29 Odo 71/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava
Galluse, a JUDr. Pavla Vosečka, v právní věci žalobce P. Ch., zast.,
advokátkou, proti žalovanému K. K., zast.,
advokátem, o zaplacení 859.383,- Kč a o vzájemné žalobě na zaplacení 386.808,-
Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 4/94, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.
července 2001, čj. 15 Co 686/2000-174, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2001,
čj. 15 Co 686/2000-174 se zrušuje a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 7.2.1997, čj. 11 C 4/94-112, ve výroku, kterým tento
soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 485.383,- Kč z titulu smluvní pokuty
tak, že žalobu o zaplacení 484.383,- Kč zamítl. Ohledně částky 1000,- Kč
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále pak rozhodl o tom, že zpětvzetí
žaloby ohledně částky 374.000,- Kč, o které soud prvního stupně žalobu zamítl,
není účinné. Doplňující rozsudek soudu prvního stupně ze dne
15.12.1999, čj. 11 C 4/94-147, ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl
vzájemnou žalobu na zaplacení 386.808,- Kč jako doplatku ceny díla a ve
výrocích o nákladech řízení, odvolací soud zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že v souvislosti s námitkami
odvolatele (žalovaného) doplnil dokazování výslechem svědka, Ing. J. Š., který
zpracoval projekt rekonstrukce nemovitosti (domu na ul. Č. 31 v P.), která byla
předmětem plnění ze smlouvy o dílo. Ten potvrdil, že v lednu 1993 bylo na
stavbě zjištěno porušení statiky, což znamenalo, že bylo nutno přerušit práce
podle původního projektu a provést statické zajištění objektu. K tomu svědek
zpracoval nákres a navrhl postup zajištění statiky ocelovými prvky, jež bylo
nutno zabudovat do nosných stěn. Zabezpečení provedl žalovaný, přičemž po dobu
jeho provádění nebylo možno pracovat podle původního projektu.
Odvolací soud konstatoval, že z výsledku dokazování je nutno
dovodit, že narušení statiky představovalo
skrytou překážku, která znemožňovala další provádění díla, a proto bylo třeba
aplikovat ustanovení § 552 odst. 1 obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“), které ukládá zhotoviteli povinnost oznámit bez
zbytečného odkladu objednateli skryté překážky a navrhnout mu změnu díla. Do
dosažení dohody o změně díla je zhotovitel oprávněn provádění díla
přerušit. Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě na změně smlouvy, může
kterákoli z nich od smlouvy odstoupit. Žalovaný jako zhotovitel na skrytou
překážku žalobce upozornil.
Je zřejmé, že došlo k dohodě o tom, že žalovaný provede, resp. zajistí
provedení, zajišťovacích prací. Tyto práce byly provedeny, přičemž ocelové díly
ke ztužení pilířů a zdiva dodal podnikatel I. H. dle dodacího listu
dne 3.3.1993. V souvislosti s prováděním zajišťovacích prací, které byly mimo
rámec smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, konstatoval odvolací soud, že v
řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky současně došlo k dohodě o změně
smlouvy o dílo ve smyslu ustanovení § 552 odst. 1 obch. zák. ani pokud jde o
jeho cenu, ani pokud jde o termín předání díla. Žalovaný nevyužil možnosti
odstoupit od smlouvy podle § 552 odst. 1 obch. zák., ale po
zajištění stavby pokračoval v provádění díla a dokončil je (3.6.1993). Vzhledem
k původnímu datu dokončení díla (30.4.1993) se dostal do prodlení.
Při posuzování nároku žalobce na přiznání smluvní pokuty za prodlení žalovaného
vzal odvolací soud v úvahu důvody, které vedly k tomu, že žalovaný nesplnil
smlouvu včas, přičemž konstatoval, že rozhodujícím důvodem prodlení bylo
provedení zajišťovacích prací nad rámec smlouvy o dílo. S provedením těchto
prací žalobce souhlasil a musel si být vědom i toho, že tyto práce zřejmě
způsobí, že dílo nebude moci být provedeno v dohodnutém termínu. Jestliže přes
tyto skutečnosti uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení,
považuje to odvolací soud za výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku a podle ustanovení § 265 obch. zák. nepožívá právní
ochrany. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že smluvní pokuta je především
zajišťovacím institutem, který má napomáhat k řádnému plnění závazků. Nelze
přehlédnout, že žalovaný nad rámec uzavřené smlouvy o dílo odstranil překážky
bránící dalšímu potupu provádění díla a dílo dokončil, aniž využil možnosti od
smlouvy odstoupit. Proto odvolací soud žalobu na zaplacení
smluvní pokuty zamítl.
Žalobce podal proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení 484.383,- Kč,
dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 238 odst. 1 písm.
a), co do důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a
d) o.s.ř. V dovolání namítá, že odvolací soud dovodil,
„aniž by ozřejmil, z jakých důkazů či skutkových zjištění vycházel, že žalobce
si musel být vědom, že dílo nebude moci být dokončeno v původně stanoveném
termínu“ (přičemž ani neuvedl z jakých skutečností měl žalobce
předvídat a tolerovat prodlevu s dokončením díla větší, než jeden
kalendářní měsíc), z čehož dovodil, že uplatnění smluvní pokuty za prodlení s
předáním díla je výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku. Tento závěr nemá podle dovolatele oporu v
provedených důkazech.
Svědek D. potvrdil, že dílo bylo možno předat v dohodnutém
termínu za předpokladu většího počtu pracovníků. Svědek
Ing. Š. v řízení před soudem prvního stupně potvrdil, že doplnění projektu,
které spočívalo pouze ve vyhotovení výkresu se zpevňujícími prvky, trvalo
řádově dva až tři dny. Uvedl dále, že práce na objektu z jeho
popudu zastaveny nebyly, a že rekonstrukce probíhala, přičemž věci na statické
zajištění objektu musí zhotovit zámečník z běžně dostupného materiálu. Svědek
H. uvedl, že celkové práce související se statickým zajištěním objektu trvaly
dva dny ve dvou lidech. Svědek S. pak uvedl, že práce nebyly přerušeny
na dobu jednoho měsíce, a že je možné, že mohly být přerušeny na dobu pěti až
deseti dnů.
Dovolatel nenamítá nic proti zjištění, že se na rekonstruované nemovitosti
vyskytla potřeba prací, které nebyly předpokládány v původním projektu, když
bylo objekt nutno staticky zajistit. Žalovaný však v průběhu řízení neprokázal,
že by tyto práce časově představovaly přerušení prací a prodloužení termínu
předání předmětu díla, ani že by na takto dlouhé (byť eventuální) přerušení
prací objednatel upozornil.
Lze tedy důvodně předpokládat, že ani projektant, ani zhotovitel neměli v době,
kdy se vyskytla potřeba prací na statickém zajištění budovy, důvod domnívat se,
že by tyto práce vyžadovaly dobu cca jednoho kalendářního měsíce. Pokud
odvolací soud poukazuje na datum dodacího listu 3.3.1993 „pak v případě, že
toto datum je zde uvedeno bez ohledu na skutečné fyzické dodání z daňových
důvodů, nemá tato skutečnost vliv na smluvní vztah mezi účastníky.“ V případě,
že prvky pro zajištění statiky p. H. dodal skutečně až 3.3.1993, nelze tuto
skutečnost použít ve prospěch žalovaného, neboť doplnění projektu trvalo řádově
2 až 3 dny a zhotovení těchto prvků bylo naprosto běžnou záležitostí. Pokud
žalovaný zabezpečil dodání těchto prvků až s odstupem jednoho
měsíce po projednání jejich potřeby se žalobcem (29.1.1993), nelze tuto časovou
prodlevu přičíst k tíži žalobce.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.“). O
takový případ jde i v projednávané věci.
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. se
nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.
Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není
sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska
skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu
o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)
skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo
že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
V projednávané věci založil odvolací soud svůj závěr o tom, že uplatnění nároku
na zaplacení smluvní pokuty je výkonem práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku na tom, že si žalobce musel být vědom toho, že
zajišťovací práce, s jejichž provedením souhlasil, zřejmě způsobí, že dílo
nebude provedeno v dohodnutém termínu. Na tomto skutkovém zjištění pak založil
i právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že závěr o tom, že si musel být
vědom nezbytnosti prodloužení doby plnění, z provedených důkazů nevyplynul a že
z nich dokonce nevyplynula ani nezbytnost prodloužení doby plnění. Oba tyto
závěry dovozuje z konkrétních svědeckých výpovědí a zpochybňuje logiku úsudku
soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno. Naproti tomu odvolací soud učinil
své skutkové zjištění pouze v konstatační rovině, aniž jakkoli odůvodnil, z
jakých důkazů při uvedeném skutkovém zjištění vycházel a jak tyto důkazy
jednotlivě a ve vzájemných souvislostech hodnotil. Nelze proto než dovodit, že
námitka dovolatele o tom, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, je správná.
Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1
a odst. 2 věta prvá o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu