ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní
věci žalobkyně D., spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalované L.
O. K. F., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 3,150.677,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 164/95, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května
2000, čj. 1 Cmo 353/98-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 30.725,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího zástupce.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 1998,
čj. 5 Cm 164/95-29 zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni
úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 3,105.677,30 Kč od 13. července
1993 do 6. září 1995. Ve zbývající části žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že uložil žalované
zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 3.150.677,30 Kč
od 30. července 1993 do 21. srpna 1993, přičemž ve zbývající části žalobu na
zaplacení úroku z prodlení zamítl. Ve výroku o nákladech řízení změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že přiznal žalované proti žalobkyni
náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a
vyslovil, že v zamítavém výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Odvolací soud po provedeném jednání, na němž opakoval listinné důkazy, vyšel
za skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl ke shodnému závěru o
zániku žalobní pohledávky v částce 3,150.677,30 Kč, představující nedoplatek
ceny díla sjednaného ve smlouvě o dílo ze dne 22. října 1992, ve znění
pozdějších dodatků, v důsledku započtení proti pohledávce žalované na smluvní
penále za prodlení s předáním díla ve stejné výši. Projev směřující k započtení
učinila žalovaná podle odvolacího soudu nejpozději v řízení před soudem prvního
stupně, když ve svém podání ze dne 31. srpna 1995, došlém soudu dne 6. září
1995, vznesla kompenzační námitku. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který
okamžik zániku žalobní pohledávky započtením vázal ke dni 6. září 1995, kdy mu
došel projev žalované směřující k započtení, však odvolací soud, cituje
ustanovení § 580 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), dospěl k
závěru o zániku pohledávek okamžikem, kdy se setkaly, neboť kompenzační projev
má zpětné účinky k okamžiku setkání pohledávek, tedy k okamžiku splatnosti
pohledávky, která se stala splatnou později. Faktura žalobkyně č. 7393
ze dne 28. června 1993 vystavená na nedoplatek ceny díla, byla splatná dne 12.
července 1993 a doklad č. 1110193 ze dne 23. července 1993, jímž účtovala
žalovaná smluvní penále, došel podle odvolacího soudu žalobkyni nejpozději dne
20. srpna 1993, kdy svým dopisem tento doklad žalované vrátila. S ohledem na
ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) pak
odvolací soud dovodil, že splatnost závazku k úhradě penále nastala
následujícím dnem, tedy 21. srpna 1993 a tímto dnem došlo k zániku obou
vzájemných pohledávek účastníků započtením ve smyslu § 580 obč. zák. a skončilo
prodlení žalované se zaplacením vymáhané pohledávky ve výši 3,150.677,30 Kč.
Proto odvolací soud přiznal žalobkyni právo na vymáhaný úrok z prodlení ve
smluvené výši 0,5 % denně za období od 13. 7. 1993 do 21. srpna 1993
a ve zbývající části její nárok zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v
§ 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení
okamžiku zániku pohledávek započtením. Nepopírala sice, že počátkem prodlení
žalované s úhradou nedoplatku ceny díla byl den 13. července 1993 a že až
podání žalované došlé soudu dne 6. září 1995 bylo projevem směřujícím k
započtení, avšak namítla, že k zániku závazků započtením nedochází automaticky,
když se setkají, nýbrž jen tehdy, pokud jeden z účastníků učiní projev vůle
adresovaný druhému účastníku. Žalovaná do doby svého vyjádření k žalobě
jednostranný úkon směřující k započtení neučinila, k vyúčtování penále z 23.
července 1993 připojila pouze návrh ze dne 25. července 1993 na uzavření dohody
o zápočtu pohledávek. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím
soudem. Projevila nesouhlas s argumentací dovolatelky a požadovala, aby
Nejvyšší soud její dovolání zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, není však důvodné.
Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s.
ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila.
Nejvyšší soud proto podle § 242 odst. 3, věty prvé o. s. ř.
přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu z důvodu uplatněného
v dovolání.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný
skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní
předpis nesprávně vyloží, případně nesprávně aplikuje.
Protože žádný z účastníků netvrdil (natož prokazoval), že by mezi nimi došlo k
odchylné dohodě o okamžiku zániku pohledávek započtením, postupoval odvolací
soud správně, když tento okamžik posuzoval podle ustanovení § 580 obč. zák. a
vyložil, že žalobní pohledávka zanikla k okamžiku splatnosti pohledávky
žalované na zaplacení penále, která se stala splatnou později, tedy ke dni 21.
srpna 1993. Ve smyslu tohoto ustanovení není z hlediska doby zániku vzájemných
pohledávek započtením vůbec rozhodné, kdy byl projev směřující k započtení
učiněn, resp. kdy došel druhému účastníku, neboť s tím zákon v tomto
ustanovení účinky zániku pohledávek nespojuje.
Pro úplnost je třeba dodat, že si dovolatelka nesprávně vykládá odůvodnění
napadeného rozsudku, pokud tvrdí, že za projev směřující k započtení považoval
odvolací soud návrh žalované ze dne 25. července 1993 na „vzájemné započtení
závazků a pohledávek“, připojený k vyúčtování penále č. 1110193 ze dne 23.
července 1993. Odvolací soud nikde v odůvodnění svého rozsudku takový závěr
nevyjadřuje, naopak uvádí, že projev směřující k započtení adresovaný druhému
účastníku učinila žalovaná nejpozději v řízení před soudem prvního stupně, maje
na mysli, jak lze dovodit z popisné části odůvodnění, vyjádření žalované ze dne
31. srpna 1995, došlé soudu 6. září 1995. Ostatně i kdyby odvolací
soud kvalifikoval kompenzační návrh žalované ze dne 25. července 1993 jako
jednostranný projev směřující k započtení, tak by toto posouzení nemohlo mít
žádný vliv na okamžik zániku žalobní pohledávky, jak již bylo shora uvedeno.
Proto, považoval-li odvolací soud shodně s dovolatelkou za projev žalované
směřující k započtení její vyjádření ze dne 31. srpna 1995, nemusel se již pro
účely posouzení okamžiku zániku vzájemných pohledávek započtením zabývat tím,
zda došlo ještě k jinému (dřívějšímu) jednostrannému projevu žalované
směřujícímu k tomuto započtení.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř. nebyl dovolatelkou v této věci uplatněn právem, neboť
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem
o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst.
1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení vzniklé
plně úspěšné žalované sestávají jednak ze sazby odměny advokáta za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 30.650,- Kč, vycházející z
tarifní hodnoty 11,594.492,- Kč (0,5 % úrok z prodlení z částky 3,150.677,30 Kč
za dobu 763 dnů) a dále z paušální částky 75,- Kč, stanovených
podle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 5. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu