajišťovat
závazky ze smluv o půjčkách uzavřených v roce 1999 mezi žalobkyní a žalovanou,
aniž by takové skutečnosti byly v řízení jednoznačně prokázány, ve skutečnosti
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který ale u
dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu