NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 715/2002-140
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně G. C., s. r. o., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti žalovanému
Ing. S. Š., podnikateli, zastoupenému JUDr. P. B., advokátem, o zaplacení
částky 60.039,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 7 C 112/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 24. dubna 2002, č. j. 29 Co 12/2002-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2002, č.
j. 29 Co 12/2002-109 a rozsudek Okresního soudu v
Příbrami ze dne 17. října 2001, č. j. 7 C 112/2000-87 se zrušují a věc
se postupuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně
příslušnému.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Příbrami ze dne 17. října 2001, č.j. 7 C 112/2000-87, jímž bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 60.039,10 Kč s 18 % úrokem z
prodlení od 15. ledna 1998 do zaplacení a na náhradě nákladů
řízení 20.689,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci
rozhodnutí, a dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech
odvolacího řízení částku 13.660,- Kč, k rukám jejího právního zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se
skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, dle kterých žalovaný jako
objednatel uzavřel dne 24. listopadu 1997 s žalobkyní jako zhotovitelkou na
základě objednávky z 20. listopadu 1997 smlouvu o dílo ve smyslu § 536 a
následujících obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších
změn a doplnění – dále též jen „obchodní zákoník“). Předmětem smlouvy byla
dodávka a montáž kamerového systému s místem dodání čerpací stanice pohonných
hmot M., za dohodnutou cenu. K předání díla došlo ve dnech 30. prosince 1997 a
5. ledna 1998 (dle předávacích protokolů), přičemž samotné převzetí díla
žalovaným zpochybňováno nebylo, jelikož ten na předávací protokoly sám
odkazoval.
Námitku žalovaného, že mu při jednání před soudem prvního stupně
dne 17. října 2001 nebylo umožněno označit důkazy k prokázání jeho
tvrzení, odvolací soud považoval za účelovou. Z protokolu o jednání před soudem
prvního stupně ze dne 17. října 2001 je totiž zřejmé, že žalovaný byl
soudem řádně poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby navrhl a předložil důkazy k prokázání
skutečnosti, že dílo vykazovalo vady, které žalovaný řádně a včas u žalobkyně v
souladu s uzavřenou smlouvou reklamoval. Toto poučení vzal žalovaný výslovně na
vědomí s tím, že soud bude při rozhodování ve věci vycházet z důkazů, které má
k dispozici. Poté, co se žalovanému dostalo shora uvedeného poučení, vznesl
námitku, že dílo nebylo řádně předáno, neboť na protokolech o předání není
podepsán ani on, ani žádný z jeho pověřených pracovníků. Po opětovném poučení
ze strany soudu prvního stupně, aby žalovaný „toto své tvrzení“ prokázal a
navrhl příslušné důkazy, žalovaný navrhl k důkazu svůj účastnický výslech a
dále výslech svědků - všech svých zaměstnanců, kteří na předmětné čerpací
stanici v dané době pracovali. Žalovaným navržené důkazy soud prvního stupně
„zamítl“, přičemž po následném poučení ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o.
s. ř. žalovaný již další doplnění dokazování nenavrhoval.
Pokud v rámci odvolacího řízení žalovaný setrval na doplnění dokazování
výslechem již v rámci řízení před soudem prvního stupně navržených svědků a v
této souvislosti doplňoval, že jejich výpověďmi hodlá prokázat existenci vad
díla a reklamaci těchto vad, ani odvolací soud žalovanému
nevyhověl, a to s odkazem na skutečnost, že se mu dostalo ze strany soudu
prvního stupně poučení ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., a současně
nebyly naplněny podmínky dle ustanovení § 205a o. s. ř. V tomto směru odvolací
soud zdůrazňoval, že v rámci řízení před soudem prvního stupně „tito svědci
byli navrhováni za účelem prokázání tvrzení žalovaného o nepředání
díla“, a v odvolacím řízení za účelem „prokázání vad a jejich reklamace“.
Současně odvolací soud odkazoval na smluvní ujednání účastníků o poskytnutí
dvanáctiměsíční záruční lhůty a způsobu uplatnění reklamace, včetně toho, že v
případě reklamace učiněné dopisem ze dne 11. března 1999, tato reklamace
nesplňuje požadavek „na řádnou reklamaci“, dle ustanovení § 560 a násl. a §
429 až § 431 obchodního zákoníku.
S odkazem na správnost závěru soudu prvního stupně o neprokázání skutkových
tvrzení žalovaným ohledně existence vad díla a jejich řádné reklamace v
dvanáctiměsíční záruční době, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jímž
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni sjednanou cenu díla,
jakožto věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně)
spočívá „na nesprávném právním posouzení věci, zkrácení dovolatele v
jeho procesních právech a dále v nedostatečném hodnocení a provádění důkazů“.
Poukazoval zejména na skutečnost, že mu nebylo soudem prvního stupně umožněno
řádně označit veškeré důkazy k prokázání jeho tvrzení a pokud důkazy označil,
jak učinil u jednání dne 17. října 2001, bylo jejich provedení
„zamítnuto“. Zdůrazňoval, že u jednání 17. října 2001, poté, co navrhl doplnit
dokazování výslechem svědků, „soud vyžadoval“ ve lhůtě pěti minut přesné adresy
všech svědků, čemuž žalovaný nebyl schopen vyhovět, když „bezpečnostní služba
zakázala mobilem telefonovat z budovy soudu“. Uvedeným postupem soudu prvního
stupně a následně i soudu odvolacího tak byl žalovaný (dovolatel) zkrácen na
svých právech, když došlo k porušení zásady „rovnosti stran v procesu“, a
současně „nabyl dojmu“, že spor probíhal v podjatém duchu. Žalovaným navrhované
doplnění dokazování pak směřovalo k prokázání jeho tvrzení, že on, ani žádný z
jeho pracovníků protokol o předání díla nepodepsal a dílo provedené žalobkyní
nepřevzal. Zmíněnými důkazy dále hodlal prokazovat vadnost žalobkyní
provedeného díla i průběh reklamace vad.
Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhovala jeho odmítnutí jako bezdůvodného,
se současným konstatováním, že dovolací námitky jsou ryze účelové. Potud
odkazovala na skutečnost, že dílo bylo řádně předáno v místě sjednaném v
uzavřené smlouvě o dílo – v provozovně žalovaného, zde bylo řádně
instalováno a odzkoušeno a předávací protokol v provozovně
žalovaného podepsal přítomný zaměstnanec žalovaného, přičemž převzetí díla
rovněž potvrdil razítkem žalovaného a svým podpisem.
V souladu s body 1., 15. a 17. hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání není založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
když rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé měnícím, ani ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když
dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy
že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právní otázky, ať již jde o výklad hmotného práva nebo
procesních norem (jiné otázky, zejména posouzení správnosti a úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují), a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud spatřuje
– a dovolání tak má – podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – za
přípustné, ve výkladu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., zejména pokud jde o právní závěr
odvolacího soudu, dle kterého soud prvního stupně splnil svou poučovací
povinnost stanovenou § 119a odst. 1 o. s. ř., pročež se pro odvolací řízení
uplatní zásada neúplné apelace.
Odvolací řízení je ovládáno principem tzv. neúplné apelace a skutečnosti nebo
důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou v odvolání
proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem, s výjimkou věcí
uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř., pouze v případech taxativně vymezených v
ustanovení § 205a odst. 1 písm. a) až e) o. s. ř. Východiskem tohoto principu
tak je, že všechny účastníky navrhované důkazy potřebné k prokázání sporných
právně významných skutkových tvrzení mají být zásadně provedeny v řízení před
soudem prvního stupně, přičemž zákon ukládá účastníkům povinnost tvrdit všechny
pro věc právně významné skutečnosti, které existovaly v době řízení před soudem
prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání (§ 79
odst. 1, § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). O této povinnosti musí být
účastník poučen podle potřeby v průběhu celého řízení (§ 5, § 101 a § 118a o.
s. ř.) a před rozhodnutím ve věci samé (§ 119a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda
senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, účastníky přítomné
při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí
být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné
skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených
v § 205a. Ustanovení § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za
středníkem tím nejsou dotčena.
Poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. musí být náležitě konkrétní a musí být
účastníku poskytnuto v době, kdy to vyžaduje stav řízení. Poskytnutí poučení
musí být rovněž uvedeno v protokole o jednání, a to způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, že bylo realizováno v souladu s ustanovením §
119a odst. 1 o. s. ř.
Skutečnost, že účastník řízení nebyl řádně poučen ve smyslu ustanovení § 119a
odst. 1 o. s. ř., pak nachází svůj odraz v ustanovení § 205a odst. 1 písm. d)
o. s. ř., podle kterého účastník v takovém případě není omezen zákazem
uplatňování nových skutečností nebo důkazů, a odvolací soud tak přezkoumá
rozsudek soudu prvního stupně i na základě těch skutečností a důkazů, které
účastníkem v řízení před soudem prvního stupně uplatněny nebyly.
Dle obsahu spisu byl žalovaný u jednání 17. října 2001 soudem prvního stupně
poučen, že „nesplnil bezezbytku svou povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo,
když včas a řádně v souladu se sjednanou záruční lhůtou neuplatnil nároky z vad
předmětného díla“, a že „nejpozději do skončení dnešního jednání musí označit
soudu jednoznačné důkazy buď k vyvrácení tvrzení žaloby o tom, že žalovaný
nesplnil svou smluvní povinnost ze smlouvy o dílo, nebo k prokázání vlastního
tvrzení v tom smyslu, že k předání díla nedošlo nikým z odpovědných pracovníků
firmy žalovaného“. Po tomto poučení žalovaný navrhl doplnění
dokazování výslechem svědků – všech svých zaměstnanců a svým účastnickým
výslechem, a to k prokázání skutečnosti, že předávací protokol nepodepsal ani
on, ani žádný z dalších zaměstnanců a oprávněných osob. Současně žalovaný vzal
na vědomí poučení soudu, že „ke splnění povinnosti ve smyslu
ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. v podobě řádného označení svědků, musí tyto
identifikovat nejen jménem a příjmením, ale též jejich bydlištěm“.
Smyslem poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. je, ve vazbě na princip neúplné
apelace v odvolacím řízení, poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke
splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního
stupně. Při tomto poučení musí předseda senátu respektovat a účastníkům věc
takto vysvětlit, že podle § 118b, 118c a 175 odst. 4 věty první o. s. ř.
bylo řízení koncentrováno již dříve a že možnost uvést v těchto věcech nové
skutečnosti a důkazy vyplývá jen z výjimek v těchto ustanoveních obsažených.
Poučovací povinnost podle odstavce 1 směřuje jen vůči účastníkům, kteří jsou u
jednání přítomni (osoby, které se jednání nezúčastnily, se toho, že jim nebylo
poskytnuto poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. mohou úspěšně dovolávat jen
tehdy, kdyby soud jednal v jejich nepřítomnosti v rozporu s § 101 odst. 3 o. s.
ř.) a jeho poskytnutí musí být uvedeno v protokole o jednání. K řádné
protokolaci tohoto úkonu soudu zpravidla postačuje, poznamená-li se v protokole
s odkazem na ustanovení § 119a odst. 1, včetně údaje o tom, zda a jak účastníci
(jejich zástupci) na poučení reagovali.
Textu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. a zásadám formulovaným v předchozím
odstavci však poučení, jehož se žalovanému soudem prvního stupně dostalo,
neodpovídá. Nebyl totiž poučen o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí být
uvedeny a důkazy musí být označeny dříve, než ve věci předseda senátu vyhlásí
rozhodnutí.
Poučení, že všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí žalovaný
uvést „do skončení jednání“, zákonnému poučení, že se tak musí
stát „do vyhlášení rozhodnutí“, neodpovídá. To platí bez zřetele k tomu, že v
závěru onoho „jednání“ k vyhlášení rozsudku došlo. Pro úplnost se dodává, že
postup soudu prvního stupně byl procesně vadný i v tom, že adresátem (byť
vadného) poučení nebyl rovněž přítomný žalobce; tato vada se však v dalším
postupu řízení neprojevila a proto k ní správně nebylo přihlédnuto.
Závěr o nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně ve
smyslu § 119a odst. 1 o. s. ř. znamená, že žalovaný měl možnost i
v průběhu odvolacího řízení tvrdit nové skutečnosti a k těmto navrhovat důkazy,
popřípadě navrhovat důkazy k prokázání těch skutkových tvrzení, k nimž doposud
žádné důkazy nepřiřazoval, a odvolací soud byl povinen rozhodnutí
soudu prvního stupně přezkoumat i na základě těchto nových skutečností či
důkazů.
Pokud odvolací soud, vycházeje z nesprávného právního závěru, že žalovaný byl v
intencích ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. řádně poučen, „zamítl“ jeho
důkazní návrhy (konkretizované v podaném odvolání) o existenci vad díla a
jejich reklamaci, zatížil řízení jinou vadou, která v situaci, kdy nešlo o
zjevně nezpůsobilé důkazní návrhy, mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda ve věci bylo rozhodováno věcně
příslušnými soudy, když nedostatek věcné příslušnosti soudu by byl rovněž vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k takové
vadě (je-li dovolání přípustné) musí dovolací soud podle ustanovení § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř. vždy přihlédnout.
Podle ustanovení bodu 2., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro určení věcné a místní
příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, se použijí dosavadní právní předpisy.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) bodu aa) občanského soudního
řádu ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. k 30. květnu
2000, krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních
spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti,
jsou-li oba účastníci zapsáni v obchodním rejstříku; pro tyto účely mají banky
postavení podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku.
Jelikož dle úplných výpisů z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v
Praze, oddílu C, vložky 13351 (ve vztahu k žalobkyni) a oddílu A, vložky
453 (ve vztahu k žalovanému) je nepochybné, že k datu zahájení
řízení byli oba účastníci podnikateli zapsanými v obchodním rejstříku, přičemž
v projednávané věci je předmětem sporu doplacení ceny díla (smlouva o dílo byla
uzavřena v režimu obchodního zákoníku), byl k rozhodování o této věci v prvním
stupni příslušný krajský soud.
Protože ve věci rozhodovaly soudy, které nebyly k rozhodování věcně příslušné,
dovolací soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení
Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu, pokud jde o řešení otázky věcné příslušnosti
soudu, je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1
věta za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. března 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu