NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 734/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně L. G. C., s. r. o., proti žalovaným 1) Ing. P. B., jako
správci konkursní podstaty úpadkyně M. B., a. s. v likvidaci, a 2) JUDr. W. F.,
jako zvláštnímu správci pro vedení sporů vyvolaných konkursem a pro správu a
zpeněžení pohledávek úpadkyně M. B., a. s. v likvidaci, o vyloučení
pohledávek ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 142/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2005, č. j. 3 Cmo 71/2004-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 967,50 Kč, to tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalovaných Mgr. D.B.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. 9 Cm 142/2002-25,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovaným domáhala vyloučení souboru
označených pohledávek úvěrové dlužnice V. K. a. s. vůči žalobkyni, v celkové
výši 3.759.971,70 Kč, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I.
výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) s tím, že ve výroku svého
rozsudku specifikoval pohledávky, jichž se zamítavý výrok týkal a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů
odvolacího řízení polovinu částky 8.170, Kč. Odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo k pohledávkám, jejichž
vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty se domáhá (a jde naopak o
pohledávky za žalobkyní).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně do všech jeho
výroků) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání
pak podrobuje kritice závěr odvolacího soudu o tom, že mezi předpoklady, za
kterých lze vyhovět vylučovací žalobě, patří i to, že se vyloučení domáhá
osoba, které svědčí právo, vylučující zařazení majetku (zde pohledávek) do
soupisu majetku konkursní podstaty. Výslovně rovněž zpochybňuje správnost
výroku o nákladech odvolacího řízení. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout, ztotožňujíce se se závěry
soudů nižších stupňů a zdůrazňujíce, že v posuzované věci nebyla řešena otázka
zásadního právního významu, když otázkou aktivní věcné legitimace u vylučovací
žaloby se Nejvyšší soud zabýval (vždy stejným způsobem) v rozhodnutích
(rozsudcích) ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (toto rozhodnutí
bylo uveřejněno pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze
dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000 (toto rozhodnutí bylo uveřejněno
pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R
67/2002“) a ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 43/2001.
Odvolací soud - ve shodě s bodem 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb. - odvolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. dubnem 2005 a podle stejného přechodného ustanovení proto bylo podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před uvedeným datem projednáno a
rozhodnuto i dovolání.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy i v
rozsahu, ve kterém odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího
řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž
přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského
soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s.
ř. bez dalšího odmítl.
V potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dovolání
přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř. nejde), přičemž důvod připustit dovolání Nejvyšší soud
neshledal. Otázku předkládanou mu v dovolání k řešení totiž zodpověděl již v R
67/2002, jakož i v mnoha dalších svých rozhodnutích (srov. např. dále důvody
rozsudků Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 27/2003, 8/2004, 9/2005 a
72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to shodně s odvolacím
soudem, totiž tak, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu
majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do
soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do
soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Typickým příkladem situace, kdy
vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, musí být pro absenci uvedeného
předpokladu zamítnuta, je právě situace, ve které se vyloučení pohledávky
sepsané do konkursní podstaty domáhá nikoli osoba, která tvrdí, že věřitelkou u
těchto pohledávek je ona sama, nýbrž osoba, která je povinna úhradou sepsaných
pohledávek (úpadcův dlužník). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně, jako
kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm
domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení
(sepsané) pohledávky.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného;
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 2343a odst. 1 věta první o.
s. ř.), podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího říjení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto,
takže žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v
jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). K právu
správce konkursní podstaty dát se zastoupit advokátem ve sporech vyvolaných
konkursem (mezi něž vylučovací žaloba patří), srov. bod XX. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Podle § 8 písm. b/ ve spojení s § 10 odst. 3 § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí
sazba odměny 3.100,- Kč. Jelikož jde o společné zastupování dvou žalovaných,
zvyšuje se takto určená sazba odměny o 20% (§ 17 odst. 2 vyhlášky), tj. na
částku 3.720,- Kč. Uvedená sazba se dále podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o
50%, tj. na částku 1.860,- Kč, jelikož advokátka žalovaných učinila v dovolacím
řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou
hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalovaným k tíži
dovolatelky celkem 1.935,- Kč, a to (vzhledem k povaze věci a k povaze
účastenství žalovaných) rovným dílem (tj. každému z nich 967,50 Kč).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. května 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu