29 Odo 750/2001-72
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J.K., proti
žalovanému Ing. M.Š., o splnění povinnosti správce konkursní podstaty,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 9/99, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2000,
č. j. 4 Cmo 245/2000 - 55, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 23. října 2000, č. j. 4 Cmo 245/2000 - 55, Vrchní soud
v Praze potvrdil (první výrok) usnesení ze dne 15. května 2000, č. j. 50 Cm
9/99 - 41, jímž Městský soud v Praze zamítl jednak žádost žalobce o ustanovení
zástupce z řad advokátů (bod I. výroku), jednak žalobcův návrh na přerušení
řízení a předložení věci Ústavnímu soudu (bod II. výroku). Odvolací soud
přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že požadavek na ustanovení
zástupce není důvodný. Dále odvolací soud zamítl i žalobcův návrh na
připuštění dovolání (druhý výrok), přičemž stejně jako soud prvního stupně
uzavřel, že zde nejsou ani důvody k přerušení řízení a předložení věci
Ústavnímu soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), a v němž především poukazuje na to, že odepření
zastoupení dle § 241 o. s. ř. může mít za následek odmítnutí odvolání a tím i
faktické odepření zákonem stanoveného opravného prostředku, jímž je dovolání.
Dále žalobce uvádí, že ve věci vedené nyní u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 32 C 2/2000 vede spor o ochranu osobnosti s Městským soudem v
Praze, zahájený 10. září 1999. Zejména soudci Městského soudu v Praze jsou tedy
druhou spornou stranou, takže proto lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Poměr soudců označeného soudu vůči žalobci může být ovlivněn i tím, že
jeho stížnost na průtahy v řízení před Městským soudem v Praze shledal
předseda onoho soudu zčásti oprávněnou. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Pro případ, že by Nejvyšší soud dopěl k závěru, že dovolání je
nutno odmítnout, žádá dovolatel, aby Nejvyšší soud řízení přerušil a věc
předložil Ústavnímu soudu, protože v dovolacím řízení nemůže být nikoli vlastní
vinou zastoupen.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů
(to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
lednem 2001).
Dovolatel sice pro řízení o tomto dovolání není zastoupen advokátem a sám
rovněž nemá právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), povaha rozhodnutí,
proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno
nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila
vydání rozhodnutí, kterým se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem
dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o
ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.), by trvání na podmínce
povinného zastoupení vedlo k popření vlastního cíle, jejž
účastník podáním žádosti sledoval, a k popření smyslu dovolacího řízení, ve
kterém má být závěr, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, teprve
zkoumán (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1997, sp.
zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník
1997, č. 10, pod číslem 80).
Dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a §
239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není
dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením
měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze
podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod
písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc oproti očekávání
dovolatele rovněž nesplňuje, jelikož usnesení, jímž soud rozhoduje o žádosti o
ustanovení zástupce, není rozhodnutím ve věci samé.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s.
ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými
vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným.
Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu
řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Argumentem, že lze mít pochybnost o nepodjatosti všech soudců soudu prvního
stupně, dovolatel uplatňuje existenci vady řízení dle ustanovení § 237 odst. 1
písm. g/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné i tehdy, jestliže
rozhodoval vyloučený soudce.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na
projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem
řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by
mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak
mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci
poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal
skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo
k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v
konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský.
Skutečnost, že dovolatel vede spor o ochranu osobnosti se soudem u nějž působí
soudkyně, která rozhodovala v této věci (JUDr. Z.S.), však sama o sobě důvod
k vyloučení této soudkyně z projednávání a rozhodování věci nezakládá, stejně
jako okolnost, že předseda tohoto soudu uznal jako zčásti důvodnou stížnost
dovolatele na průtahy v řízení. Vzhledem k tomu, že jiné důvody pro vyloučení
uvedené soudkyně dovolatel neuplatnil, lze uzavřít, že řízení vadou dle § 237
odst. 1 písm. g/ o. s. ř. postiženo není. Další vady řízení dle § 237 odst. 1
o. s. ř. dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž
nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
usnesením odmítl.
Důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud
neshledal, neboť všechna ve věci užitá ustanovení zákona má za souladná s
ústavním pořádkem České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2001
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu