I. Dovolání se odmítá
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalovaného.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č. j. 5 Cm 174/2001-52,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení žalovaného Bytového družstvo
B., (dále též jen „družstvo“ nebo „bytové družstvo“) (bod I. výroku) a rozhodl
o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně k věci samé uvedl, že vyšel z ustanovení § 257 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a ze zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém,
spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví, přičemž důvod bytové družstvo
zrušit podle § 257 odst. 1 písm. f/ obch. zák. neshledal. Žalobce je sice jako
člen bytového družstva osobou oprávněnou domáhat se jeho zrušení, bytové
družstvo však vzniklo vyčleněním v souladu s ustanovením § 49 zákona č.
176/1990 Sb. (byla podána včasná žádost o vyčlenění, shromáždění delegátů
vyslovilo s vyčleněním souhlas a bylo učiněno prohlášení o převodu majetku a
členů). Skutečnost, že členové nového družstva nebyli členy původního družstva,
vzniklého sloučením, dle soudu neopodstatňovala závěr, že došlo k závažnému
porušení zákona s následky zrušení družstva soudem.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že úpravou obsaženou v § 257 odst. 1 písm. f/ obch. zák.
založil zákonodárce pro družstva režim odlišný od úpravy týkající se obchodních
společností, pro něž založení v rozporu se zákonem není (dle § 68 odst. 6 obch.
zák.) právním důvodem pro zrušení společnosti a podle § 68a odst. 1 obch. zák.
po vzniku společnosti nelze zrušit rozhodnutí, jímž se povoluje zápis
společnosti do obchodního rejstříku, ani se domáhat určení, že společnost
nevznikla. I když je právní úprava zrušení družstva a obchodní společnosti
rozhodnutím soudu (na návrh) samostatná, cíl těchto úprav je společný potud, že
ke zrušení těchto subjektů dochází, není-li jejich další existence žádoucí jak
z hlediska úpravy jejich vnitřních poměrů, tak z hlediska ochrany třetích osob.
Při výkladu § 257 odst. 1 písm. f/ obch. zák. je nutné přihlédnout k principu
zachování právní jistoty, kterou musí mít jak členové družstva, tak i třetí
osoby.
Podle ustanovení § 257 odst. 2 obch. zák. soud před rozhodnutím o zrušení
družstva stanoví lhůtu k odstranění důvodu, pro který bylo zrušení navrženo,
je-li jeho odstranění možné. U porušení zákona v průběhu založení družstva je
to stěží možné, i z této úpravy však plyne, že ke zrušení družstva by měl soud
přistoupit jen tehdy, není-li jeho existence objektivně žádoucí (tedy není-li
žádoucí nejen pro navrhovatele zrušení, nýbrž i pro další osoby - členy
družstva, třetí osoby, stát).
V dané věci - pokračoval odvolací soud - sám žalobce tvrdil, že je členem
družstva že jím byl od založení, respektive vzniku, družstva (17. února 1992).
Pakliže žalobce shledal založení družstva neplatným, bylo na něm, aby proti
němu brojil v průběhu zakládacího procesu, procesu vzniku, případně bez
zbytečného odkladu po něm. K ničemu takovému však nedošlo.
Cituje ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“),
odvolací soud dále uvedl, že vztah člena družstva k družstvu je občanskoprávním
vztahem i vztahem dle § 261 odst. 3 písm. b/ obch. zák. Žalobce má coby člen
družstva bezesporu právo požadovat zrušení družstva podle § 257 odst. 1 písm.
f/ obch. zák., nicméně výkon tohoto práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy,
což v daném případě je. V době podání žaloby družstvo existovalo prakticky již
9 let a žalobce jeho existenci do té doby nezpochybnil. Tak dlouhý časový úsek
je nepřijatelný, neboť zrušení družstva by dopadlo nejen na žalobce, ale i na
ostatní členy družstva, případně třetí osoby. Z úkonů družstva je přitom
patrno, že se zrušením nesouhlasí a že vůle jeho ostatních členů směřuje k
další existenci družstva. Takový výkon práva je rovněž v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.).
Konečně odvolací soud uzavřel, že podmínky pro zrušení družstva nejsou
splněny ani z pohledu výše rozebraného účelu § 257 odst. 1 písm. f/ obch. zák.
Nové družstvo vzniklo a i kdyby se jeho členská základna lišila od členů
„původního“ družstva, je pro jeho právní existenci rozhodný proces založení a
vzniku. Ten z hlediska úkonů povinných ze zákona proběhl bez žalobcových
námitek.
Formu svého rozhodnutí zdůvodnil odvolací soud odkazem na ustanovení § 200e
odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a odůvodnil i
skutečnost, proč o věci rozhodl bez nařízení jednání, maje dokazování provedené
soudem prvního stupně za dostatečné a další důkazní návrhy žalobce za pro věc
nadbytečné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že
jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní přisuzuje dovolatel
řešení následujících otázek:
1) Zda právo člena družstva navrhnout soudu zrušení družstva s likvidací podle
§ 257 obch. zák., uskutečněné podanou žalobou, je výkonem práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů, resp. zda taková žaloba může být v
rozporu s dobrými mravy?
2) Zda soud může rozhodnout o zrušení družstva postupem podle § 257 obch. zák.
jen tehdy, když existence družstva není objektivně žádoucí?
3) Zda výkon práva vyplývajícího z obchodněprávních vztahů může být v rozporu
se zásadou poctivého obchodního styku a nepožívat tak právní ochrany podle §
265 obch. zák. a současně být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák.?
4) Zda je správné právní posouzení věci soudem z hlediska § 3 odst. 1 obč.
zák., jestliže účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto
skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo, tedy, zda je soud povinen
hledisko rozporu s dobrými mravy při výkonu práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů zkoumat z úřední povinnosti?
První tři z těchto otázek pokládá dovolatel za dovolacím soudem dosud neřešené
a čtvrtou pak za rozhodovanou rozdílně „odvolacími soudy (dovolacím soudem)“.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle dovolatele v tom, že právo člena
družstva navrhnout soudu zrušení družstva s likvidací podle § 257 obch. zák.
nezakládá občanskoprávní vztah, ale vztah obchodní; žaloba proto nemůže být v
rozporu s dobrými mravy a je možno ji posuzovat jen z hlediska uvedeného v §
265 obch. zák. Žalobou uplatněné právo nezakládá (jak uzavřel odvolací soud)
současně občanskoprávní i obchodní vztah (jednotlivý hmotněprávní vztah je buď
vztahem občanskoprávním nebo vztahem obchodním anebo jiným vztahem
soukromoprávním) a výkon práva tak nemůže být současně v rozporu s dobrými
mravy i se zásadami poctivého obchodního styku.
Závěr odvolacího soudu, že soud může rozhodnout o zrušení družstva postupem
podle § 257 obch. zák., jen není-li existence družstva objektivně žádoucí, nemá
podle dovolatele oporu v hmotněprávní úpravě.
Dovolatel připouští, že úprava zrušení družstva soudem, obsažená v § 257 obch.
zák., je zvláštní úpravou ve vztahu k ustanovením hlavy první, druhého dílu,
části druhé obchodního zákoníku a že se liší od úpravy zrušení a zániku
obchodní společnosti, obsažené v § 68 odst. 6 obch. zák., závěr reprodukovaný
v předchozím odstavci však neplyne z dikce § 257 obch. zák. ani (ve vztahu k
obchodním společnostem) z § 68 odst. 6 obch. zák. (ani obecné ustanovení
takovou podmínku nezná). Podle dovolatele nemá ustanovení § 257 odst. 1 písm.
f/ obch. zák. paralelu v ustanovení § 68 odst. 6 písm. c/ obch. zák. (jak uvedl
odvolací soud), nýbrž v úpravě neplatnosti společnosti (§ 68a obch. zák.), kde
pro porušení zákona při založení společnosti je možné rozhodnout o její
neplatnosti a vstupu do likvidace. Závěr reprodukovaný v předchozím odstavci
tak podle dovolatele nelze dovodit ani za použití analogie.
Existenci vad řízení a tím naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že:
1) Soud není oprávněn (jak to učinil v této věci) zkoumat z úřední povinnosti
rozpor s dobrými mravy při výkonu práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že soudní
řízení je ovládáno projednací zásadou, pročež jsou účastníci povinni tvrdit
skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a k těmto
povinnostem jsou soudu povinni nabídnout důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Při
hodnocení důkazů pak soud ve smyslu § 132 o. s. ř. přihlíží ke všemu, co v
řízení vyšlo najevo. Následkem nečinnosti účastníka ohledně povinnosti tvrzení,
v situaci, kdy pro něj příznivé skutečnosti nevyjdou v řízení najevo, je pro
tohoto účastníka nepříznivé rozhodnutí ve věci. Na tomto základě dovolatel
uvádí, že ač žalovaný v řízení nenamítal, že dovolatelův výkon práva požadovat
zrušení žalovaného je v rozporu s dobrými mravy nebo že je v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku, a tyto skutečnosti ani nevyšly v řízení
najevo, odvolací soud - v rozporu s projednací zásadou - na těchto závěrech
založil napadené rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak v tomto bodě
obsahuje tvrzení, která nemají oporu v soudním spise, odporují skutečnosti i
provedeným důkazům a soud je mohl přijmout jen v důsledku odděleného jednání se
žalovaným; za účasti své a svého zástupce totiž dovolatel tato tvrzení ani v
náznaku neslyšel a nečetl.
2) V návaznosti na vadu popisovanou pod bodem 1) dovolatel rovněž tvrdí, že
soudy obou stupňů nesplnily poučovací povinnost dle § 118a odst. 1 a 2 o. s.
ř.; jestliže totiž měly za to, že jako žalobce nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně anebo že věc je možné po právní stránce
posoudit jinak než podle jeho právního názoru, měly jej vyzvat, aby v potřebném
rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. To však neučinily, ba naopak,
zamítly dovolatelův návrh na doplnění dokazování. Z toho dovolatel usuzuje, že
nebyl řádně poučen ani dle § 119a odst. 1 o. s. ř., zvláště, když se odvolací
soud v odůvodnění svého rozhodnutí opřel o ustanovení § 3 obč. zák.
K nesprávnému právnímu posouzení věci a vadám řízení dovolatel dále souhrnně
dodává, že - jak v řízení od začátku tvrdí - bytové družstvo platně nevzniklo.
Soudy jej nikdy nevyzvaly aby doplnil skutková tvrzení ohledně skutečnosti, zda
brojil proti neplatnému založení bytového družstva a důvodů, pro něž některé
prostředky využil dříve než jiné. Pakliže v řízení nic takového nevyšlo najevo,
bylo tomu tak proto, že žalovaný ničeho opačného netvrdil (a soud k tvrzení
tohoto typu nevyzval žádného z účastníků). Dovolatel stejně jako ostatní
členové vyzval 5. dubna 1992 bytové družstvo k převedení bytu, jenž má v nájmu,
do svého osobního vlastnictví. Přitom ze zákona (§ 24 odst. 8 zákona č. 72/1994
Sb.) zaniká převodem jednotky členství nabyvatele v družstvu. V důsledku
převodu jednotek na všechny členy družstva pak klesne počet členů družstva pod
počet stanovený v § 221 odst. 4 obch. zák. a soud může rozhodnout o zrušení
družstva s likvidací podle § 257 odst. 1 písm. a/ obch. zák. Argument potřeby
právní jistoty zbylých členů družstva a třetích osob je tedy lichý. Neplatnost
založení družstva nadto činí absolutně neplatnými i všechny jeho právní úkony a
naopak činí právně nejistým postavení, práva a povinnosti třetích osob, které
byly či jsou smluvními partnery bytového družstva.
Dovolatel uvádí, že před zahájením řízení podal státnímu zastupitelství podnět,
aby zrušení bytového družstva iniciovalo. Nemůže tak být přičítáno k jeho tíži,
že mu orgány státu odepírají spravedlnost a ochranu a že neplní povinnosti, k
jejichž plnění byly zřízeny. Závěr odvolacího soudu, že nikdy nezpochybnil
existenci žalovaného, tedy dle dovolatele není pravdivý.
Dovolatel vede se žalovaným od roku 1997 soudní spor (nyní u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 42 Cm 90/99) o určení povinnosti žalovaného uzavřít s ním
smlouvu o převodu bytové jednotky, jehož důsledkem by byl zánik dovolatelova
členství v družstvu; z tohoto dovozuje, že „arogantní odůvodnění usnesení o mém
možném devítiletém bezvědomí tedy nemůže obstát“, vzhledem k „osmiletému
bezvědomí“ soudů, které vedlo k tomu, že žaloba v posledně označené věci byla
přednesena po osmi letech. Se „stejnou arogancí“, uzavírá dovolatel, se Městské
státní zastupitelství odmítlo zabývat jeho podnětem na zrušení bytového
družstva, když věcně neprozkoumalo proces neplatného vzniku bytového družstva.
Jelikož všichni ostatní členové družstva stejně jako dovolatel požádali o
vydání bytových jednotek do vlastnictví, a tím nepřímo o zrušení družstva, byl
by jediným důsledkem zrušení družstva a jeho vstupu do likvidace nástup
nezávislého likvidátora, který by se zabýval neprůhledným a nehospodárným
hospodařením osob, které se vydávají za představitele bytového družstva a které
na neplatném založení bytového družstva parazitují. Tvrzení soudu, že vůle
ostatních členů družstva směřuje k další existenci družstva, nemá dle
dovolatele oporu v žádném z provedených důkazů a nelze je dovodit ani ze spisu.
Z toho, že všichni členové družstva využili svého práva a požádali o vydání
bytové jednotky do vlastnictví, vyplývá pravý opak.
Dovolatel má za to, že všechny podmínky ustanovení § 257 odst. 1 písm. f/ obch.
zák. byly v dané věci splněny, usuzuje, že označené ustanovení jednoznačně
vylučuje možnost aplikace ustanovení § 3 obč. zák. Bylo-li družstvo založeno na
základě absolutně neplatných či nicotných právních úkonů, pak absolutní
neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.) nastává ze
zákona, nikoli jednáním subjektu občanskoprávního vztahu, které by bylo možné
(v souladu s dikcí § 3 odst. 1 obč. zák.) charakterizovat jako výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu
zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, popřípadě je v rozporu s dobrými
mravy. Podle dovolatele „nonsubjekt“ není způsobilý činit platné právní úkony a
zakládat jimi právní vztahy a ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze použít jen
na výkon existujících práv a povinností, takže soud jeho prostřednictvím
nemůže svým rozhodnutím neexistující právo založit a aktem aplikace práva
konstituovat dosud neexistující povinnosti.
Obecné soudy tak dovolateli svým postupem odepřely právo na soudní ochranu
podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
Požadavek na změnu výroku o nákladech soudních řízení odůvodňuje dovolatel tím,
že jde o výrok závislý na úspěchu ve věci.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout případně zamítnout, s tím, že
dovolací důvody dány nejsou; přitom rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za
správná. Žalovaný poukazuje na to, že taxativní důvod zrušení družstva dle §
257 odst. 1 písm. f/ obch. zák. není dán zejména proto, že bytové družstvo
nevzniklo založením, splynutím nebo sloučením, nýbrž vyčleněním podle § 49
zákona č. 176/1990 Sb.
Podle žalovaného dovolatel spolu s ostatními členy vyčleňovaného družstva s
vyčleněním souhlasil a nyní je zpochybňuje účelově, veden snahou zvrátit
dosavadní soudní rozhodnutí ve věci a poškodit zájmy ostatních družstevníků,
případně zpochybnit právní jistoty členství v družstvu. Podle žalovaného je
dovolatel jediným zájemcem o převod bytové jednotky do vlastnictví a ostatní
členové o to prozatím nemají zájem. K době trvání sporu o převod bytové
jednotky do vlastnictví dovolatele žalovaný uvádí, že průtahy v řízení nastaly
proto, že dovolatel nezaplatil soudní poplatek. U Městského soudu v Praze je
nadto pod sp. zn. 34 Cm 38/2001 vedeno řízení o určení neplatnosti vyloučení
dovolatele z družstva a soud prvního stupně dovolatelovu žalobu zamítl. Žalobu
v této věci pak dovolatel podal až poté, co byl z družstva vyloučen. Žalovaný
též upozorňuje, že dovolání obsahuje nová skutková tvrzení, ke kterým v daném
stadiu řízení nelze přihlížet.
K posouzení otázky rozporu s dobrými mravy existuje bohatá judikatura a důvod
zkoumat ostatní právní otázky vzhledem k novým skutkovým tvrzením není dán.
Žalovaný rovněž nesouhlasí s tvrzením, že soud se nemohl zabývat rozporem s
dobrými mravy, neboť i tohoto rozporu se žalovaný v řízení dovolával.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu výslovně i ve výroku o nákladech
řízení. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku však nezakládá žádné z
ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod
písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/
Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž
by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov.
shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 48/2006“/ nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití
argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada
řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z
povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že tvrzení, z nichž dovolatel usuzuje
na existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., podkladem
pro závěr, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. býti
nemohou.
V rozsahu, v němž dovolatel v dovolání uplatňuje i dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., způsobilý založit přípustnost dovolání dle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pak ze žádné z jím předkládaných otázek na zásadní
význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní usuzovat nelze.
K otázce č. 3) (zda výkon práva vyplývajícího z obchodněprávních vztahů může
být v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a nepožívat tak právní
ochrany podle § 265 obch. zák. a současně být v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 obč. zák.) Nejvyšší soud uvádí, že pro věc není podstatné (jak
nesprávně navozuje otázka), zda příslušné jednání může být současně jednáním
odporujícím § 265 obch. zák. i rozporným s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč.
zák., nýbrž to, zda závěr, že takové jednání je v rozporu s dobrými mravy (na
němž samostatně spočívá napadené rozhodnutí), obstojí, i když vzešlo z
obchodního závazkového vztahu.
Odpověď souladnou s napadeným rozhodnutím pak obsahuje rozhodnutí uveřejněné
pod číslem 79/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož uveřejněním
sledoval Nejvyšší soud sjednocení rozhodovací praxe soudů při aplikaci § 3 obč.
zák. a z nějž podává, že výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, lze s
poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít i v obchodním závazkovém vztahu
(konkrétně ve vztahu ze smlouvy o úvěru a jeho zajištění).
Ostatně, možnost aplikovat ustanovení, podle kterého výkon práva nesmí být v
rozporu s dobrými mravy, i na obchodní závazkový vztah (shodou okolností právě
na vztah člena k družstvu) připustil Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném
pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K otázce č. 1) (zda právo člena družstva navrhnout soudu zrušení družstva s
likvidací podle § 257 obch. zák., uskutečněné podanou žalobou, je výkonem práv
a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, resp. zda taková žaloba
může být v rozporu s dobrými mravy), Nejvyšší soud uvádí, že jeho judikatura je
ustálena v závěru, podle kterého výkon práva může být žalobci odepřen
prostřednictvím odkazu na § 3 obč. zák., i když jde o právo realizované žalobou
(srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem
43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce č. 4) (zda je správné právní posouzení věci soudem z hlediska § 3
odst. 1 obč. zák., jestliže účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a
tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo, tedy, zda je soud povinen
hledisko rozporu s dobrými mravy při výkonu práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů zkoumat z úřední povinnosti) Nejvyšší soud uvádí, že v
rovině právní by mohla být zodpovězena, jen kdyby napadené rozhodnutí vskutku
spočívalo na skutkovém závěru, který dovolatel pro účely formulace otázky činí
(totiž na závěru, že účastník netvrdil skutečnosti, ze kterých by bylo možné na
rozpor s dobrými mravy usuzovat). V situaci, kdy tomu tak není (rozhodnutí
soudu prvního stupně naopak vychází /ve zjevná vazbě na námitku obsaženou ve
vyjádření žalovaného na č. l. 9/ z toho, že žalovaný má chování dovolatele za
účelové (tedy rozporné s dobrými mravy), jde ve skutečnosti o námitku
skutkovou, podřaditelnou dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož
prostřednictvím lze namítat, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedeného dokazování nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo).
K otázce č. 2) (zda soud může rozhodnout o zrušení družstva postupem podle §
257 obch. zák. jen tehdy, když existence družstva není objektivně žádoucí)
Nejvyšší soud uvádí, že v R 48/2006 také uzavřel, že spočívá-li rozhodnutí,
jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více
právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo
jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Napadené rozhodnutí spočívá samostatně nejen na závěru, že nebyly splněny
podmínky pro rozhodnutí ve smyslu § 257 odst. 1 písm. f/ obch. zák., nýbrž i na
závěrech, podle nichž jde ze strany žalobce jednak o výkon práva, který je v
rozporu s dobrými mravy, jednak o výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku. Nepřipustil-li Nejvyšší soud dovolací přezkum pro
řešení otázek výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. a § 265 obch. zák., nemůže být
dovolání přípustné ani pro řešení této otázky.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
odmítl.
K dovolatelově návrhu, aby podle § 243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost
dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že
rozhodnutí, jímž byla žaloba o zrušení družstva zamítnuta (rozhodnutí
odvolacího soudu je potvrzující), se nevykonává, takže odložení vykonatelnosti
pojmově nepřicházelo v úvahu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že žalobcovo dovolání
bylo odmítnuto.
Žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím
řízení.
Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom stupni) určená dle vyhlášky č.
484/2000 Sb. (ve znění účinném před 1. září 2006) pak ve smyslu ustanovení § 7
písm. g/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí 5.000,- Kč. Takto
určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku
2.500,- Kč, jelikož advokátka žalovaného učinila v dovolacím řízení pouze jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném před 1. září 2006) ve
výši 75 Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele 2.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu