29 Odo 750/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného JUDr. M. M., advokátem, proti žalovanému JUDr. N.
T., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce P. H., za účasti 1/ R., s.
r. o., a 2/ PhDr. M. S., jako vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného
o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 100/2001, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j. 15 Cmo
187/2004-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou 18. dubna 2001 se žalobce J. H. domáhal vůči žalovanému správci
konkursní podstaty úpadce P. H. vyloučení označených nemovitostí (domu,
stavební parcely a zahrady) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Vylučovací žalobu odůvodnil tím, že žalovaný nemovitosti sepsal do konkursní
podstaty úpadce a že konkursní soud jej k podání vylučovací žaloby vyzval. Dále
již jen uvedl, že více než půl roku před prohlášením konkursu (na majetek
úpadce) uzavřel s (pozdějším) úpadcem kupní smlouvu, jejímž předmětem byl
prodej uvedených nemovitostí, že kupní cena byla uhrazena krátce po uzavření
kupní smlouvy a že žalobce v uvedené nemovitosti (rozuměj domu) bydlí,
provozuje zde restauraci a považuje tento majetek za svůj. Tamtéž dodal, že je
přesvědčen o tom, že na základě kupní smlouvy ze dne 11. března 1998 (dále též
jen „kupní smlouva“) se stal vlastníkem uvedených nemovitostí, i když nedošlo k
zápisu změny vlastnictví v katastru nemovitostí.
Rozsudkem ze dne 19. září 2003, č. j. 44 Cm 100/2001-35, Krajský soud v Ústí
nad Labem žalobě vyhověl a ve výroku označené nemovitosti (dům, stavební
parcelu a zahradu) vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Konkurs na majetek dlužníka P. H. byl prohlášen na základě návrhu doručeného
soudu 14. září 1998.
2/ Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel se žalobcem (jako kupujícím) dne
11. března 1998 kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí.
3/ Správce konkursní podstaty úpadce sepsal 8. března 2001 prohlášení
pozdějšího úpadce o tom, že kupující uhradil kupní cenu v hotovosti dne 1.
dubna 1998.
4/ Pozdější úpadce převzal od žalobce (svého bratra) v blíže neurčeném dni
finanční obnos větší hodnoty.
Odtud - poukazuje na ustanovení § 18 a § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) - dospěl k závěru, že žalobce uhradil
kupní cenu a na základě kupní smlouvy nabyl nemovitosti do svého vlastnictví;
toto vlastnictví musí soud respektovat.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vylučovací žalobu zamítl.
Odvolací soud poukázal na to, že podle výpisu z katastru nemovitostí (jímž
provedl důkaz) je jako vlastník nemovitostí stále zapsán úpadce (kupní smlouva
není v tomto výpisu uvedena mezi nabývacími tituly). Dále uvedl, že žalobce v
řízení netvrdil a neprokazoval, že on sám nebo převodce podal u příslušného
katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle
kupní smlouvy.
Na tomto základě uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce se na základě
kupní smlouvy nestal vlastníkem nemovitostí. Ve smyslu § 133 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) totiž platí, že
převádí-li se na základě smlouvy o převodu nemovitostí věc, nabývá se
vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů,
nestanoví-li zvláštní předpisy jinak. Sporné nemovitosti se zapisují do
katastru nemovitostí (byly v něm zapsány i před uzavřením kupní smlouvy), takže
žalobce by se stal jejich vlastníkem až dnem stanoveným příslušným katastrálním
úřadem v rozhodnutí o vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy. Takové
rozhodnutí však vydáno nebylo, takže žalobce neprokázal, že je - v intencích §
19 odst. 2 ZKV - osobou, které náleží právo vylučující soupis nemovitostí do
konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že
nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a že z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci vychází i nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vycházel ze skutkového
stavu doplněného o jeden důkaz, když žádný ze soudů nezjišťoval, zda byly
splněny podmínky ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák. Žalobce, ani úpadce se k
podání návrhu na vklad práva vlastnického k nemovitostem do katastru
nemovitostí ve prospěch žalobce v průběhu řízení relevantně nevyjádřili, neboť
na tuto skutečnost nebyli při svých výpovědích tázáni.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 (dále též jen „o.
s. ř.“).
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak
není důvodné.
Dle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. lze dovolání podat jen pro některý z těchto
důvodů:
1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (odstavec 2 písm. a/);
2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm.
b/);
3/ rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Dovolatel svou argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z těchto dovolacích
důvodů, takže Nejvyšší soud zkoumal příslušnost uplatněných dovolacích námitek
k některému z dovolacích důvodů podle jejich obsahu. Z tohoto pohledu je v
dovolání rozpoznatelný dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v
řízení učiněných skutkových závěrů, a to bez zřetele k tomu, že tyto skutkové
závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení
§ 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud tudíž zkoumal, zda na skutkovém základě, ze kterého vyšel
odvolací soud obstojí závěr odvolacího soudu, že žalobce se na základě kupní
smlouvy nestal vlastníkem nemovitostí.
Tím, jaké účinky na kupní smlouvu, jejíž věcněprávní účinky dosud nenastaly
(dosud nebyl povolen zákonem vyžadovaný vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí), má prohlášení konkursu na majetek prodávajícího, se Nejvyšší soud
zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 57/2007“), na jehož závěry v podrobnostech
odkazuje.
Tam uzavřel, že prohlášení konkursu na majetek prodávajícího samo o sobě nemá
vliv na platnost sjednané kupní smlouvy ani na její obligační účinky. Nedošlo-
li po prohlášení konkursu k odstoupení od kupní smlouvy nebo nezanikla-li tato
smlouva po prohlášení konkursu jiným způsobem a nejde-li současně o právní úkon
neúčinný, i nadále trvá závazek správce konkursní podstaty převést vlastnické
právo k předmětu koupě na kupujícího (§ 588 obč. zák.).
Je tomu tak proto, že při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v
katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí
vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus
adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí (zde kupní smlouva) představuje tzv.
titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a
povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává
(modus adquirendi) až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru
nemovitostí (srov. § 133 odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění). Jinak řečeno,
kupní smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v
katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační.
Zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele
(kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu
vlastnictví, převedl (srov. k tomu shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále
též jen „R 17/2000“).
V R 57/2007 Nejvyšší soud rovněž uvedl, že byl-li návrh na vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí podán kupujícím až po prohlášení konkursu na
majetek prodávajícího, není zde překážka, jež by katastrálnímu úřadu bránila v
takovém řízení pokračovat; řízení se namísto prodávajícího účastní správce jeho
konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. d/ ZKV).
Nicméně, dokud není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí proveden,
zůstává prodávající vlastníkem prodávané nemovitosti a správce konkursní
podstaty, který za takového skutkového stavu sepíše nemovitosti do majetku
konkursní podstaty úpadce, tak činí v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 ZKV,
neboť nemovitosti jsou nadále ve vlastnictví úpadce.
Odvolací soud vyšel při právním posouzení věci z toho, že žalobce se na základě
kupní smlouvy nestal vlastníkem nemovitostí, když v řízení netvrdil ani
neprokazoval, že by on sám nebo převodce podal u příslušného katastrálního
úřadu návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy.
Na takto ustaveném skutkovém základě platí, že proti právu žalobce, který se
domáhá vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce jen
na základě svého obligačního práva (práva na to, aby na něj v souladu s projevy
vůle vtělenými do kupní smlouvy a ve shodě s ustanovením § 588 obč. zák. v
rozhodném znění bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem), dosud stojí
silnější právo věcné, totiž vlastnické právo úpadce (srov. opět R 17/2000).
Podmínka, aby žalobci nejpozději ke dni vydání napadeného rozhodnutí svědčilo
právo, které vylučuje zařazení (a setrvání) nemovitostí v soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod
čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vskutku
splněna nebyla.
Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. proto dán není.
Dovolatel dále v dovolání obecně uplatňuje výhrady proti skutkovému stavu, na
kterém založil své úvahy odvolací soud (namítaje, že napadené rozhodnutí přijal
po doplnění dokazování pouze o jediný důkaz - výpis z katastru nemovitostí).
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že takto formulovaná výhrada především nevystihuje
podstatu dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Námitka, že
skutkový stav byl zjištěn nedostatečně, totiž k naplnění tohoto dovolacího
důvodu nevede. Ten míří na pochybení ve skutkovém stavu věci, které spočívá v
tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu,
je vadné; pro dovolací řízení významné jsou přitom jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá (podle obsahu spisu) v provedeném dokazování v podstatné části
oporu.
Zbývá prověřit, zda takto formulovanou námitkou může dovolatel uspět v rovině
dovolacího důvodu dle § 2141a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Potud Nejvyšší soud především poznamenává, že soud prvního stupně pominul
podle obsahu spisu - základní procesní pravidla daná pro spory vyvolané
konkursem. Soudní řízení bylo zahájeno v dubnu 2001 a při celkem 5 nařízených
jednáních (do 19. září 2003, kdy soud o věci rozhodl rozsudkem) se účastníkům
ani jednou nedostalo v souvislosti s předvoláním k jednání poučení ve smyslu §
118b odst. 1 o. s. ř. Poučení dle § 119a o. s. ř se jim dostalo při prvním
jednání ve věci odročeném na neurčito (podle obsahu spisu v podstatě
bezdůvodně), leč nikoli při posledním jednání (konaném 19. září 2003).
Odvolací soud proto nebyl při projednání odvolání omezen principy neúplné
apelace, jak se podávají z § 205a, § 211a o. s . ř.
Odvolací soud však neměl povinnost provádět další důkazy, neboť účastníci v
odvolacím řízení žádné důkazní návrhy nevznesli a nevypořádané (soudem prvního
stupně nezohledněné) důkazní návrhy z řízení před soudem prvního stupně, jež by
mohly cokoli změnit na skutkovém závěru odvolacího soudu o neexistenci vkladu
vlastnického práva, zde nebyly.
Právní posouzení věci - jak rozebráno výše - obstojí dokonce i tehdy, ponechají-
li se stranou zjištění odvolacího soudu z výpisu z katastru nemovitostí; pořád
totiž bude platit správný závěr odvolacího soudu, že dovolatel existenci vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí v řízení ani netvrdil ani
neprokazoval.
Podle obsahu spisu přitom soudy v dotčeném směru nepochybily ani z hlediska
případného plnění poučovací povinnosti (co do povinnosti tvrzení a povinnosti
důkazní) ve smyslu § 118a o. s. ř. Tvrdí-li totiž dovolatel nyní, že on ani
úpadce se k podání návrhu na vklad práva vlastnického k nemovitostem do
katastru nemovitostí ve prospěch žalobce v průběhu řízení relevantně
nevyjádřili, neboť na tuto skutečnost nebyli při svých výpovědích tázáni, je
toto jeho dovolací tvrzení ve zřejmém rozporu se spisovým materiálem.
Tak již v žalobě samotné (jak je její obsah reprodukován v prvním odstavci
odůvodnění tohoto rozhodnutí) dovolatel tvrdí, že je přesvědčen, že se stal
vlastníkem uvedených nemovitostí, „i když nedošlo k zápisu změny vlastnictví v
katastru nemovitostí“. Při prvním jednání ve věci, konaném 17. prosince 2001,
dovolatel v rámci svého závěrečného návrhu sám tvrdí, že návrh na vklad
nepodal, jelikož na P. H. byl prohlášen konkurs a on byl názoru, že takový
vklad by nebyl povolen (srov. č. l. 14). Žalovaný tamtéž v rámci svého
závěrečného návrhu požadoval výslovně zamítnutí žaloby i proto, že dovolatel
dosud nepodal návrh na vklad.
Jinak řečeno, dovolatel se již v průběhu řízení před soudem prvního stupně
dozvěděl, že žalovaný se dožaduje zamítnutí vylučovací žaloby pro absenci
vkladu a sám v tomto řízení potvrdil, že návrh na vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí nepodal (tvrzení, že by tak kdy učinil, ostatně nevznáší
ani v rámci dovolání). Jak se přitom podává z rozhodnutí uveřejněného pod
číslem 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v řízení, v němž by i v
případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu
návrhu, není třeba provádět dokazování. To v daném případě znamená, že byla-li
pro výsledek řízení o vylučovací žalobě právně významná skutečnost, zda byl
vůbec podán návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru
nemovitostí a tvrzení účastníků se shodovala v tom, že takový návrh nebyl
podán, pak odvolací soud nepochybil, pokud o této skutečnosti dále dokazování
neprováděl a žalobu právě z tohoto důvodu na základě žalobcova vlastního
tvrzení zamítl.
Dovolání proto ani potud není opodstatněné; Nejvyšší soud je tudíž, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ) zamítl ( § 243b odst. 2
o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve smyslu ustanovení § 243
odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. je odůvodněn procesním úspěchem
žalovaného, u něhož však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny
nebyly (totéž platí pro vedlejší účastníky, kteří do řízení sice vstoupili až
ve stadiu řízení dovolacího, ale jejichž procesní aktivita byla zjevně
zacílena na řízení odvolací - v dovolacím řízení se jejich vstup nijak
neprojevil).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu